Probrala jsem se v menší místnosti. Byla celá bíla. Hnedka jsem si uvědomila kde jsem. ,,Proč!" Vykřikla jsem do prázdna. Zachvátila mě panika a můj pomocník převzal mou moc. Uměl s ní zacházet líp jak já. A našel řešení i v nejhorších problémech. Moje místnost byla celá pokrytá bariérou, abych se z ní nemohla dostat kouzlem. Pulzovala ve mě ničivá magie. Položila jsem ruce na zeď a celá místnost se rozvibrovala. Bariéra pomalu slábla až zmizela, ale mě to nestačilo. Chtěla jsem víc. Nakonec celá budova začínala padat. Bortila se v základech. Spadla a já zůstala stát jak solný sloup. Tady to neznám. Procházela jsem budovou, kde to bylo fialovo-růžový. Rozběhla jsem se pryč. Vyběhla jsem ven a všude chodily galaktický. ,,Co-cože?" Zapadla jsem zpátky ale někdo mě chytil a zacpal mi pusu.

Vzbudila jsem se celá spocená s výkřikem v nemocnoci. Sedla jsem si a rozdýchávala šok. Co to bylo? Vstala jsem a vykoukla jsem okna. V oknech byly mříže. Viděla jsem město na měsíci. Svezla jsem se po zdi na zem. Chybí mi Tamara. Té bych se mohla svěřit, ale zůstala jsem sama. A zavřená. Co teť. Nechci tady být tak uteču. Domyslela jsem si, ale teťka to splnit a dostat se odsud. Čeká mě jaký osud. Špionka, tanečnice, údajný blázen? Došla jsem ke dveřím a otevřela je. Vyplížila jsem se do chodby, kde nikdo nebyl. Potichu jsem se rozběhla chodbama. Nevěděla jsem kam běžím, v krvi mi proudil adrenalin. Letěla jsem nepostřehnutelně chodbami. Moji pozornost upoutala svítící ikonka na zdi označující východ. Rozběhla jsem se po točitých schodech pryč. Byla jsem před dveřma. Opatrně jsem je otevřela a vykoukla ven. Vyběhla jsem pryč. Letěla jsem lesem a doběhla jsem k naší vesničce. Chodila jsem kolem baráků až k baráku se jménem Xarah. Pomalu jsem otevřela a vplížila jse dovnitř. Něco se za mnou pohlo. Hnedka jsem se otočila a odrazila útok. Upevnila jsem útočnika ke zdi. ,,Tamaro?" ,,Emili?" Pustila jsem jí a ona mě objala. ,,Zase jsem tam byla." Rozbrečela jsem se. Tamara mě odvedla do pokoje. Odešla s tím že mi přinese něco k jídlu. Ani jsem se neviděla jak vypadám. Můj pokoj vypadal stejně. Sedla jsem si na postel a spánek mě unesl.

Když jsem se probrala, vedle mě seděla Tamara a asi celou noc nespala. ,,Vyspi se, vypadáš jak zombík." Udělala jsem si z Tamary srandu. Tamara se zasmála a lehla si na postel vedle mě. Bylo to velké letiště. Tamara po chvíli usnula ale já spát nemohla. Vstala jsem a šla jsem do kuchyně. Napsala jsem Tamaře na papírek vzkaz, že jdu do lesa. V lese jsem běhala, honila kondici, skákala po stromech, atd... Našla jsem strom, na kterým byl ze zpod znak. Bylo to malý M sotva viditelný. V hlavě se mi vynořila vzpomínka a hnedka jsem si vylezla. Přála jsem si takhle žít pořád. Bylo tam nádherně. Sluníčko mě hřálo, a já se otočila na bok a usnula jsem. Když jsem se probrala byla noc. Slezla jsem ze stromu, ale někdo mi přiložil kapesník na nos a než jsem se nadála zmizeli jsme.

Objevily jsme se v aréně galaktiků. On mě odhodil, ale přitom mi rovnou vzal můj náramek. Seděla jsem na zemi a všude kolem stáli oni. Galaktici. Začali do mě pálit. Hned první rána byla do hlavy. Celý tělo jsem měla v jednom ohni. Padala jsem a pohlcovala mě panika. Je to konec? Padla jsem do tmy.

Vzbudila jsem se v řetězech. Všude bylo až nadměrně zářivé světlo bolely mě z toho oči. Světlo se stlumilo. Nemohla jsem hýbat rukama ani nohama. Snažila jsem se rozmrkat abych se rozhlídla. Byla jsem v mučírně. Byly tady různý mučící nástroje a mě hned došlo, o co tady půjde. Chtějí mě donutit, abych podepsala smlouvu a my padly pod jejich moc. To nepodepíšu ani přes mojí mrtvolu. Přišla ke mě jedna galaktička. ,,Jé s kým to mám tu čest. Není to samotná Emilie? Tak hezká minulost. Byla jsi v nápravným centru. Takový blázen a cvok. Jaktože tě pustily? Pak si tančila na zemi, a kdo je to Tamara a Endy. Až si dohrajeme s tebou, jdou na řadu oni. Nejmocnější musí být svrženi a bude to naše. Tak asi tě nebudu šetřit." Krutě se zasmála a vytáhla nůž. Zasadila první ránu. Táhla se mi na pravé ruce od zápěstí k loktu. Stiskla jsem čelist abych nevykřikla. Zasmála se a sklonila se, aby mi viděla do obličeje, ale já se odvrátila. Tohle bude zkouška trpělivosti. ,,Podepiš to." Strčila mi smlouvu pod nos. Musela jsem to podepsat kouzly. ,,Nikdy!" Křikla jsem ale hnedka jsem si prokousla jazyk, když zasadila další ránu. ,,Tak už to podepiš. Zbavýš se bolesti." Snažila se mě nalákat. ,,Obě dobře víme, že tím to neskončí, tak si odpověď domysli." Dala jsem tam škodolibý podtón a ona se naštvala. Kopla mě do břicha. Zakuckala jsem se a vykuckala krev. Hned nato jsem dostala pěstí do obličeje. Nabourala jsem hlavou do zdi a křupl mi nos. Zatmělo se mi před očima a na vteřinu jsem si myslela, že už je konec. ,,Už to podepiš, ta smlouva čeká. Je to tvoje propustka pryč." Nemohla jsem mluvit kuckala jsem se a fyzická bolest byla veliká. Záporně jsem zakroutila hlavou. I přes tohle jsem nebyla ještě pořádně naštvaná. Až se naštvu tak bouchnu, ale to nesmím. Bez náramku bych to nepřežila. Nevím jestli to vědí. Možná jo. ,,Chach, dneska tě nechám, ale zítra si to vypiješ, to mi věř." Odešla. Bolelo mě břicho. Byla jsem na pokraji sil. Uteču ale jak? Objevilo se světlo. Prosvítilo na chvíli celou místnost . Světlo taky rychle zmizelo. Zničilo pouta. Běžela jsem omšelými chodbami a hledala východ. Našla jsem ho. Překvapilo mě, že nikdo nestál u dveří. Všichni zběsile běhaly po galaxii a něco dělaly. Bojovaly, ale viděla jsem všechny kouzla. Bylo jich hodně. Směsice. Bojovníky druhé strany jsem neznala. Rozhodla jsem se vzít nohy na ramena. Běžela jsem za silou svého náramku. Cítila jsem ho na míle daleko. Když už jsem tam skoro byla, jeden z druhý strany držel můj náramek. Stáhla jsem se za nejbližší kmen stromu. Otočil se mym směrem, ale mě kryl strom. Vedle mě něco dopadlo. ,,Do pr..." Ani jsem nestihla doříct nadávku a letěla jsem. Bouchalo to všude kolem. Zvonilo mi v uších. Postavila jsem se na nohy, ale zezadu mě někdo srazil na zem silnou ranou do zad. Zůstala jsem ležet na zemi. Vyhrála mě neznámá strana. Začala jsem se kuckat. ,,Máme jí!" Zakřičel jeden. ,,A žije ještě?" ,,Přežije, ale dobře na tom neni. Bude potřebovat pomoc. Odvezeme jí." Schromáždila se u mě skupina deseti. Dva z nich mě zvedly na nohy. Silou vůle jsem se snažila udržet na nohou a rozmazaným pohledem přejížděla ostatní. Pohled na mě asi nebyl hezký. Pořezaný ruce. Špinavá. Snažila jsem se neomdlít. Ani jsem se nenadála a vlna spánku mě odnesla s pocitem, že jsem na nic, když se nedokážu bránit.

Omlouvám se za menší neaktivitu, měla jsem moc práce, nestíhala jsem. Proto jsem vydala 3 kapitoly. Jinak vydávání bude v neděli a poslední kapitola ve středu. Tak si užijte čtení.