,,C-co proboha děláš!?"rozkřikla jsem se hned, jak jsem se probrala z šoku. Co takhle mě varovat? Nejdřív plánovat a nedělat spontánní rozhodnutí? Za nás oba!

,,Musíme zjistit, co je ta Gorila zač!"zase ten záblesk v očích. Řidič natahoval krk, aby auto na rušné silnici viděl. Držel se několik vozidel za ním, v bezpečné vzdálenosti. Bral to vážně. Nebo jako hru. Ale odváděl dobrou práci.

,,A co jako chceš dělat? Vběhnout tam a vymáhat z nich odškodné?"začala jsem hysterčit. Co si myslel?

,,Třeba."pokrčil rameny.

,,Pane? Slečno? Auto zastavilo."zahlásil řidič jak nějaký robot. Je to jasné, byla to pro něj hra.

,,Děkujem, tady máte."předal mu několik bankovek. Řidič za ním křičel, že to je moc, neposlouchal ho. Před námi se tyčil vysoký mrakodrap, do něhož právě vstupoval Gorila. Adrien nasadil divnou, rádoby plíživou, chůzi. Šla jsem bez divadla za ním.

Gorila zašel dovnitř. My za ním. Gorila si koupil v automatu kafe. My ne... Adrienovi jsem to zakázala a sama se snažila odolat pokušení.

Hora svalů zašla i s lahodným kafe do výtahu, tam něco nacvakal. Nejdřív jeho prst zmáčkl nějaké číslo nahoře, pak tlačítko dole a nakonec talčítko s číslem patra někde zhruba uprostřed víc nalevo. Po té se výtah zavřel a poslal ho do odpovídajícího patra. Přemýšlela jsem, proč mačkal tři tlačítka. Když jsme totiž sami do výtahu vstoupili, zatočila se nám hlava z toho počtu tlačítek. Tahle budova podle nich měla mít přes sto pater!

,,Jak máme zjistit, kam jel? Přece nebudem prohledávat všech sto dva pater!"zhrozila jsem se. Adrien ale začal bez váhání mačkat náhodná tlačítka. Nechápavě jsem ho pozorovala a on si mého pohledu všiml.

,,Třeba zadal nějaký kód! To občas bývá ve filmech."

,,Tohle je ale realita, ne film."připomněla jsem mu. Ale sama jsem o tom pochybovala. Jak můžu říct, že je tohle realita, když mi může každou chvílí narůst ocas a fousky!?

,,Co to tam děláte?"všimla si nás nějaká paní. Zřejmě tu pracovala, měla na sobě kostým, podobný tomu, co nosila průvodkyně. Okamžitě na svých klapajících podpatkách zamířila k nám. Museli jsme přidat!

Adrien si to taky uvědomil, zadělávali jsme si na pěkný malér. Mačkal všechna tlačítka naráz, všechna se tak rozsvěcela a i pohasínala. Vzpomněla jsem si, jak Gorila zadával čísla. Nahoře, dole, uprostřed víc vlevo!

5, 51, 96? Nic. 6, 43, 86? Zase nic. Takhle jsem v panickém spěchu zkusila několik kombinací, paní už byla téměř u nás, zrychlovala.

Zničeho nic kdesi cosi píplo. Dveře výtahu se začaly zavírat. Paní pomalu zastavila, došlo jí, že už nás zastavit nestihne. Jen se nadechla ke slovu, to se ale dveře zavřely úplně.

Světla zhasla, dali jsme se do pohybu.
Myslela jsem, že pojedeme nahoru, do nějakého tajného patra.

Jenže my padali volným pádem dolů do podzemí.

(Autorka se omlouvá za to, jak je tahle kapotola krátká, doufejme, že se v příštích začně dít něco víc)