,,K-klid! My ti neublížíme..." Adrien natáhl opatrně ruku k zrzkovi.

,,Jak se jmenuješ?"zkusila jsem to já. Neměla jsem sice osobní kouzlo jako Adrien, ale zkusit jsem to mohla, no ne?

,,N-nath!"odpověděl roztřeseným hlasem. Přitiskl se víc ke zdi. Zpod potrhané mikiny vykoukl huňatý zrzavý ocas s bílou špičkou. Objal ho oběma rukama, kolena víc přitiskl k tělu.

,,Nath jak dál?"pokračovala jsem. Tahle zatoulaná lištička musí někoho mít, ke komu by se vrátila.

,,Nath T-terner."vyblekotal. Hrklo ve mně. I Adrienovi to došlo. To jméno nám bylo povědomé. Adrien došel ke mně a zatáhl mě na práh dveří.

,,Myslíš, že je to syn Ternerový?"pošeptal mi, jen co se ujistil, že jsme z jeho doslechu. Stejně si myslím, že nás slyšel, protože pohl ušima. Přeci jen měl smysly jako my, ne-li lepší.

,,Blázníš? Řekla bych spíš vnuk."

,,Kolik let mu tipuješ?"chtěl tu teď uzavírat sázky!?

,,Tak malej úplně nebude... Něco málo přes deset?"

,,Přidej."

,,Přeci mu nechceš tipovat víc než patnáct!"udělala jsem krok zpět.

,,Jestli ho měla bábina v šedesáti-"

,,Je ti jasný, že v šedesáti ho mít nemohla...?"

,,Ne? Proč?"zamrkal nechápavě. Až se vrátíme do Francie, polšu mu tu knihu, kterou mi mamka dala asi v mých dvanácti. Jen ať se vzdělává. Musel to být její vnuk... Teda pokud je Ternerový tolik, kolik ji tipuju. Vykroutila jsem se mu a zamířila za Nathem. Dřepla jsem si k němu. On se snažil couvnout, ale neměl kam. Vzdychla jsem. Asi jsme nezačali nejlíp.

,,Tak znovu. Ahoj, já jsem Marinette. Marinette Dupain-Cheng. A támhle to je Adrien. Adrien Agreste."ukázala jse za sebe na stále zmateného blonďáka. Počítal zrovna na prstech, jestli jeho předešlý odhad byl správný. Doslova jsem viděla, jak se mu kouří z hlavy.

,,A-Agreste?"vypískl zrzek. Hned si přikryl pusu, jako by udělal něco špatného.

,,Ano... Znáš ho?"přikývl. To upoutalo Adrienovu pozornost.

,,Ty mě znáš!?"odstrčil mě na stranu. Nath horlivě přikyvoval, ukazoval na stůl s omalovánkami. Zvedla jsem se a rozhrnula papíry. Vykoukla na mě fotografie blonďáka ve značkovým oblečení. Fotka hezkého kluka... Fotka kluka, co stál za mnou a prohlížel si sám sebe přes mé rameno.

,,Vidíš? Říkal jsem ti, že jsem model."nemusela jsem se otáčet, abych věděla, jak trumfálně se ušklíbl. Vedle fotky bylo pár rádoby portrétů Adriena. Snažil se ho překreslit! A i když všechny omalovánky vypadaly jako výtvor předškoláka, tyhle kresby nedopadly zle. Užasle jsem tu nejpovedenější vzala do ruky. Adrien za mnou mlčel.

,,Máš fanouška."vydechla jsem.

,,Omlouvám se, omlouvám!"začal bez příčiny Nath. Nechápavě jsme vrátili svou pozornost k němu.

,,Proč se omlouvá?"mumlal blonďák. Oba jsme třeštili oči. Zrzek pokračoval.

,,Už to nikdy neudělám. Vyhodím to. Neudělám to už!"kryl si hlavu, jako by čekal úder. Oni... Oni ho trestali? Za tyhle kresby? To proto křičel? Protože jsme objevili něco, co běžně ostatním neukazoval?

,,T-to nic! Neomlouvej se! Jsou nádherné!"ujišťovala jsem ho.

,,Nathe, kolik ti je?"vybalil na něj z čista jasna Adrien. Dloubla jsem ho loktem do žeber. Trochu ohledu, takhle ho vystraší. Jenže jak se zdálo, jeho porouchané kouzlo osobnosti začalo fungovat. Nath k němu vzhlédl.

,,Patnáct."

,,Ha! Vidíš? Tipoval jsem správně!"zaradoval se Adrien. Odfrkla jsem si.

,,A jak dlouho tady jsi?"zkusila jsem to opatrně, když blonďák slavil. Zabořil obličej do liščího ocasu. Zakázala jsem si pomyšlení na to, že by mi něco takového taky narostlo. Teď na takový myšlenky nebyl čas. Už se ale netřásl, tolik se nás nebál. Váhavě uhýbal pohledem, něco počítal na prstech, pak se nadechl k odpovědi.

,,A-asi deset let."