Oba dva jsme si vyměnili pohledy. Adrien se plížil podél kabinek a snažil se po sluchu najít zdroj pláče. Popadla jsem svoje oblečení a vydala se potichu za ním. Prošli jsme kolem několika kabinek. Některé byly obsazené, u některých jsme potkali i znuděné přítele, snoubence, manžely. U některých jsme dokonce dokázali podle mlaskavých a i jiných zvuků určit, že přítel/snoubenec/manžel "pomáhá" se zkoušením oblečení osobně.

Dětský pláč se blížil. Ne, to my se blížili. Blonďák se bez varování zastavil před jednou kabinkou a já do něj málem narazila. Chvíli koukal na kabinku, odkud pláč přicházel a pak prudce odtáhl závěs.

Malá holčička okamžitě přestala plakat, v šoku zírala na o metr většího blonďatýho obra. Blonďatému obrovi jedna přiletěla.

,,Ty blbe, viděsils ji!"dodala jsem, pak jsem se sklonila k malé holčičce, v ruce křečovitě svírala koženou kabelku (asi podobně jako já svírala své oblečení, které bych si ráda oblíkla, a to, co jsem měla na sobě, vrátila na věšák)

,,Ztratila jsi se?"

Neodpovídala.

,,Ukaž, neumíš to s malými dětmi."odstrčil mě od ní blonďatý obr. Ten obr se skrčil na holčičky výšku a až nečekaně široce se usmál.

,,Kdepak máš maminku?"uraženě jsem přihlížela. Já že neumím s dětmi? To on ji tady před chvílí vyděsil, chudinku! Koukala jsem přes věšaky a regály, jestli nezahlédnu ženu hledající někoho. Se svou výškou jsem na to mohla zapomenout. Tak jsem aspoň poslouchala, jestli někdo nekřičí dívčí jméno... A uslyšela jsem smích.

,,Ňaf ňaf!"šklebil se blonďák, jazyk vyplazený, jak pravej uslintanej vořech. Na ramenou mu seděla holčička, kabelka se jí houpala na předloktí a narážela Adrienovi do spánku. Ten to neřešil a hrál psisko dál. Holčička ho začala hladit po hlavě.

,,Já pejsky ráda! Já pejsky moc, moc ráda!"smála se, div z té úctihodné výšky nespadla. Budu Adrienovi věřit, že ji neupustí nebo to s ní někde nenapálí o snížený strop. Au... Vtom se Adrien zarazil a zavětřil. Jednou rukou pustil její nohy a pod nos si strčil její kabelku. Pak beze slov vykročil ven z obchodu. 

Utíkala jsem za ním, ale jen co jsem opustila obchod, začala jsem pípat. Dřív, než si mě stihly prodavačky všimnout, doběhla jsem do kabinky a rychlostí blesku se převlíkla. Převlíkaj se takhle rychle herečky? Adrienem vybrané oblečení jsem tam nechala a zdrhala za nimi. Našla jsem je u eskalátorů, chtěli jet o patro níž.

,,Adriene? Kam jdete? Musíme najít její mamku... Nebo ji předáme na informacích, při nejhorším na policii."zatahala jsem ho za rukáv, abych získala jeho pozornost.

,,Teď ne."odvětil tiše. Na konci eskalátorů znova zavětřil a zabočil vpravo. Šel rozhodně, jako by přesně věděl, kam jít. To už jsem v dálce zaslechla zoufalé volání.

,,Wendy?! Wendy?! Wendy, kde jsi?!"brzo jsme k ženě došli. Jak si všimla holčičky na blonďákových ramenech, rozplakala se. Adrien malou Wendy opatrně postavil na zem, ta se rozběhla přímo k mamince. Následovalo dojemné objetí.

,,Moc vám děkuju,"obrátila se k nám po chvilce matka, ,,říkala jsem ti, ať na mě čekáš před kabinkou, kde ses toulala?"objala ji pevněji.

,,Rádi jsme pomohli, haf."štěknul na Wendy a zase se zašklebil. Rozesmálo ji to, stejně jako před tím. Žena ještě jednou poděkovala, Adrien se sehl, aby ho mohla Wendy podrbat, jak pravého psa a pak jsme se rozloučili.

,,Milé to dítě."pochvaloval si. Mně se to celé nechtělo zdát. A přísahám, nebylo to tím, že jsem byla uražená!

,,Jaks věděl, kam jít?"zeptala jsem se ho při cestě z obchodního domu pochybovačně.

,,Já nevím... Prostě jsem cítil stejný pach, tak jsem si řekl; třeba bude ta ženska smrdět stejně jak její kabelka a...no... Smrděla."drbal se nervózně na temeni hlavy. V hlavě mi to šrotovalo, snažila jsem se si urovnat, jestli je tohle na člověka normální, jestli je toho člověk schopen. Z myšlenek mě vytrhlo blonďákovo zhrození.

,,Musíme se vrátit!"otočil se na patě, jak nějaká baletka (ty se ale asi otáčejí na špičkách, že?). Zmateně jsem se otočila za ním.

,,Proč?"

,,Džíny a triko! Musíme se pro ně vrátit!"