,,P-proč běháš takhle?"zeptal se blonďák. Proč zněl tak vyděšeně, ještě ráno říkal, jak jsou naše zvířecí instinkty a smysly úžasné. Neříkám ale, že mě moje chování neděsilo. Zvedla jsem se zpět na nohy, rukama se oprášila. Běžet vzpřímeně po dvou se mi teď zdálo nepřirozené. Blonďák mě starostlivě pozoroval, jak si to šinu k další proskleným dveřím.

,,Musíme zjistit, kudy Gorila šel... Azore, hledej!"sykla jsem za ním. Poslechl a začal hledat stopu. Asi mu to dalo práci. Po chvilce se Adrienovi zúžily zorničky.

Vedl mě spletitými chodbami, neustále větřil, aby neztratil stopu. Váhavě jsem šla pár kroků za ním, neustále sledovala jeho reakce v obličeji. Hlavou se mi honilo, jestli je vážně model, jestli si to vážně nevymyslel...Srdce mi bilo. Určitě strachem. To bylo určitě strachem, Mari! Snažila jsem se soustředit na cestu, abychom věděli, kudy pryč. Po pár odbočkách to ale moje hlava nedávala. Snad cestu zpět najdeme.

Adrien zastavil. Oba dva jsme zaslechli hlasy. Museli vycházet z nějaké kanceláře. Adrien přitiskl ucho na nejbližší dveře. Odtamtud se hlasy ozývaly.

,,Jak to myslíte!? Jak nedošli domů!?"ozvala se rána do stolu.

,,J-jak říkám! Paní Ternerová volala, že se doma ještě neukázali!"poznala jsem Gorilu. Bylo zvláštního slyšet koktat. Nedokázala jsem si to u hory svalů, jako je on, představit.

,,Jste si jist, že jste je dovezl ke správnému domu?"

,,Ano, pane."

,,Měl jste počkat, až zajdou."

,,Omlouvám se, pane."

,,Tvoje omluva mi je k ničemu, musíme je najít!"další rána do stolu. Podle hlasu bych panu nervákovi tipovala hodně let. Kolem padesátky, možná víc.

,,Najdeš je. Ať jsou do setmění u Ternerový."zahřměl.

,,A-ale pane, už se setmělo."

,,A co já s tím?"další rána, přísahám, že jsem slyšela praskání dřeva. Litovala jsem ten stůl.

Kroky se blížily, Gorila měl každou chvílí vyjít. Už už jsem začala panikařit, Adrien nás zatáhl ke zdi. Stačilo se modlit, aby si nás nevšiml, aby se nerozhlížel.

Dveře se otevřely a zase zavřely. Gorila nasadil opět svůj poker face.

Otočil hlavu doprava. Otočil hlavu doleva. Pak se vydal splnit svůj úkol.

Jaké štěstí jsme měli, že ho nenapadlo se kouknout dolů.

,,Slez ze mě!"prskala jsem na blonďáka. Když jsme ve snaze se ukrýt padli k zemi, zavalil mě. Omluvně se zasmál a poslechl. Než jsme si stihli oddechnout, ozvaly se jiné kroky. Popadla jsem Adriena a zalezla do prvních dveří, které jsem potkala (samozřejmě ne do těch, kde byl ten agresivní dědek). Místnost byla tmavá, nejspíš sklad. Ani jeden jsme svůj úkryt nezkoumali, pozorně jsme sledovali chodbu, poslouchali kroky. I ze skrýše jsme vše dobře slyšeli.

,,Pane? Byl zaznamenán pokus o vniknutí."posel zpráv zněl jak robot.

,,Cože? Kdy?!"ten agresivní dědula svůj stůl asi nemá v lásce. Nebo do něj rád buší...

,,Přesně před šesti minutama."

,,Jsou záznamy z kamer?"

,,Jistě pane, zde."

Nastalo krátké ticho. Ruce se mi klepali a s nimi i dveře, které jsem držela. Kamery... Na ty jsme úplně zapomněli!

,,Jsou to oni."prohlásil nakonec dědek tiše. Někdo zalapal po dechu.

,,Zavolejte mi jejich průvodkyni. Chci taky mluvit s Ternerovou. Okamžitě!"zahřměl.

,,Musíme je najít, prohledejte celé podzemí!"

,,Úplně celé, pane?"

,,Úplně celé, hlavně laboratoř a zkontrolujte toho kluka. Nezapomeňte, maj kočičí a psí geny, maj pro nás vysokou cenu! Chci je živý!"

Hra na kočku a myš začíná.

Tentokrát ale já nejsem kočka.