Probral mě prudký náraz světla do očí. Vyšvihla jsem ruce a snažila se zabránit světlu v oslepování. Najednou zhaslo a já se mohla porozhlídnout. V místnosti nikdo nebyl. Sedla jsem si a rozhlížela se po bíle laděným pokoji. Nemocnice. Okno. Došla jsem k němu. Zadrhl se mi dech v krku a plíce vypověděly poslušnost. Skácela jsem se k zemi. Nemohla jsem dýchat. Plíce se ale rozhodly fungovat a rána o zem mě dokonale probrala. Sáhla jsem na pravou ruku a nic. Do... Takhle se odsud nedostanu, ale kdo je mocnější jak galaktici? A jak někoho takového přeperu. Jsem v háji. Najednou mě ozářilo světlo a přede mnou stála osoba v bílém a podala mi ruku. Přijala jsem jí a projela mnou vlna energie. ,,Bojuj za sebe a nezklam mě jako já dříve tebe." Zmizela. Energie i ona. Zbyla jen slova. Postavila jsem se a s adrenalinem v krvi jsem proskočila oknem. Běžela jsem za instinktem. Proti mě lítaly různý kouzla ale já se každému vyhnula. Jsem jiná. Mé reflexy pracovaly na plné obrátky. Barikáda. Sešla jsem do podřepu a v rychlosti se odrazila. Prolítla jsem nad nimi a letěla do okna budovy. Prolítla jsem oknem, ale vybourala jsem skleněnou vitrínu. Spadla jsem do střepů a v pravé ruce jsem cítila moje všechno. Můj náramek. Vzala jsem ho a nandala si ho. Cítila jsem se plně. Něco ve mě mi chybělo, ale už to mám. Nemohla jsem se hnout. Střepy se mi nepříjemně zarývaly do ran na rukou a i do břicha. A do tváře na obličeji. Pomalu jsem se vysoukala na kolena a snažila se nevnímat střepy, které se mi zarývaly do rukou a kolenou. Stoupla jsem si, ale hned jsem padla na záda. Bolel mě kotník. Moje nitro se uvolnilo. Nešlo tomu zabránit. Jen jsem ležela se zavřenýma očima a užívala si pocit svobody, který mi to dodávalo. Proč jsem se snažila držet na uzdě? Vždyť je to nádherný pocit. Nic mě netížilo. Všude bylo všechno a nic.
‌
‌ Nevím co se dělo, ale vcucla mě černá díra. Vyplavila mě na černé díře, kde jsem s hlasitým zaduněním nabourala do kovový zdi. Sesunula jsem se po ní a bolest byla nepopsatelná. Vlna bolesti mi projela celým tělem jak se střepy zaryly hlouběji do těla. Padla jsem na zem na záda a snažila se vydýchat bolest. Pomalu ustupovala. Do reality mě vrátila rána dveřmi. Rychle jsem se dostala k jiným dveřím. Můj kotník! Auuu! Na škvíru jsem je otevřela a nikde nikdo. Potichu jsem vyklopýtala a mířila jsem si to podle značek k nouzovému východu. Vyběhla jsem do lesa. Byla jsem u klanu ničivý magie, tady žije Endy. Rozhodla jsem se odhalit Endyho tajemství. Buď teť a nebo nikdy. Nikdo po mě stejně nepátrá. Jsem jim ukradená
‌
‌Z pohledu Endyho.
‌Emilii jsem na té chodbě urazil, ale že by kvůli tomu zmizela. Uběhlo pět dní od jejího zmizení a nikdo jí nemůže najít. Ona se snad propadla do země. Koukaly jsme na kamerový záznamy? No jasně, že mě to nenapadlo hned. Rychle jsem odběhl do kamerové místnosti. Shlížel jsem videa. Nic zajímavého. I kdy ten muž vypadá jako galaktik. Že by byl od ohnivého kmene. To ne. Vyběhl jsem z místnosti a zaúkoloval prvního, který mi padl pod ruku. ,,Ať se okamžitě do haly dostaví Nemis, Menes a Tamara." Zdůraznil jsem slovo okamžitě. Sám jsem se tam rozběhl. Do pěti minut jsme tam byly všichni. ,,Mám pocit, že je u kmene ohnivé magie v zajetí. Zítra tam sletíme. Dneska už je noc." Všichni jsme šli na kutě.
‌
Z pohledu Tamary
‌po tom co se u mě Emilie objevila a pak zmizela jsem byla zmatená. Nic mi nesedělo. Musíme jí najít. To mě ráno vyhnalo z postele. S Endym jsme jako skupinka letěli ke kmeni ohnivé magie. Když jsme dolítly všechny stavby byly zbouraný a na zemi leželo hodně mrtvých. Emilie ale nikde. Viděla jsem někoho, kdo ještě žije. Doběhla jsem k němu. ,,Co se tady stalo!" ,,To oni, od nich ta potvora neuteče. Oni jí změní." Zasmál se a umřel. Letěly jsme zpátky s nepořízenou a doufaly že je v pořádku.
‌
‌ Z pohledu Endyho
Když jsem zjistil, že jsme přišli pozdě, vyčítám si to do teď. Mohly jsme tam být dřív. Hodinu po doletu zpátky jsem dostal upozornění od nás. Prý se děje něco nenormálního a nikdo tomu nerozumí. Okamžitě jsem to šel zkontrolovat. Přivítal mě Wenad. ,,Nevíme kde, ale někde došlo k velikému uvolnění energie." ,,A nevíte kdo to mohl být." ,,Nevíme, ale k podobnému došlo tak před hodinou u kmene ohnivý magie." Zpozorněl jsem. Tam jsme před půl hodinou byly. A Emilie už tam nebyla. ,,Snaž se zjistit, kde to bylo, tam možná najdeme Emilii." Sedl jsem si k židli, bohužel nic nezjistily. Prý se jim souřadnice vymazaly. No jsem v háji, nenajdu jí. Měl jsem jí chránit a selhal jsem. Neochránil jsem jedinou naději na ochranu vesmíru. Ona to o sobě neví, ale je jedna z nejmocnějších. Tam nahoře jí budou potřebovat a já jí ztratím. Ona neví jak je těžký s ní mluvit a neprořeknout se. Ona je tak hezká, ale nevěří mi, já jí potřebuji. A musím jí hlídat. Musím jí najít. Po hodině sezení jsem si vzpomněl že mám mít za hodinu sraz s psychologem. Když tam budu dřív, nevadí to, připravím se.