,,Jakpak jste se měli, děťátka?"přivítala nás paní Ternerová. Adrien zářil štěstím, že se opět viděl s Alfredem, já celá vyčerpaná se dobelhala k židli, abych si konečně sedla. Adrien si ze mě udělal oblíkací panenku a házel mi do zkoušecí kabinky jeden kus oblečení za druhým. Nakonec mi i polovinu z toho koupil, což netuším, jak splatím...

,,Volala průvodkyně, zítra se jde do Central parku, Empire State Building a nějaky další významný budovy..."zavzpomínala na slova průvodkyně. Čekala jsem, že Adrien bude kňučet, že chtěl být u toho, když volala, ale mlčel.

Bábina nám naservírovala večeři. Měla jsem něco, co připomínalo to, co měla v misce Rachel. Prvně jsem se lekla, jestli nás nechce otrávit kočičím žrádlem, ale byla jsem tak hladová, že jsem se bez stížností do jídla pustila (taky jsme si mohli zajít do KFC nebo na sushi...). Nechutnalo to zas tak špatně! Třeba to byl jen nějaká jejich specialita Newyorská, která chutná i kočkám a psům...(ono psům chutná všechno, že? A kočky taky lidským jídlem nepohrdnou...)

Tentokrát mě Adrien do Twisteru nebo jiných her nenutil. Možná to bylo zkušenostma, možná únavou. I tak bych odmítla, protože jsem se sotva držela na nohou. Když jsem ale zalehla do postele, ne a ne usnout. Pořád jsem zírala do stropu (ehm, nebes postele) a přemýšlela, jak se mají doma. Bez rodičů to tady opravdu fajn bylo, ale i tak se mi trochu stýskalo. Vždyť jsem byla poprvé v životě někde sama! A náležitě si toho cenila.

,,M-mari? Haló?"ozval se mi vedle ucha šepot a já vystřelila do sedu, div jsem majitele šepotu neuHodila čelem do nosu. Takže jsem nakonec přeci jen usla! Zamžourala jsem do tmy a rozeznala obrysy blonďáka. Později i tvář.

,,Co blbneš? K-kolik je hodin?"natáhla jsem se po mobilu na nočním stolku, abych si sama odpověděla. Mobil byl ale moc daleko.

,,Někdo je v obýváku!"

,,Jako třeba paní Ternerová? Jdi spát,"otočila jsem se na bok a přikryla se peřinou, ,,a zhasni."

,,Vždyť je zhasnuto..."divil se tiše blonďák. Byl šeroslepej!? Ne, počkat... To je asi něco jinýho...

,,Myslím to vážně! Někdo tam je s bábinou!"tahal mě násilím z postele. Když jsem se ohnala rukou, uskočil.

,,Řekni mi, co bereš, chci to taky..."

,,Mluvím vážně!"

,,Něco se ti muselo zdát... Jak víš, že tam někdo je...?"mručela jsem zpod peřiny. Blonďák váhal.

,,Cítil jsem to... Cizí pach...". To už jsem zpozorněla. Posadila jsem se na posteli a zadívala se na Adriena, jestli si ze mě vážně jen neutahuje. Pokoj byl divně osvětlený, bylo tu divné... Šero?

,,Zase? Jako v obchoďáku?"

,,Přesně tak!" přikyvoval. Kýval na konec postele a ne na mě... Zamávala jsem mu rukou před očima. Nic.

,,Ty seš slepej nebo co?"

,,Vždyť je tu naprostá tma, jak bych teď mohl něco vidět?"na to že šeptal, mluvil hlasitě. Asi měl pravdu.. Lampička ani velké světlo na stropě nesvítily, žaluzie zatažené, dveře zavřené. Světlo nikde. A přesto jsem přesně viděla, jak blonďák nechapavě zírá na konec postele, kde jsem údajně měla sedět já. Třeba to byli jen nějaké mžitky... Nebo jen sním... Jasně! Je to sen! To s tím bláznivým psiskem vážně můžu jít... Když je to jen sen...

,,Dobře, kdo si myslíš, že to je?"vylezla jsem z vyhřátě postele.

,,Nevím! Někdo sem ale asi před čtrvt hodinou přišel a kecá s bábinou v obýváku u telky."stál si za svým. Prošla jsem kolem něho, ruku na klice. Opatrně jsem za ní zabrala, abych neudělala hluk. Paní Ternerová nám kladla na srdce, že jestli tu někoho z nás dvou po večerce potká, může nás taky přesunout ke košťatům, hadrům a Savu. To jsme nechtěli ani jeden riskovat.

,,Tak pojď!"pobídla jsem ho, když stále civěl na postel.

,,K-kde jsi? Ty jsi... U dveří? Ani jsem tě neslyšel procházet!"divil se a otáčel se za mým hlasem. Ale nedokázal udržet trať a v půlce cesty ke mně začal narážet do nábytku.

,,Prosím tě, pojď už!"chytla jsem ho za ruku a vytáhla na chodbu. Tady bylo taky zhasnuto. Zřetelně jsem ke konci chodby viděla pootevřené dveře. Proužek světla televize mě málem oslepil, trvalo, než jsem si na něj zvykla. Podle sluchu jsme oba poznali, že končí Ordinace. Bohužel jsme kvůli tomu neslyšeli paní Ternerovou a neznámou osobu, tak jsme se vydali blíž.

,,Fuj, bábina by měla přestat používat ten parfém... Ona se v něm snad vykoupala!"zacpal si Adrien okamžitě nos. Nepřiměřeně hlasitě jsem se na něj obrátila, aby ztichl. Došli jsme k pootevřeným dveřím a konečně zaslechli hlasy. Neznámá osoba byla muž. Muž s hodně drsným hlasem, naháněl mi trochu hrůzu. Cítila jsem, jak se mi doslova ježí vlasy.

,,Takže první stádium probíhá bez problému?"ujišťoval se.

,,Ano ano! Slečna už má drápky a chutná ji i kočičí strava. Mladý pán si hodně rozumí s Alfredem a dneska jsem v jeho pokoji našla označkovanou postel!"byla jsem tak v šoku, že jsem se ani nedokázala na blonďáka znechuceně podívat.

,,A čich nic? A co vzorek kočky a noční vidění?"vyzvídal dychtivě host.

,,Vezměte si ještě jednu sušenku! To vám nepovím, ale zítra můžu zjistit, jak pokročili."nemusela jsem ji vidět, abych věděla, že se usmívá.

,,Děkuji vám za poskytnuté informace, paní Ternerová, budu muset jít."sedačka zavrzala, jak se pan Neznámý zvedl.

,,Už? Zrovna jste přišel!"zvedla se i bábina.

,,Nebo snad máte ještě nějaké informace pro nás?"bylo slyšet, že už chce domů, jít spát.

,,Ne, bohužel nemám.". Rozhostilo se ticho. Neznáma osoba se pravděpodobně chystala k odchodu, ale paní Ternerova jej ještě jednou zastavila.

,,A... A jak se má...?"chvěl se jí hlas. Nastala další odmlka.

,,Má se dobře, paní Ternerová. Teď mě omluvte, budu muset už jít."rozešel se přímo ke dveřím. Oba jsme s Adrienem uskočili. Jestli teď vyjdou, uvidí nás. To mě ve vteřině probralo z šoku. Adrien byl ale pohotovější. Zatáhl mě do protější místnosti, do koupelny a hbitě za námi zavřel dveře. Oba dva jsme zatajili dech.

Slyšeli jsme, jak se paní Ternerova loučí s neznámým chlapem a zavírá za ním dveře. Slyšeli jsme, jak potkala na chodbě Rachel a jak jí přeje dobrou noc. Slyšeli jsme, jak zalezla do svého pokoje a pár vteřin na to hlasité chrápání.

Oba dva jsme mlčeli.

Tohle nebyl sen.

Mluvili o nás.

A ten chlap o mně mluvil jako o kočičím vzorku.