Výtah s trhnutím zastavil. Oba jsme ztratili rovnováhu, ale ten kdo spadl, byl blonďák. Já to ustála. Mohu to připisovat svýmu novému kočičímu já? Dveře se otevřely. Slabě osvětlená chodba vedla k železným dveřím.

,,Měls pravdu, začíná to být jak ve filmu-"zamrkala jsem na prázdné místo, kde Adrien před chvílí ležel. Už tam neležel, běžel směr železné dveře.

,,Stůj! Hej... Eh... K noze!"pokusila jsem se ho zastavit. Při povelu sebou trhl. Pes aktivován... Obrátil se ke mně, snažil se potlačit touhu poslechnout povel. Tázavě na mě civěl.

,,Můžou tam být... Třeba kamery!"dodala jsem šeptem.

,,Neblázni, tak se vrátíme, koupíme letenku a letíme dom."

,,A nemůžem to udělat rovnou?"zoufale jsem rozhodila rukama.

,,Pojď."pobídl mě. S nechutí jsem poslechla. Neměl mi co rozkazovat, ale ani jeden jsme se nechtěli rozdělit. Nevím, co bychom bez sebe dělali, já bych byla bez Adriena nahraná... Ale v bezpečí.

Vedle železných dveří byl skener a číselník. Další kód? Co když je kód ke dveřím stejný jako kód u výtahu? To asi ne... A stejně si ho ani jeden nepamatujem. Adrien dal na skener ruku. Skener zablikal červeně. Přes ruku jsem ho plácla.

,,Blázne, samozřejmě že to nebude fungovat... Vždyť to mohlo poslat nějaký... Co já vím... signál!"

Nervózně se ušklíbl. Taky mu to nahnalo strach. Ani jsme si nevšimli, že se dveře výtahu zase zavřely.

,,Třeba to bude nějaký lehký kód... Třeba 123 nebo... 666! To bude určitě-"

,,Ani to nezkoušej!"zastavila jsem ho dřív, než stihl tou svoji prackou na tlačítka šahnout. Vtom zpozorněl, zavětřil.

,,Někdo sem jede! Výtahem!"rozhlížel se po úkrytu. V chodbě rozměrů tři na deset metrů (nemám odhad, nevěřte mi ty údaje), k tomu bez žádných zákoutí, se dalo schovat těžce. Dveře se s tichým zvukem začaly otvírat. V panice jsem Adriena zatáhla do místa mezi žárovky, kam světlo nedosáhlo, takže jsme stáli v naprosté tmě. Oba dva jsme ani nedýchali, natisklí na chladivou zeď jsme doufali, že se příchozí nebude nijak rozhlížet.

Oba dva jsem zalapali po dechu, když z výtahu vystoupila nám známá tvář. Zrzka ve světlém kostýmku kolem nás prošla, desky si pevně držela u těla, kabelku taky. Prošla kolem nás ladným krokem, tak jak běžně chodí a zamířila přímo ke skeneru. Nejdřív zadala kód, pak přiložila ruku. Železná brána se s hlasitým vžum otevřela. Strnule jsem tam stála, svaly napnuté a čekala, až se zajde a budu moc vydechnout, až nebezpečí prozrazení ustane.

Jenže to zbrklé psisko mě opět chytlo za zápěstí a běželo přímo za naší průvodkyní.

,,C-co!? Pusť! Pusť, no tak!"snažila jsem ho zastavit. Se mnou v závěsu proklouzl těsně před tím, než nás skříply dveře. Než MĚ skříply dveře.

,,Pššt!"přiložil si ukazováček ke rtům. Vstoupili jsme do plně osvětlené místnosti a okamžitě zapluli pod nejbližší stůl. Na chvíli jsem úplně oslepla. Oči mě z náhlého světla pálely, podobně jako dneska ráno po hledání vypínače v kumbálu.

Opatrně jsem vystrčila hlavu. Naše průvodkyně už kdesi zmizela, ale zahlédla jsem Gorilu. Mluvil s někým. Ten někdo neustále něco psal na notebooku, vypadalo, že Gorilu ignoruje. K mému překvapení mu pak, aniž by se odvrátil od notebooku, odpovídal. Byli moc daleko na to, abych je slyšela, navíc tu byl rámus. Celá místnost vypadala jako velká kancelář plná stolů s přepážkami, papíry, tiskárnami a hlučnými úředníky. Všichni kolem pochodovali se štosy dokumentů, zvedali telefony a asi se to nijak nelišilo od kanceláří ve zbytku mrakodrapu. Až na to, že jsme nebyli v jednom ze stovky pater, ale v podzemí zabezpečeným kódem.

,,Co teď?"obrátila jsem se na Adriena. Hrál si s chuchvalcem prachu. Přepadlo mě taky nutkání si s ním pohrát, vypadalo to jak nádherné klubíčko a i podobně se to válelo a-

Zatřrpala jsem hlavou a zatřepala i s blonďákem. Ten se nechápavě na mě obrátil, jako by zapomněl, proč kde jsme.

,,Co teď?"zopakovala jsem otázku.

,,Půjdem za Gorilou."kývnul hlavou k němu. Zrovna se jim do rozhovoru připletl někdo další. Ten někdo muvil hrozně rychle a tvářil se hrozně vážně. I Gorila se zachmuřil víc, než už byl. Posel neznámé zprávy odvedl Gorilu pryč.

,,Zdrhá nám!"hásila jsem, i když to Adrien musel vidět taky.

,,Proběhnem kolem zdi."rozhodl blonďák.

,,Uvidí nás."

,,Tak pod stoly!"

,,Jak?! Vždyť tam maj nohy, narazíme do nich..."

,,Tak já nevím, jak to dělaj ve filmech?"pokrčil na konec rameny.

,,Musíme odvést pozornost."přemýšlela jsem nahlas a hledala, jak to provést. Zahlédla jsem hrnek kafe na jednom ze stolů. Byl tak hezky na kraji. A pod stoly bylo hodně kabelů. A ty kabely byly někam napojeny. Na počítače! Napadlo mě něco šíleného.

Jestli to byl jenom můj kočičí instinkt či co, dostala jsem hroznou chuť shodit ten hrnek. Když se nikdo nedíval, opustila jsem kryt. Tentokrát to byl blonďák, kdo někoho zastavoval. A já, kdo dělal spontánní rozhodnutí za nás de facto oba. A hádejte co, našemu pejsánkovi se nelíbilo, když někdo dělal něco na vlastní pěst. Jen ať ochutná vlastní medicínu!

Plížila jsem se. Těsně u země a opovažuju se říct i hbitě. Hrnek s lahodným kafe byl na dosah. Stačilo se ohnat tlapkou... Tedy rukou! S tichým nechtěným mňouknutím jsem kafe svrhla. Hnědá tekutina se začala rozlévat po stole a hlavně po zemi, kapala na podlahu a zalézala do děr, kudy vedly kabely z celé místnosti. Stáhla jsem se zpátky do úkrytu, lidičky v okolí si začali všímat, že se něco děje.

Po chvilce se ozvalo slabé prskání, kapalina nejspíš našla prasklý gumový kryt kabelu nebo nějaký špatně chráněný spoj. Praskání se ozvalo ještě párkrát, nebýt mého sluchu, neslyšela bych ho. A pak? Pak počítač majtele kafe zhansul. A další. A takhle postupně pohasínaly počítače všech pracovníků. Teda takové štěstí jsme neměli, pár počítačů přežilo a notebooky, které tady hromada lidí měla, to ovlivnit moc nemohlo... Ale pro chaos a zmatek to postačilo. To jsme potřebovali!

Lidé začali v panice běhat z místa na místo, někdo někam volal. Hledali zdroj problému a chudák majitel kafe jim padl za oběť. Popadla jsem Adriena a skrčená vyběhla zpod stolu. Věděla jsem, jakým směrem Gorila šel a k mému štěstí tam byly dveře jenom jedny. Proběhly jsme panikařícím davem a vstoupili do bílé chodby. V dálce jsem viděla zaklapnout dveře. Byl to Gorila? Rozběhla jsem se tam, když mi došlo, že za mnou Adrien neběží. Zarazila jsem se a otočila. Stál tam a zdál se... Takový vyděšený... Nebo spíš udivený, překvapený? Ukazoval na mě.

Až teď jsem si uvědomila, že jsem celou cestu z úkrytu běžela po čtyřech.

Přesně jako kočka.