Probrala jsem se. Všude to bylo bílý. Chtěla jsem se hnout, ale nešlo to. Snažila jsem se vyprostit ruce, ale marně. Pak mi to došlo. Proč to železo nejde zmrazit? Snažila jsem se zmrazit moje pouta ale nešlo to. ,,Sakra, to né, proč to nejde!" Sálala ve mě moje moc, ale já jí nesměla vypustit na povrch. Cítím jak roste a zvětšuje se každým dnem. Brzo jí neudržím na uzdě. Co se stane pak? ,,Měsíčnice!" Někdo se mnou zaklepal. Koukla jsem se nad sebe. Stál tam Endy. ,,Co po mě zase chceš? A proč to nejde zničit." ,,Tak proč to nejde zničit? Je to speciální železo, nově vynalezený, jsem rád že funguje. A ta druhá otázka. Co po tobě chceme? Aby jsi se vrátila k nám. Aby jsi byla zpátky doma." ,,A co když nechci." ,,Tak půjdeš do nápravného centra." Řekl to naprosto odměřeně, bez emocí. ,,A co zbytek party?" ,,Oni, jsou v nápravným centru a ty se rozhodni, chceš jít za nimi a být tam taky, a nebo půjdeš s námi?" Mluvil děsivě. Hnusí se mi. ,,Nech mě a moje přátele jít!" Začala jsem ječet a snažila jsem se dostat z pout. Endy mi přikryl rukou pusu. ,,Máš na výběr. Je tady kamera. Někdo tě sem bude chodit kontrolovat." Odešel dveřmi. V mozku mi to začalo šrotovat. Jak pomoct zbytku party. Představila jsem si to utrpení, taky nemají rádi psychology. U té představy jsem se málem rozbrečela. Musím jim pomoct! Začala jsem křičet, ať mě pustí. A pak se mi vylíhl v hlavě plán. Oni mě obelhávají, obelžu je taky. A už jen čekat, až přijdou a zeptají se mě. Už vím co dělat.

‌,,Tak co, jak ses rozhodla?" ,,Jdu k vám." Odpoutal mě a vzal mě za ruku. Vytrhla jsem se mu. ,,Chodit umím." Šli jsme mlčky. Vždyť tam jdu jako zajatec. Já tam ale nechci, chci svobodu. Dovedl mě do mého bývalého pokoje. Lehla jsem si. Byl večer, za chvíli se bude stmívat. Převlíkla jsem se do černý mikiny a černých legín. Vlasy jsem svázala do ohonu. Lehla jsem si a hrála jsem že spím. Zavřela jsem oči. Slyšela jsem tiché otevření dveří a následné zavření. Nehýbala jsem se, věděla jsem, že je tady a pozoruje mě. Ten jeho upřený pohled mě dostával. Za chvíli si sedl na židli kousek od mé postele. Pohladil mě po hlavě. ,,Jsem rád že jsi zpátky." Šeptl a odešel. Jen jak se zavřely dveře jsem vylezla z postele. Venku už byla skoro tma. Stmívání. Jde se na to! Vylezla jsem oknem a lesem jsem se rozběhla k tomu prokletému místu. Je k smíchu, že to místo nenávidím a dobrovolně tam utíkám. Ale až vysvobodím mojí partu, utečeme někam daleko, aby nás nenašly.
‌
‌Když jsem domyslela, viděla jsem přede mnou stát vysokou budovu, okolo který byla kouzelná bariéra. Natáhla jsem ruku a prošla jsem bariérou. Vešla jsem za bariéru a přemístila jsem se dovnitř. A kam mám jít, jak je najdu. ,,Né pusťte mě, já nechci." Tamara. Rozběhla jsem se směrem, odkud se zoufalé volání ozývalo. Už jsem doběhla za roh a viděla jsem Tamaru, jak se snaží dostat ze sevření těch dvou silných mužů. Děláte si srandu? Vzala jsem svou tlakovou vlnu a uhodila do těch dvou. Spadly na zem. Tamara se otočila a rozběhla se za mnou. Za námi se rozběhly ti dva. Běžely jsme spletitými chodbami. V jedné zatáčce nás Tamara přesunula do jejího pokoje v tomhle zařízení. Odtud jsem se snažila svou mocí vypátrat zbytek. To se mi povedlo. Oběhly jsme je všechny a jako početná skupinka jsme se vydaly najít východ. Šly jsme k nouzovému východu. Když jsme tam došli, byly tam ti dva silní muži. Ostatním jsem rukou naznačila, aby se stáhly a šli jsme najít hlavní východ. Když už jsme u něj skoro byly, uslyšela jsem známý hlas. ,,Dobrý den, kolik už jich vysvobodila?" ,,Všechny." ,,A kde je?" ,,Ještě neopustila tuto budovu." ,,Zajistily jste nouzový východ?" ,,Ano zajistily." Couvla jsem za roh a ostatní mě napodobily. Ke vší smůle se vydal našim směrem. Chtěly jsme běžet, ale z druhý strany šli ti dva silní. Jsme v pasti. Stouply jsme si do rohu a zapnula jsem bariéru. Ti dva silní do bariéry naráz bouchly pěstí, až mi to málem vyrazilo dech. Ustála jsem to. Když do ní začaly bít, podlamovaly se mi kolena. Musím něco vymyslet, jinak to nevydržím a můj plán selže. Pak už další možnost nebude. Bušení ustalo, když přišel Endy. Zase ten odměřený pohled. Sklopila jsem hlavu. ,,Emilie, nemusíš to dělat. Vrať se k nám. Pomůžeme tobě i jim. Nech nás ti pomoct." ,,My jsme normální, jen vy žijete v předsudku, že někdo, kdo je zničený ze ztráty nebo cokoliv jiného se nemůže dostat do normálního života, ale může." Položil ruce na mojí bariéru a mnou samotnou začaly procházet bolestivé vlny. Oči mu nabraly červeno-fialový odstín. ,,Nech toho." Byl hodně naštvaný. Najednou mě něco popadlo a moje oči chytily černý odstín. Všechny jsem je srazila k zemi. Endy se ale nevzdal a pokusil se mě chytit. Srazila jsem ho na zem. ,,Nemůžeš mě držet pod zámkem, to nejde." Zašeptala jsem jeho směrem. Chtěl vstát, ale nechala jsem jeho tělem projíždět bolest. ,,Bolí to hodně? Možná i jo, ale já zažívám bolest desetkrát větší." Stoupla jsem si a šla jsem k ostatním. Ostatní se rozeběhly k východu a zničily zámek. Rozběhla jsem se za nimi. Jen jak jsme se dostaly za bariéru mě můj pomocník i se zbytkem mé party dostal na bezpečnější místo. Pěknou chvíli jsme letěly tunelem. Ostatní jen užasle koukaly na tu krásu. Mě ale hodně rychle docházela síla. Nakonec se mi podlamovaly kolena a nemohly jsme letět dál. Vypadly jsem z tunelů, já úplně bez energie
‌
‌Dostaly jsem se do nějaký kopule, jsme asi uvnitř skály? Mlží se mi zrak a nohy mi vypověděly poslušnost. Cítím jak mě někdo zachytil, než jsem měla spadnout na zem a dostat ránu o zem. Kam jsme se vlastně dostaly, a kam jsme se měly dostat. Tato otázka mi zůstane nezodpovězena, prozatím. Mé oči se zavřel a spánek mě na vpnách odnesl dál od reality.