Z pohledu velitelky
Vstala jsem brzo. I Sněžný byl vzhůru. ,,Jdu na lov." Řekla jsem a otřela jsem se mu o bok. On mi olíznul ucho a já šla ven. Nikdo kromě nás dvou nebyl vzhůru. Šla jsem na Rozhlednu. Sledovala jsem můj starý domov. Viděla jsem že všichni byli na nohou. Měli samé jisvy. Viděla jsem mě známou kočku. Byla to Tečka. Neměla oko a tlapy měla od krve. Ne cizí ale svojí. ,,Dělej Zrádkyně. " Zasyčel stejně starý kocour. Zelený tam stál. Udiveně jsem ho sledovala. Jeho zástupce byla Tečka. Šla si pro bylinky blízko k našemu klanu tak jsem šla pomalím krokem za ní. ,,Nech mě ! Nebojím se bránit." Zasyčela. ,,Nepoznáváš mě, vyděla si mě jen jako kotě. Já tebe ne. Fialka ta malá." Snažila jsem ji pomoct vzpomenout si. ,,Fialko běž jde sem velitel." Tak ty jdeš se mnou!" Řekla jsem Tečce. A ona se za mnou rozběhla. Nevšiml si nás a my byli v táboře. Kočky byli vzhůru.