Kapky padaly z šedého nebe a každá z nich se nevesele řítila ke svému konci. Ta, jenž se rozprskla na nose pihovaté brunetce měla obzvlášť smůlu. Ne že by byla za těch jedenáct let první, ale dívka se teď pokoušela soustředit, což jí očividně nešlo. Potichu tudíž proklínala kapku, která ji vyrušila.
"Klídek Sayo, no tak zase prší"
"Tobě se to řekne, Yui. Ty hlídkování nebereš vážně."
"Brala bych ho vážně, kdyby naše úžasná vesnice nějaký hlídky potřebovala. Ale s těma obříma hradbama a bahnem v okruhu dvaceti kilometrů dost pochybuju že by se sem někomu chtělo."
"Ha ha ha. Moc vtipný." *Já vlastně pořád čekám...už je to jedenáct let*
"Hele, já už se asi ptala, ale jak to, že se měníš tak pomalu? Vypadáš pořád....."
"Problémy s růstem." *Kdepak, moje technika, ale o tom vědět nemusíš*
"Jo vlastně." Yui se zatvářila jako vždycky, když dostala tuhle odpověď "Je to docela vtipný, kdo tě nezná by řekl, že to děcko jé Jónin se slušnou šancí dostat se do elitních jednotek."
"Však taky jo. Já chci zůstat dítětem. Alespoň dokud nesplní svůj slib..."
Yui si povzdechla "Už zase řešíš tohle?"
"Víš, já to nikdy nepřestala řešit"
"Chápu že tvůj táta ti něco slíbil, ale teď jsi tady, máš novou rodinu."
"Jo, já vím" Saya dál upírala svůj pohled kamsi do dáli
"Co zajít po skončení směny třeba na kafe?"
"Jo, a ty budeš celou hodinu dělat narážky na tu misi co mě čeká."
"Na misi ne, na toho, kdo má být tvůj parťák během ní" mírně šťouchla Sayu loktem.
"Pf..."
"Ale notaaaaaaaaaaak"
"Ne"
"Já vím že se mu líbíš, co říkáš ty na něj?"
"Má nejdražší kamarádko, víš to moc dobře" naoko se tvářila rozzlobeně
A tak to šlo i po zbytek dne. Když se večer rozloučily, Saya se těšila na svou misi. Protože bude chvíli mimo vesnici, i proto, že bude mít trochu klidu. Těšila se hlavně kvůli tomu klidu.