Z pohledu Poškrábané
Ráno byl všude sníh. Nebyla jsem s Jantarovým. Byl s nějakou kočkou. Byla jsem strašně smutná. Vyšla z doupěte. Skákala jsem sněhem. ,,Kam jdeš ?" Zeptal se sněhově bílý kocour. ,,Jdu se projít Sněžný." Odpověděla jsem mu v slzách. Optočila jsem ocas okolo pacek. ,,Poškrábaná děje se něco ?" Zeptal se a sedl si. ,,Jantarový se ke mě už moc nemá. A myslím že mě nemá rád!" Vykřikla jsem ze zoufalosti. ,,Neboj já tě vždy budu mít rád." Řekl a já se na něj podívala. Podívala jsem se do jeskyně kde se Jantarový díval na nás. Vyběhl a zasyčel : ,,Co balíš mou holku." ,,Když ty se taháš s nějakou čup-ou!" Pustila jsem se do toho já. Cítila jsem bolest na čele. Spadla jsem do hlubokého sněhu.
Z pohledu Sněžného
Viděl jsem tělo Poškrábané na zemi ve sněhu. Chytl jsem ji za kůži na krku a táhl ji do léčitelského doupěte. Seděl jsem vedle ní. Lístka ji léčila a já byl napjatý. ,,Bude v pořádku ?" Zeptal jsem se. ,,Ano bude." Řekla v pořádku. ,,Můj synu pokud s ní budeš dávej na ni pozor. Je dar hvězdného klanu." Řekla matka. Kývl jsem. Lehl jsem si k ní a zahříval ji svími dlouhými chlupy. Zavřel jsem oči a čekal kdy usnu.