Všichni jsme nadskočili leknutím, cítila jsem, jak se mi zase ježí vlasy. Ten hlas jsem si pamatovala, byl to ten agresivní dědek, co po nás vyhlásil pátrání. Nath se okamžitě schoval za Adriena a začal se znova třást.

,,Adrien Agreste, těší mě, kdo jste vy?" ujal se slova Adrien, zuby nepatrně vyceněné, připraven zaútočit. Jízlivý tón jeho hlasu se nedal přeslechnout.

,,Nemám důvod vám říkat své jméno." uchechtl se jak pravý padouch nějakého střeleného příběhu. Drápky mě začaly svědit jako by říkaly:,,Jen ho sekni, jen mu rozdrápej tu jeho usušenou hubu."
Jaké ja měla nutkání se po něm ohnat. Prostě z něj sálalo něco... Nepříjemného, dráždivého.

,,Znáte naše jména, máme právo znát vaše." zkusil na něj blonďák.

,,Myslíš, že tady nějaká práva platí, chlapče?"zasmál se krátce, ,,Já jsem tady právo!" bez pochyb, je to šéf.. Ten šéf, kterému umřela při pokusech s geny dcera! Na malou chvíli mě přepadla lítost, ale nemohla jsem ho litovat... Ten člověk nám mohl provést cokoliv. Stačilo zmáčknout tlačítko na stole, vysílačku nebo podobně... A přiběhlo by sem několik Goril! A pak co? Drželi by nás tu podobně jako Natha?!

,,To Vás napadlo experimentovat se zvířecími geny?" vyhrkla jsem, když nastalo moc dlouhý ticho. Přikývl. Úšklebek mu zmizel. Máme tady nejlepší zdroj informací, ne nějakou opilou pošahanou vědkyni. Musíme toho využít!

,,Jak Vás mohlo napadnoit experimentovat na lidech!?" zněla jsem rozhořčeněji, než jsem plánovala...

,,Však jsme to nejdřív zkoušeli na zvířatech." ujistil mě. To moje rozhořčení podpořilo.

,,Copak v tom nevidíte budoucnost? Víte jak úžasným druhem by člověk byl, mít zvířecí schopnosti? Copak se vám vaše nové schopnosti nelíbí?" v očích se mu zablesklo. Prohlídla jsem si ho ještě jednou. Stařík působil navzdory svému potěšení z našeho setkání dost vyčerpaně, bledě a celkově nemocně. A zelené části jeho kůže... Vypadala šupinovitě... Vypadala jak kůže nějakého plaza! Napadlo mě něco šíleného. Co napadlo, ono to šílené bylo!

,,Želví vzorek! Vy jste želví vzorek! A-a... Vy jste zabil vlastní dceru!" rozkřikla jsem a ucouvla. S někým takovým jsem nechtěla dýchat stejný vzduch. Týrání zvířat, dělání pokusů na lidech, jejich věznění a věřím, že v neposlední řadě vražda vlastní dcery.

,,Nezabil jsem ji. Neposlouchala vědce a doktory, mohla si za to sama." rozkřikl se pro změnu on. Bouchl do stolu. Hned na to se chytil za hruď, obličej zkřiven bolestí.

,,Neposlouchala doktory?" zopakoval po něm Adrien.

,,Ano, měla zůstat na základně, pod našim dohledem, ale ona musela utýct s tím parchantem." znova bouchl do stolu. Tentokrát byla rána menší. Rozkašlal se.

,,Takový nadějný pokus, jako jediná z nás prokázala pokroky hned po aplikování genů!" kašlal dál.

,,Proč jste ale prováděl pokusy na vlastní dceři!? Copak jste ji neměl vůbec rád? Co na to její matka?" rozhořčení mě neopouštělo. Spražil mě pohledem až mě zamrazilo.

,,Neměla matku... Ani otce. Byla adoptovaná." prohlásil s až nepříjemně bezduchým hlasem.

,,Takže jste ji využil!? Adoptoval jste ji jen abyste měl laboratorní myš?" tlačila jsem na něj. Prudce se zvedl, rychlým krokem zamířil k nám. Na jeho věk a stav až moc rychlým krokem. Hrozně se hrbil. Došel až ke mně, tak zaskočena jsem byla, že jsem se ani neuhnula. Chytil mě pod krkem a začal škrtit. Jeho stisk neodpovídal věku ani stavu stejně jako chůze. Zalapala jsem po dechu, snažila se jeho pracky sundat.

,,Nevíš, jaký jsem měl důvod. Tak mlč!"Zakřičel mi přímo do obličeje. Neváhala jsem, vytasila jsem drápky a ohnala se po něm. Stisk povolil. Uhnul. Nebo... Přesněji se schoval.




Na zemi se teď válel obrovský krunýř v havajské košili.