„Kdo vlastně jsi?”

Ta otázka ji zaměstnávala i zbytek večera. Bytost téměř ihned po zaznění téhle věty zmizela a už se neobjevila. Nevolala ji. Stejně by neodpověděla. Místo toho znovu upřela pohled na město, jako by jí mohlo poradit.

Kdo je? A jak jí má zodpovězení takové otázky pomoct? Proč se ono stvoření náhle zhmotnilo a co vlastně chtělo? Mohlo si tvrdit cokoli, ale ona se ho neprosila. Možná by z něj měla být úplně mimo a přinutit svou rodinu myslet si, že se zbláznila, protože bude běhat po domě, aby ho našla, a mumlat si nějaké nesmysly. Povzdechla si. Příběhy občas tak přeháněly. A idealizovaly. Copak v příběhu by se její rodina navzájem osočovala ze všeho možného?

„Jsem ten, kdo jsem,” zamumlala si tiše pro sebe, aby zahnala myšlenky na své blízké, ale marně. „Jsem dospívající holka, která má pocit, že se jí rodina rozpadá před očima. Že se jí před očima rozpadá celý její dosavadní svět. Tos chtěla slyšet?” Navzdory příběhům nezvyšovala hlas. Mluvila stále tiše, tlumeně, aby nikoho nepřilákala.

„Chtěla?” ozval se hlásek na jejím koleni. „Možná ano. Možná ne.”

„Tak proč ses ptala?” odfrkla si, aniž spustila pohled ze světelné siluety nedalekého města. Stále hučelo. A stále mu nerozuměla. Dnes ji nikdo nepřišel utěšit.

Když se nějakou chvíli neozvala odpověď, přece jen oči přemístila ze známého obrysu na beztvarou bytost. Přestože neměla tvář, oči ani ústa, vypadala zamyšleně. Jako by se také dívala z okna na pouliční lampy a snažila se přijít na uspokojivý výrok, kterým by rozhovor uzavřela.

„Ty nevíš?” pozvedla na ni překvapeně obočí. Bytost naklonila horní část těla, možná hlavu.

„Těžko říct,” pronesla nakonec. „Jsem slza. Co můžu vědět?”

„Když se na něco ptáš, měla bys vědět proč,” namítla.

„Opravdu?” zapleskalo stvoření tiše. „Když mě někdo stvoří, taky by to měl vědět. Víš to ty? Proč pláčeš?” Zase ten nesnesitelně klidný tón.

„Už jsem ti to řekla,” zachmuřila se. „Moje rodina se rozpadá a já nevím co s tím.”

„A je to jenom tohle?” nedala se slza odbýt.

„Co je ti do toho?” zamračila se na ni.

„Protože tvoje odpověď je důvod mé existence,” řekla svým nevzrušeným hlasem, který v kontextu vyřčených slov zněl až příliš nepřirozeně.

Než stihla vymyslet odpověď, bytost znovu zmizela. Nebo spíš se vsákla do kalhot na jejím koleni, aniž po sobě na látce zanechala jedinou mokrou skvrnku. Opravdu zvláštní tvoreček. Ptal se, ale sám odpovídal vyhýbavě. Přesto jí poněkud zvedl náladu. Bylo příjemné vědět, že se někdo stará. Že aspoň jednomu životu na téhle zpropadené planetě, v tomhle hlučném, ale mlčenlivém městě s čím dál tím víc protivnou radou záleží na tom, jak se cítí a proč.

Možná právě tady spočíval ten poslední problém. Poslední kapka, která spustila stavidla jejích slz. V srdci města, ukrytý před světem a zároveň se ukazující v záři lamp, zatímco rukou tiše šátrá po ulicích a domech. Rada, která už teď, ani ne rok po svém svolání, vydávala podivné zákony a nařízení. Rada, která však byla městu ukradená, ačkoli měla moc mnohé změnit.

Ano, vím, že jsem chtěla vydávat v sobotu, ale týden se zkrátka ukázal jako strašně dlouhá doba :D Takže odteď to budou středy a soboty, protože moje touha se o tenhle příběh podělit je zkrátka velká

Au revoir