Z pohledu Emilie
Našla jsem Endyho kancelář. Vběhla jsem tam a koukla na první složku, která ležela na stole. Bylo na ní Endyho jméno. Otevřela jsem jí a začala číst.
U Endyho se projevují galaktický kouzla a celkově galaktická moc. To zavinilo, že si přestává věřit. S odbornou pomocí se to snažíme vyřešit.
Podařilo se nám vyřešit jeho problém s mocí. Držíme to pod zámkem. Nikdo to nesmí vědět. Dneska jsme vyjely na zemi, údajně se tam objevila naše magie, Endy je z toho dost nervózní. Nakonec se ukázalo, že to bylo z měsíce. Tu měsíční dívku sem přivezly. Prý se brání a je odtažitá. Endy si jí vzal na dozor. Chceme s měsícem uzavřít spojenectví a ona je velice cenná. Endy jí střeží jako oko v hlavě.
Konečně se povedlo uzavřít spojenectví. Z Endyho opadlo velké závaží, ale nahradilo ho ještě větší. Endy se do té dívky zamiloval. Začala se u něj projevovat proměnlivost nálad.
Endyho proměnlivost nálad se zhoršuje a souvisí s jeho rozdvojenou identitou. Nejvíce léčbu ohrožuje Emilie. Líbí se Endymu ale dokáže ho dost rychle naštvat. Endy se pak mění a v afektu je nevyzpytatelný.
Emilie se ztratila. Endy je na dně a snaží se jí najít. Má stále zachmuřenou náladu a chce jí za každou cenu najít.
Ztrácí se nám a nacházíme jí, Endy má dost záblesků, vše se na něj hroutí. Stále jí miluje a nechce bez ní žít. Navenek nasazuje klidnou masku a říká, že až jí najde, najde si k ní cestu a bude s ní.

Tím to skončilo. Věděla jsem dost. Možná, když na mě zapomene se vrátí do starých kolejí a bude se moct léčit dál. Už jsem chtěla odejít, ale na deskách o kousek dál bylo napsané moje jméno. Chňapla jsem po nich a otevřela je.
Emilie je plachá, introvertní, náladová.
Bojí se psychologů. Nic pod pět let si nepamatuje. Chtěli jsme jí donutit, aby nám důvěřovala a mluvila s námi, ale nedá se to. V kouzlení jí pomáhá její "pomocník". Nikdo ho zatím neviděl. Endy si myslí že to nějak souvisí s náramkem, který na ruce nosí.
Stále se nám ztrácí z dozoru. Chceme o ní mít více záznamů, ale nejde to. Endy nechce aby se jí něco stalo. Začala mu konečně alespoň trošku důvěřovat.
To byla poslední kapka. Nikdo neví proč, ale chtěla spáchat sebevraždu. I přes Endyho mírný protesty jsme jí zavřely do NC. Konečně jí máme pod dohledem.
Moc jsme se o ní nedozvěděly. Utekla. Všichni po ní pátráme. Jen jak jsme jí našly se nám znova vypařila a zničila naší práci. Endy přestává věřit, že do nápravného centra patří. Sice znova utekla ale jemu se na ní podařilo nasadit štěnici. Začaly je sledovat. Endy přitom došel k závěru, že do nápravného centra nepatří. Dokázal jí dokonce dostat na měsíc a vypadá to, že to bude dobrý, ale ztratily jsme u ní veškerou důvěru. Endyho to mrzí. Snaží se k ní najít cestu.
Emilie se ztratila. Endy je z toho na dně. Myslí si že jí unesli ti z ohnivého kmene. Nikdo to nevylučuje. Pokud se vrátí, najdeme způsob jak jí chytit a důkladně vše prozkoumáme.

Zavřela jsem složku a zpracovávala poslední souvětí. To mě tady budou držet proti mé vůli. Já věděla že jim nemám věřit. ,,Už ani hnout!" Strnula jsem na místě. Endy. To je malér. Co mu řeknu? Zavře mě? Otočila jsem se ale nade mnou proletěl šíp. ,,Emilie." Endy vykulil oči. Otočila jsem se že se dobelhám pryč ale zastavila mě Endyho ruka. Otočil mě. ,,Co tady děláš?" ,,Teťka mi na rovinu pověz, co všechno mi tajíš." To že jsem mu byla po nos mi ztěžovalo situaci. Tady se mi nevyplatí být malá. ,,Nic, nic co by se tě týkalo." Odpověděl klidně. Takový lhář. ,,Už ti znova věřit nebudu! Nechte mě na pokoji." Otočila jsem se a chtěla jsem pajdat pryč. ,,Co máš s nohou a s rukama?" ,,Nic co by se tě týkalo." Chtěla jsem odejít, ale on mě nechtěl pustit. ,,Nikam nepůjdeš s tou nohou. Ještě si ublížíš." Na to mě chytil do náruče. ,,Pusť mě!" Spadla jsem na nohy a o krok ustoupila. ,,Nech mě na pokoji." ,,Emilie, co jsem ti udělal?" ,,Ty si myslíš že nic nevím, ale tajíš mi něco co se mě týká. Vzpomeň si na poslední větu v mé složce. No? Tady mě držet nebudeš." ,,O čem to mluvíš?" ,,Nedělej že nevíš." Do rozhovoru nám vstoupil Wenad. ,,Co se tady děje? Emilie se tady objeví, a už jste zase v sobě." Endy se zamračil. ,,Emilie si nedá říct a obviňuje mě kvůli té složce, kterou vláda píše." Vykulila jsem oči. ,,Vláda, tak to je ještě horší, já padám." Vytrhla jsem se mu a snažila se odletět. Povedlo se mi to.

Objevila jsem se na měsíci v lese, kde to dobře znám. Vylezla jsem na strom. ,,Za co mě osud tak trestá? A kde jsem byla? Tolik otázek." Zezadu mě někdo vzal za rameno. ,,Tamaro." ,,Emily kde jsi byla? A co se stalo?" Jen jsem na ní koukala. ,,Já nevím." ,,Pojď ke mě a všechno vyřešíme." Tamara mě objala. Slezly jsme ze stromu a šli do vesničky. Tamara žila sama. Ale já tu budu žít s ní. Když jsme tam došly, s Tamarou jsme si sedly ke stolu a já jí pověděla vše o tom, kde jsem byla. Pak jsme šli spát.
Už jsem týden u Tamary. První den mi ošetřila všechna zranění. Druhý den jsme rozjímaly. Skvěle to urovnává myšlenky. Po dvou dnech jsme začaly cvičit uvolnění magie.
,,Konečně!" Zakřičela jsem a vylítla jsem na nohy, ale ze zdi spadaly všechny nástěnky. ,,Asi ještě ne." Zase jsem dřepla. Už to zkouším pátý den. Řekla bych, že dřív zničím barák, než se mi to povede. Už jsem pět nocí nespala. Pomalu mě pohltila vlna spánku. Probrala jsem se, když se ozvala rána dveřmi. ,,Průvan." Špitla Tamara. ,,Neměla by jsi se vyspat?" ,,Už se stalo." Změnila jsem polohu a začala. V nitru jsem cítila, jak se magie postupně uvolňuje. Už jsem došla do nitra. Magie sálala kilometry daleko. Cítila jsem každého magického tvora na měsíci. Moje moc byla nepopsatelná. Byl to příjemný pocit. Vstala jsem a magie zůstala uvolněná, ale už jsem necítila nic. Tamara po tom zesílila. Nic extra jsem na sobě necítila, ale prý první dny bych mohla v afektu něco pokazit. Jakoby mi nitro napovědělo že se něco blíží. Jen jak se ve mě objevil strach se z mého nitra vyvalila vlna a povalila stůl i židle. ,,Tak to se nepovedlo." Uzavřela jsem v sobě magii a v tu chvíli se otevřely dveře. Nově příchozí mi vyrazily dech.
Do místnosti vešla smutná Tamara s Endym, Menes a Nemisem v patách. Vykulila jsem oči a jsem ráda že jsem uzavřela svou magii. Bych zničila možná celou chatku. Těkala jsem pohledem mezi nově příchozími. Endy na nic nečekal. ,,Emilie, víme že toho bylo na tebe moc, ale my ti nechceme ublížit, nechceš nám začít konečně důvěřovat." Koukala jsem na něj. ,,Začít důvěřovat! Po tolika zradách! A po tolika věcech co jste mi tajily?" ,,Jak říkám stalo se toho hodně, jen jsme čekaly na správnou chvíli kdy ti to říct, ale ty neposloucháš, a když se něco dozvíš, hnedka z toho uděláš unáhlený závěr. Nech si to vysvětlit, prosím." Naléhal. ,,Tak jo, ale jestli z čehokoliv usoudím, že něco není správně, odcházím." ,,Tak jo!" Vykřikla skoro poraženě Menes. Sedli jsme si ke stolu. ,,Emily, tu složku píše vláda, do teťka jsem to nevěděl. Vyřešil jsem to, ale oni trvají na tom, že jsi nebezpečná. Poukazují na tvoje nálady a chování. Prý se neumíš ovládat. Pojď s námi a dokaž všem že to není pravda." Čekal na mojí odpověď. Já nevím jak se rozhodnout. ,,Tak jo." Menes a Nemis se začali usmívat. ,,Tak jedeme!" Když si stoupli, stoupla jsem si taky ale s nimi jsem nejela. Důvěra ještě moc silná není. Nevěřím jim. Vyšli jsme ven a já se rozešla do lesa. Zastavila jsem se a otočila. ,,Kdyby něco, tak přijeďte." Usmála jsem se a zamávala. Endy se na mě usmál a odjely.

Utekla jsem do lesa. Znova se ve mě probudily pocity. Ty který jsem odstřihla a blokovala. Ty které upadly v zapomnění. Opřela jsem se o strom a snažila se ty pocity odstřihnout. Z očí mi tekly slzy a nemohla jsem je zastavit, ani dýchat jsem pořádně nemohla. Nepovedlo se to. Moc to bolí. Bolel mě hrudník. Utřela jsem slzy, aby nebylo vidět že jsem brečela. Začala jsem přerývaně lapat po dechu. Když se mi podařilo nadechnout, ,,Proč před tím utíkáš a dusíš to v sobě?" Otočila jsem se a stál tam ten, kdo všechnu bolest způsobil. Endy. ,,Co tady děláš?" Zeptala jsem se a snažila se nedávat najevo emoce. ,,Proč ty pocity nepustíš na povrch?" ,,Nevím o čem mluvíš." Když udělal krok ke mě, couvla jsem. ,,Pořád nám nevěříš?" Další krok. Nabourala jsem do stromu. Udělal dva rychlý kroky a byl přede mnou. Tiskla jsem se na kmen. ,,Nedus to v sobě." Dotkl se mé tváře a já zalapala po dechu. Jsem prozrazená. Už jsem chtěla odejít ale on se rukou opřel o strom a zabránil mi v úniku. Byl ještě blíž. ,,Myslíš si že nevidím, co to s tebou dělá." Zašeptal mi, těsně u ucha, až jsem cítila jeho horký dech. Cukla jsem sebou. On se zasmál. Měl krásný smích. Koukl se na mě. Hrál si se mnou? Nebo to myslí vážně. Neskončí to jako naposled. Neodkopne mě. Určitě si se mnou hraje. Odstrčila jsem ho rukama a s velikou bolestí v hrudníku se dala na útěk. Něčí ruka ale ladně chytila mojí a byla jsem v medvědím objetí. Zabránila jsem slzám v opuštění očí. I když mi byl Endy nablízku, moje srdce mě bolelo. Tentokrát, pokud mě tady nechá uteču sama a hodně daleko, tam kde mě nikdy nenajdou. Začala jsem se klepat. Popadl mě ten smutek. Endy to cítil. Otočil mě a začal mě líbat. Cela jsem se napnula, ale Endy toho nenechal. Ze začátku jsem nespolupracovala, ale pak jsem mu vjela rukama do vlasů a spolupracovala jsem. Když se ode mě odtáhl, přitáhl si mě do objetí. ,,Už tě samotnou nenechám. Za tamto se ti omlouvám. Miluji tě. Když tě unesli, když si mi utíkala, bolelo mě pomyšlení, že tě mít nebudu. Nemohu bez tebe žít. Prosím odpusť mi." Celý mi to šeptal. Skoro jsem roztávala pod jeho dechem, který mě šimral na krku. Nevěděla jsem co říct. Už jednou mě zradil. Chtěla jsem ho mít u sebe napořád, ale nevím. Mam mu říct ano nebo ho dál odhánět. Řídila jsem se instinktem a ten křičel ať mu nevěřím. Láska je nejbolestivější věc na světě. Proč znova žít v té bolesti. Chtěla jsem se odstrčit, ale ruce to neudělaly. ,,Emily, nebraň se svým pocitům. Cítím jak se v tobě svíjí strach a bojím se že mi nebudeš důvěřovat, ale já tě moc prosím dej mi šanci." Nepatrně jsem kývla a dala tím Endymu náznak, že to beru. Odteťka spolu chodíme.

Najednou jsem celá začala svítit. Endy mě pustil. Když jsem dosvítila, byla jsem oblečená úplně jinak, a musím uznat, že i pěkně. Měla jsem docela hezký oblek. (Viz obrázek) A vlasy rozpuštěný a světlejší. ,,Páni!" Vydechla jsem a lehla jsem si do trávy. ,,Teťka už se ti asi líbit nebudu." Koukala jsem na Endyho. Ten na mě koukal s otevřenou pusou. ,,Moc ti to sluší. Jsi nádherná." Sedl si ke mě a pohladil mě po hlavě.

Nemyslím si že je to konec. Vím že na mě číhá někdo, kdo nade mnou vyhraje, ale kdy přijde? A pomůže mi někdo, nebo se to všechno zničí? A jak to změní můj dosavadní život a vztahy k ostatním?