Sotva před sebou rozeznala siluetu usedlosti, kde žila, zastavila a ohlédla se. Mlha houstla, přesto nad rovinatou krajinou rozeznávala obrys města a světelného oblaku vznášejícího se nad ním. To kvůli němu neviděla hvězdy. Díky němu lidé nezakopávali o vlastní nohy, když se vraceli z práce pozdě. Záleželo, odkud se dívala.

„Víš,” začala náhle z úplně jiného konce, „vždycky jsem mu rozuměla. Po té poslední magické katastrofě na světě zbyly jen střípky kouzel a já dostala zrnko skleněného prachu. Když město slyším, vím, co říká. O čem mluví. Co mu vadí, co vítá. Nemá osobnost jako takovou, je souhrnem všech lidí, kteří ho tvoří, kteří mu dávají život. Jenže zároveň... je i samo sebou.” Odmlčela se. Poslední dobou o tom i nerada přemýšlela, natož nahlas mluvila.

„A co říká na pochmurné nebe?” pobídla ji po chvilce slza. Stejně jako ona upírala svou pozornost ke stínům mizejícím za mlhou.

„V tom je ten problém,” povzdechla. „Já nevím. Už od malička jsem mu rozuměla, ale teď jako by někdo přestřihl telefonní šňůru. Slyším jen ozvěnu svého vlastního hlasu. Ještě před těmi hádkami doma znělo spokojeně. Reptalo, trochu se mu nelíbila nová rada, ale zároveň v ní i věřilo. Jeho nejniternější část se o takové věci nezajímala ani předtím, ani teď, ta tu zůstane, i kdyby jedni zotročili druhé.”

„Takže za tvoji hluchotu mohou hádky?”

„Možná,” pokrčila drobným pohybem rameny. „Těžko říct.” Chvíli mlčely, jen zíraly na město, ale nakonec se otřásla zimou a otočila k teplým světlům za okny domu. Navzdory veselí, jež vyzařovala do postupující noci, se neubránila pochmurné myšlence na slova, která tam dozajista čekají.

„Myslím, že to nebe nepřinese déšť,” prohlásila najednou, zatím však nepostoupila ani o krok blíž k usedlosti.

„Slyšíš přicházet bouři?” opáčila slza. „Nebo ji slyší město?”

„A myslím, že ne jednu,” povytáhla odevzdaně koutek úst a konečně vykročila.

Těšila se na teplou místnost, bála se však, co číhá uvnitř. Dům teď dělily pohraniční dráty ze slov a názorů na dvě poloviny. Mamka, děda a bratr prohlašovali, že je rada začíná využívat a nehodlá se o ně starat, strýc, teta, otec a sestra věřili vůdcům svého města a bránili je do posledního dechu. A ona? Ona se krčila na konci ostnatého drátu, tichá a nehybná, a s kamennou tváří plakala. Co mohla dělat jiného? Nechtěla proti sobě poštvat nikoho ze své rodiny. Možná by si ale měla vybrat stranu.

„Po bouři přijde klid,” ozvala se znovu slza.

„Otázkou zůstává, co ji přežije,” namítla tiše. „Bojím se, aby moji rodinu nerozbila.”

„Stačí, když se budeš držet svého.”

„Jak to myslíš?” zvedla obočí. „Nepatřím zrovna mezi tvrdohlavé lidi.”

„Říkej, co si myslíš,” vysvětlila bytost. „Netoč se za větrem, i kdyby to znamenalo nesouhlasit. Protože ty jediná vposledku zbydeš sama sobě.”

„Tvoje myšlenkové pochody se mi vůbec nelíbí,” zavrtěla hlavou. „Jsi zasmušilá a rozvážná. Příliš moudrá, než abys mohla opravdu existovat. A mluvíš pochmurně.”

„Já jsem odrazem tebe samé,” namítla slza. „Jsem to, čeho se bojíš a co si držíš jako tajemství. Jsem strach z toho, co zbyde po bouři.”