20. června 1538 jsem spolu s dalšími lidmi stál před popravištěm a sledoval, jak mého milého připoutávají k hranici. Nevnímal jsem skandování, jež jej častovalo urážlivými nadávkami. Nemohl jsem se vyhnout účasti, arcibiskup mne pečlivě sledoval a já nechtěl, aby Lucienova odvaha vyšla nazmar. Na tváři mi vězel přihlouplý úsměv, jenž si všichni vyložili tak, že se těším, až ten odporný sodomita konečně zemře a přestane mi špinit pověst. Já se však usmíval z jiného důvodu. Cítil jsem, že mi hledí přímo do očí, vyjadřoval jsem mu tak svou podporu. A později, kdy kývnutím odpustil katu, jsem viděl to, čeho si nikdo jiný nevšiml. Kat splnil mou draze zaplacenou žádost a zlomil mu vaz dříve, než by musel znovu trpět v plamenech. To byla má jediná možnost, jak mu odchod usnadnit.

Srdce mi pukalo, duše se tříštila jako úlomky drahého skla, ale já se přesto usmíval. Vzpomínal jsem na dny, které jsme spolu strávili, na naše objetí, polibky, doteky. Na tu čistou lásku, jíž mi věnoval. Na krystalicky čistý smích. Na jiskřivé oči v barvě čokolády, které mne uchvátily od prvního dne, kdy jsem ho spatřil poprvé.

Odložil jsem husí brk, nechal zaschnout inkoust. Dopsal jsem své paměti, kteréžto tímto budou mým dopisem na rozloučenou. Mé srdce krvácí tak, jako podřezané žíly na mých zápěstích. Nedokáži žít bez něj. Nejsem schopen pokračovat dál, oženit se, zplodit potomka a předstírat, že se ty roky nikdy nestaly, Strávili jsme spolu nádherných pět let, z toho tři roky jako milenci. Dostal jsem více, než bych se kdy vůbec odvážil doufat.

Krev odkapává na podlahu, zatmívá se mi před očima. Už necítím bolest, jen hluboký klid. Čekám, až přijde, cítím, že už tu bude brzy. A skutečně. Lucien vchází do mé komnaty, široký úsměv zdobí krásnou tvář, vějířky vrásek okolo očí jsou prohloubené. Je nádherný, medové vlasy má stažené černou stužkou a ruce má napřažené v uvítacím gestu. Slibuje konejšivé bezpečí v našem vysněném světě, v němž naše láska bude vzkvétat a rozvíjet se, aniž by nad námi visela hrozba popravy.

Už jdu, má lásko. 

KONEC

Musím říct, že když jsem viděla zadání výzvy (o kterou jsem se navíc přihlásila v sebevražedné misi), tak jsem šla do mdlob. Ale jakmile mi secvaklo, že to je doba Jindřicha a Anny Boleynové (kterou mám jako postavu ráda), najednou se zjevil Thomas a prostě jsem měla jasno. A poprvé jsem už předem věděla, jak to všechno skončí, takže bylo poměrně těžké to psát. A na konci jsem to obrečela.

Každopádně, i přes malý rozsah jsem sama se sebou celkem spokojená, ale myslím si, že by chlapci uvítali více prostoru (to znamená, že Thomas mi tu dýchá za krk, že chce říct úplně všechno), takže se vás chci zeptat: stáli byste o takovou knihu, i když už znáte konec?

Budu ráda, když mi dáte vědět. Snad se vám povídka líbila.