Z pohledu Lunariky
Šla jsem do lesa. Začala jsem se drtit. Běhala jsem sem a tam, kličkovala jsem mezi stromy. Zlepšovala jsme kondici. Pak jsem si po tak hodince sedla ke kmeni a vydýchávala. Pak jsem se rozběhla po stromech. Dostala jsem se do blízkosti našeho nového úkrytu. Zastavila jsem se na stromě, protože jsem slyšela šustění listí. Shlídla jsem a co nevidím. Endy, Menes a Nemis šmejdí u mého úkrytu a chystají se ho odhalit. To nedovolím, seskočila jsem z větve na zem, nevšimly si mě. ,,Hledáte něco?" Zeptala jsem se s ironií v hlase. Otočily se ke mě. ,,Lunariko? Co tady děláš?" Nemis na mě koukal, ale nedovolil si přiblížit se. Kdyby se přiblížil, nehezky by to schytal. ,,Proč jsi od nás odešla, Lunariko?" Ozval se Endy. Přitom si pohrál s mým jménem, jako bych se tak neměla jmenovat. ,,Proč? Zajímavé, že se ptáš zrovna ty. Prostě jsem začala nový život a jsem v něm spokojená. Potřebujete něco?" ,,Co si to vymýšlíš, nech těch kravin a pojď s námi, úplně ti přeskočilo. Potřebuješ odbornou pomoc. My ti pomůžeme." Menes se ozvala. Jen silou vůle se mi podařilo udržet klidnou masku. ,,Tobě přeskočilo. Nikoho nevyléčí noční můra. To je spíš začátek všech problémů, stejně začaly i tyhle problémy. Vidíš to? Kvůli tomu, že jste mě zavřely jste mě ztratily, a můžete si za to samy. Jsem psychicky v pořádku a vy by jste mě nejraději držely pod zámkem a měly mě tam zamčenou, hezky pod dozorem." ,,Nechápeš co říkáš, to určitě oni nasadily ti brouka do hlavy!" ,,Ne oni mi na rozdíl od vás rozumí. To je ten rozdíl. Zažily podobný věci jako já. Vy jste to nezažily a neznáte mě. Takže pokud nic nepotřebujete, můžete odejít. Otočila jsem se. K mému štěstí se otočily a prošly kolem mě. I když prošel jen Nemis a Menes. Ve chvíli, kdy se vzdálily mi na rameno dopadla ruka. ,,Ty mi nikdy nedáš pokoj." Otočila jsem se k jeho siluetě. ,,Chci ti jen pomoct." Jen jak to dořekl se usmál. To ve mě probudilo moje pocity. Tu lásku, ale i smutek a nenávist. ,,Za to můžeš ty, shodil si mě na dno, sám si to nechceš přiznat, nepřiznal sis, co ke mě cítíš a proto je konec." Otočila jsem se a chtěla jsem odejít, ale on mě chytil za rameno a otočil zpátky. ,,A v tom to je chci tě zpátky. Prosím." ,,Ne, to co si udělal, to mě změnilo, já už totiž nic necítím. Měl jsi pravdu, nikdy spolu nebudeme." Vytrhla jsem se mu a rozběhla jsem se pryč. Vzala jsem to velkým obloukem k jeskyni. Zašla jsem dovnitř a došla jsem do té nejmenší místnosti, která tam byla. Sedla jsem si na zem a začala jsem brečet. ,,Znova už ne." Šeptla jsem ale bylo to k ničemu. Ta bolest na hrudi se nedala popsat. Nedovolovala mi dýchat, žít. Trhala mě na kusy. Začala jsem trhaně dýchat. Ta bolest se nedala snášet. Nechci jí pořád cítit. Udělám to znova. Sundala jsem si náramek a nechala jsem mojí sílu ať mě pohltí. Zdáli jsem slyšela hlasy, ale byly moc daleko. Zavřely se mi oči a všechno odešlo.

Z pohledu Tamary
Spáchala sebevraždu, ale ještě žije. Ostatní se k ní seběhly, ale já stála opodál. Zaujal mě její náramek. Mírně svítil a jakoby chtěl Lunarice pomoct. Mě to došlo. Proto ho vždycky nosí a nesundavá. ,,Pozor! Jděte od ní dál!" Zakřičela jsem. Vzala jsem její náramek a nandala jí to. Začala jsem jí klepat s rameny. ,,Nesmíš umřít prosím!" ,,Ona dýchá, zase se jí vrací barva." Všichni začaly tleskat. Položily jsme jí na postel a já jsem si k ní sedla. Čekala jsem, až se probudí.

Z pohledu Lunariky
Pomalu jsem se probouzela. Nad sebou jsem viděla strop jeskyně. Byla jsem ráda, že není bílí. Sedla jsem si. Vedle mě seděla Tamara. ,,Proč jsi to udělala? Zase jsi chtěla spáchat sebevraždu, ale tím nic nevyřešíš. Postav se svým pocitům vstříc a soužij s nimi. Nesnaž se je potlačovat, ničí tě to. Ale nedělej to. Nesnaž se zabít. Jsi pro nás důležitá. Díky tobě jsme se dokázaly zapojit mezi ostatní a žít s nimi. Bez tebe by jsme byly mrtví. Byla jsi pro nás jak dar z nebe. Hlavně pro mě. Jako velitelka jsem stála za nic. Nedokázala jsem se o ně postarat. Ale pak jsi přišla ty, a zachránila jsi nás. Za to jsem ti vděčná." Jen jak to dořekla mě objala. To objetí ve mě vzbudilo mnoho pocitů a uvědomila jsem si že má pravdu. Sebevražda nic nevyřeší. Musím tu být pro ně a musím být silná. ,,Měla jsem další vizi. Občas mám nějakou vizi, ve který vidím co se stane dopředu." ,,A co si viděla?" ,,Že na nás zaútočí galaktici, musíme bojovat, aby neovládly měsíc." ,,A co když tam bude bojovat i Endy a jeho parta. Pak nás chytí?" ,,I kdyby, sami to nezvládnou. A já nechci aby měsíc padl do moci galaktiků, to se radši dostanu do spárů Endymu a nebo do NC(nápravné centrum)." ,,Máš pravdu, svolám zbytek party a začneme cvičit. Ještě dneska."

Stojím s Tamarou před všemi a jdu jim oznámit, co se děje. ,,Mám pro vás velice špatnou zprávu. Na měsíc chtějí zaútočit galaktici. Já a Tamara jdeme pomoct v boji a to i přes riziko, že skončíme zase v NC. Nechci vás nutit, aby jste do toho šli se mnou. Takže jestli chcete jít se mnou stoupněte si za mě ale pokud nechcete, tak zůstaňte stát přede mnou. Chvíli všichni stály na místě. Pak se Alexej rozešel a stoupl si za mě. ,,Já jdu do toho." Pomalu a váhavě se začaly přesouvat i ostatní. Už za mnou stály všichni. Otočila jsem se k nim čelem. Měla jsem nasazenou profesionální masku, bez projevu emocí. Mírně jsem se usmála. ,,Děkuji vám, že stojíte při mě. Jdeme se učit bojovat, moc času nemáme. Začaly jsme se učit nejrůznější kouzla. Naučily jsme se kombinovat mojí ničivou magii. Ta nám hodně pomůže. Ukázalo se, že kluci zvládají střelu, ve který je kapka ničivý magie. Začaly jsme vylepšovat reflexy, postřehy i samotnou moc. Bojovaly jsme bez ustání. Spát jsme chodily co nejmíň. Po sedmi dnech jsme si lehly a rychle jsme všichni podlehly spánku.

Vidím galaktický, potichu nakukují do naší jeskyně. Jeden z nich přišel ke mě a druhý k Tamaře. ,,Brzy budete u nás a ne tady."
Z noční můry mě probrala střela a rána. Vzbudilo nás to všechny. Zapoměla jsem na hnusný sen. Vyběhly jsme ven a obklíčily jsme galaktický. Neměly kam utéct. Já a Tamara se Zorou jsme nad nimi udělaly bariéru, aby nemohly utéct. Střílely jsme po nich střely a rychle jim klesaly počty. Přidaly se k nám Endy a jeho parta. Začaly nám pomáhat. Sekera je prozatím zakopaná. Soustředila jsem se na boj, na nic jiného. Zasazuji rány. Sama už jsem dvě schytala, ale nepouštím se. Vidím pět lidí z mí skupinky. Padly, ale stále žijí. Vidím to na nich. Moje nepozornost mi přinesla třetí ránu. Jen jak jsem jí schytala, jsem uhnula další mířené na mě. Vypadá to, že se chtějí stáhnout. To jim ale s Tamarou nedovolíme. Zora už taky padla k zemi. Držíme bariéru a snažíme se přitom střílet. Už je tam poslední. Vytvořil obrovskou kouli a poslal jí mým směrem. Nestihla jsem uhnout a dostala jsem zásah. Moje tělo bylo v jednom ohni. Padám na zem a před očima se mi přehrávají vzpomínky na partu. S nejhezčí a nejsmutnější vzpomínkou na můj polibek umírám. Je to smrt?