,,Jsem Luka... Ty budeš určitě Marinette a ty... Adrien?" potřásl mi rukou. Mluvil na blonďáka, ale usmíval se na mě. Ani jsem nemrkla, jak jsem byla překvapená.

,,V-vy nás nenahlásíte?" vykoktala jsem. Od kdy koktám?

,,Měl bych?" zatvářil se nechápavě. Vždyť jsme byli jeho pokusní králíci, to si nás nechce nechat!?

,,L-luko? Víš... My jsme sem přišli o něco poprosit..." přešel Nath k věci, obličej rudý stejně jako vlasy a ouška. Prudce jsem zavrtěla hlavou, abych se vzpamatovala.

,,Ano! Přišli jsme... Přišli j-jsme..." zkusila jsem vysvětlit naši očividnou situaci, ale... Nějak jsem se zadrhla... A skončila zase u koktání. To se mi nelíbí. Vtom mě Adrien odstrčil. Zdál se trochu uražený, asi se cítil odstrčený. Nikdo modelce nevěnoval pozornost. Do teď.

,,Úžasný, ani jeden z vás není schopen mluvit. Přišli jsme si pro proti lék. Určitě tu nějaký máte, nekecej, že ne. Potřebujeme se zbavit tady toho a tady toho!" chytl nešetrně Natha za ouško a mně popadnutím za ruku povytasil drápky. Hned jsem s rukou uškubla. Luka se nenechal jeho chováním zastrašit. Beze slova odešel k jedné z vitrín (s Nathem chytajícím se za bolavé ouško kolem nohy). Když se vrátil k nám a podával nám malé zkumavky s tyrkysově modrou tekutinou, nedůvěřivě jsme ucouvli.

,,Určitě je to past, neber si to." pošeptal mi do ucha Adrien, očima nepřestával vědce sledovat. On nás slyšel.

,,Vemte si je, není to podvrh. Zatím našemu šéfovi pomohly nejvíc." rozdal nám každému jednu. Krunýř v havajský košili jakoby neexistoval. Nevšiml si ho? Nebo ho jen ignoroval? (Kdo si nevšimne červené havajské košile...?). Když jsem si ale vzpomněla, jak vyčerpaně a nemocně pan šéf vypadal, důvěra ve vědce a jeho proti lék ještě klesla. Nath mu ale začal okamžitě děkovat.

,,P-proč byste nám pomáhal?" vykoktala jsem, chtěla mu zkumavku s neznámou látkou vrátit. Zavrtěl odmítavě hlavou, naopak mi chytl moje dlaně do svých tak, že jsem kus skla sevřela ještě pevněji.

,,Slíbil jsem to Nathanielovi. Chudák tady je už přes deset let a co si prožil. Kdybych mu dal proti látku, při nejlepším by mě vyhodili a ještě bych byl sledován dokonce života. Chci, aby se odtud dostal, takže ho, prosím, dostaňte zpět k jeho babičce." šeptal téměř neslyšně. Nějak jsem jeho prosbami byla zhypnotizovaná, jednoduše jsem přikyvovala. Pak jsem se probrala.

,,A-ale... Takhle vás nevyhoděj?" rozhlédla jsem se po místnosti. Kamery tu byly určitě. Smutně pohladil zrzka po hlavě.

,,Kdyby jenom vyhodili..." povzdychl si. Vydal se ke dveřím.

,,Pojďte, dovedu vás k druhému východu."

,,O-ono to má dva východy?"

,,Samozřejmě!" protočil panenkama a vyšel do tmy. Chtěla jsem se vydat za ním, zastavila mě ruka na rameni.

,,Blázníš? Snad mu nevěříš!?" vyčetl mi blonďák.

,,Co jinýho nám zbývá, ven se jinak nedostanem." vyškubla jsem se mu.

,,Ale dostali." oponoval.

,,Takhle to bude snadnější. Musels ho slyšet, chce jen, aby se Nath měl dobře." přesvědčovala jsem ho. Sevřel krunýř pevněji a cosi brblal, ale šel.

Luka si svítil baterkou, stejně jako Gorily. Narozdíl od nich ale svítil i na stěny. S ním by nám taktika "stěnopřísavky" nevyšla.

Šli jsme v tichu. Luka se soustředil na cestu a čistý vzduch, já dělala to samé, Nath stále objímal Lukovu nohu a Adrien naštavně ťapal za námi. Takhle jsme došli až do světla. Tudy jsme určitě nešli. Děsilo mě, jak je to podzemí veliké.

,,A-a ten proti lék... To se.. Se jen vypije, že ano?" ujistila jsme se.

,,Stačí to vypít, ale jestli chcete injekční stříkačku, klidně vám ji mohu dát." pokrčil rameny.

,,Stejně to bude nějaká droga!"zahučel zezadu Adrien.

,,A... Chutná to dobře?"

,,Na přání šéfa to chutná jak sójová omáčka." uchechtl se. Fujky...

,,Hele, támhle to je!" ukázal na dveře a přerušil tak můj tok myšlenek o sójových omáčkách. A opravdu. V dálce se rýsovaly dveře, železné, podobné těm od laboratoře!

,,Haló? Vy tam?" ozval se ve stejnou dobu i blonďák. Ignorovali jsme ho. I když jeho hlas zněl... Ustrašeně.

,,Haló! Máme problém!" opakoval. Otočila jsem se na něj. Měl pravdu, něco bylo špatně. Zastavila jsem se a nastražila uši.

Dusot desítek nohou, desítek hor svalů! Běžely za námi, věděli, co máme v plánu! Stačilo pár vteřin a vyvalili se zpoza rohu. Teď už je slyšeli všichni. Křičeli po sobě rozkazy.

,,Poběžte, jsme blízko!" naléhal Luka. Za běhu postavil Natha na nohy a ten běžel po čtyřech s námi. Vědec nám neměl jak stačit. S vypětím sil mě dohonil a zastavil zataháním za mikinu.

,,T-tady... Eh... Heh... Karta...!" podal mi kousek tvrdého plastu s jeho fotkou. Samozřejmě, dveře budou na kartu. Jak jinak. Popadla jsem ji a bez váhání pokračovala v běhu. On zůstal stát, popadal dech. Doběhli jsme k železné bráně, za Lukou se valila lavina goril.

Přiložila jsem kartu ke dveřím a píplo to. Dveře se se syčením a lehkým vrzaním otevřely. Jen co se otevřely na malou skulinku, protáhly jsme se jí. Vpadli jsme do chodby, na jejimž konci byl výtah. Výtah!

Hned jsme vstoupili, Adrien šíleně zkoušel vyťukat kód, zavřít dveře a dostat se nahoru.  Jednou rukou to šlo špatně, tak jsem mu pomohla a mačkala vše, co se dalo. Nath se nezapojoval, jen stál a zíral před sebe, oči se mu plnily slzami. Podívala jsem se stejným směrem.

Kolem Luky se seběhlo pár goril, snažili se ho vzít a odvlíct pryč, proti proudu, který šel po nás. Vypadalo to, jako by se v tom proudu topil. Ale nebránil se.

Jen se usmíval na Natha.