Někdo na mě promluvil. Stoupla jsem si a koukala jsem na dívku asi mého věku. ,,Ahoj, ty jsi Měsíčnice ne?" Koukala jsem na ní v šoku. ,,Pokud ty znáš moje jméno neměla bych já znát to tvoje?" ,,Jsem Zora. Utekla jsi z nejstřeženějšího nápravného centra, to se jen tak někomu nepovede." Obklíčily mě, bylo jich deset. Obdivně si prohlížely moje pravé zápěstí. Bylo mi to nepříjemný. Byl to důkaz, že jsem labilní a to hodně. Ostatní taky ukázaly zápěstí, ale nic tam neměly. Po zápěstí si začaly přejíždět levou rukou. Ajo, krycí kouzlo. Začaly ho rušit. Měly tam různý tvary. Čtvereček, kolečko a já měla hvězdu. Do kruhu přišla další. Koukla jsem se na její zápěstí. ,,Taky hvězda." Ona se na mě zmateně koukla. ,,Kdo jí našel, počkejte, jdeme to řešit do úkrytu, pátrají po ní, musíme se skrýt."

Jen jak to dořekla mě dva kluci chytily za zápěstí a odvedly mě dovnitř. Zmateně jsem cupitala za nimi. Všichni až na ní vypadaly vesele. Nevím co se děje veselého. ,,Tak ty jsi Měsíčnice." Jen jsem přikývla. ,,Já jsem Tamara. Ti dva co tě držely byly Alexej a Ljuba. My jsme skupina, která byla v NC. Utekly jsme ale pátraly po nás. Tak jsme se taky našli. Když se nás snažily chytit. Jsme se střetly a pak jsme se schovávaly spolu. Od té chvíle se nás tady dost shromáždilo, ale o tom potom. To je docela dlouhá doba. Asi před rokem zvýšily zabezpečení, už se nikomu utéct nepodařilo. Ty jsi jediná. Divila jsem se, když jsem to zaslechla." Koukala na mě obdivně. ,,A to tady jen tak sedíte a nic neděláte?" Zeptala jsem se zmateně. ,,Ne, občas někdo zajde do lesa. A nějaký z nás chodí dělat kde jakou brigádu, aby jsme se uživily." Přejela jsem zkoumavým pohledem celý tým. ,,A proč nezačnete tancovat?" Zmateně se na sebe koukly. ,,Vždyť tanečníků je málo, nikdo není tak dobrý." ,,Chjo, můžeme to zkusit. Co umíte." Nadšeně jsme vykřikla. Oni na mě znaveně koukly. ,,Nic." Zarazila jsem se. ,,Tak vás to naučím." Ostatní na mě koukly. Ukázala jsem s úsměvem na nohy, ať vstanou. ,,Tak vstáváme. Jdeme tančit!" Vypískla jsem. Oleg mě vyhodil do vzduchu. Chytil mě do náruče a postavil mě na zem. ,,Co to bylo?" Otočila jsem se na něj. ,,Nooo, jen jsem zkoušel, noo, co budeme dělat my?" ,,No vy byste mohly hrát bodyguardy. Ty tanečnice přeci mají." Všech pět kluků se na mě zamyšleně podívalo. ,,No co koukáte, vy budete cvičit, aby jste uměly dobře bojovat a chránit nás, a já si vezmu do parády všechny holky. Bylo nás tady sedm holek. Začaly jsme protahováním. Všechny jsme se pořádně protáhly. Byly ohebné, to já taky.
Začaly jsme taneční kreace.

Po týdnu jsme se rozdělily. Já začnu tančit se stuhou. Nosím zářivý trička a džínový šortky. Moje znamínko na levý ruce v podobě měsíce v černý díře jsem skryla krycím kouzlem. Ostatní už se taky domluvily. Tamara a Zora se začaly učit tanec s hůlkami a zbytek( Gita, Ingrid, Leona a Liliana) budou tančit s třásněmi. Rozhodly jsme se, že v půlce písničky, můžeme věci (hůlku, třásně, stuhu) odhodit, a chvíli tančit bez nich, ale čeká nás ještě hodně práce. Nevím jestli to vědí, ale stále jim nedůvěřuji. Tvářím se že jo, a u tance se uvolním, tak mi úsměv na tváři zůstane.
Kluci už měly černý oblečení, a byly v boji výborný. Cvičíme denně dvanáct hodin a pak máme volno. Když je volno, chodím ven. Vždy si udržuji kondici a postřehy. Je to důležitý. Vím že mě jednou Endy najde. Je to jen otázka času.

Je večer a já se snažím usnout. Nedaří se mi to. Někdo si vedle mě přisedl. Vyhoupla jsem se do sedu a koukala jsem do obličeje Olegovi. ,,Taky nemůžeš spát?" ,,Co bys asi odpověděl, vzhledem k tomu že nespím a mluvím tu s tebou?" ,,Heh, no to mě nenapadlo." ,,Anebo tě jen nenapadlo, jak se mnou začít mluvit." Přestal se usmívat. Bouchla jsem ho do ramene. ,,Co je, najednou jsi nějaký zamlklý?" Intenzivně na mě koukal, stejně jako Endy, když mě poprvé políbil. Lekla jsem se. Nechci aby se něco podobného znova stalo. ,,Jdu ven." Rychle jsem vstala a rozešla jsem se k východu. Než jsem ale stihla vyjít ven, Oleg mě chytil. Držel mě za obě předloktí. ,,Pusť mě!" Zpanikařila jsem. Odhodila jsem ho ke stěně a utekla jsem do lesa. Běžela jsem lesem. Tady to moc neznám. Ztratila jsem se. Běžela jsme dál. Běžela jsem jen oddychově. Abych se uklidnila. Najednou jsem zahlídla v dáli Nemise a Menes. Šli mým směrem. Vyskočila jsem na strom a začala poslouchat jejich konverzaci. ,,Nevíš, kde je Měsíčnice?" Menes se zeptala Nemise, ale ten jen kývl rameny. ,,Ne netuším, ale Endy se taky ztratil. Hele, nemá to spolu něco společného?" Nemis se zamyslel. ,,Kdy si Měsíčnici viděl naposled?" Nemis se najednou rozpomněl. ,,Když jsem s ní naposledy mluvil odešla, ale šla směrem k jeskyni. Běžíme tam, honem!" Menes a Nemis se rozběhly. Sledovala jsem je. Když jsme společně doběhly k jeskyni, skočila jsem na větev. Ale skok se mi nepovedl. Větev byla tenká a křupla pode mnou. Chytila jsem se horní větve a vytáhla jsem se na ní. Nemis a Menes se otočily mým směrem. Ztuhla jsem. Pozorně sledovaly větev, na který jsem seděla, ale neviděli mě. Byla jsem krytá listím. Pomalu se přibližovaly. Rozlítla jsem se pryč, ale Nemis po mě na poslední chvíli vystřelil. Trefil mě do zad. Celou mě rozhodil. Padám dolů a narážím do stromu. Narazila jsem zády do jednoho kmene a hlavou do druhého opodál. Tmělo se mi před očima a snažila jsem se popadnout dech. Chtěla jsem se postavit, ale nic jsem neviděla. Padla jsem na zem a než jsem upadla do tmy, cítila jsem jak mě někdo zvedá a někam mě nese. S někým mluví, ale nerozumím jim. Pak jsem odpadla.

Když jsem se probrala, nic jsem neviděla, měla jsem něco mokrého přes oči. Chtěla jsem hýbat rukama, ale někdo mě držel. V hlavě se mi vybavil včerejšek. Oni mě chytily! A jsem v NC. Ne já nechci, znova ne! Vylítla jsem na nohy, hadr mi spadl z očí, ale oslepilo mě světlo a někdo mě chytil. ,,Né, pusťte mě, už né!" Křičela jsem a snažila jsem se dostat z pevného sevření, které nepovolilo. Za mnou ale někdo šeptl. ,,Klid Měsícnice, to jsme my." Poznala jsem ho, byl to Ljuba. Zmateně jsem se rozhlídla. Byla jsem v jeskyni. O kousek stála Tamara a něco projednávala se zbytkem holek. Kluci se bavily o něčem svým. Ljuba mě pustil. ,,Včera jsem tě viděl, jak jsi spadla před jeskyni velikou rychlostí a dala jsi si do zad a do hlavy. To musela být šlupa." Když to říkal, přešel přede mě a sáhl mi na čelo, nebo se o to pokusil. Jeho ruku jsem ale chytila ve vzduchu. ,,Jdu ven." Rozešla jsem se k východu, ale Ljuba mě chytil za ruku. ,,Nikam nejdeš." Vytrhla jsem se mu a zlostně jsem se na něj koukla. ,,Nebudeš mi nic zakazovat!" Chtěla jsem odejít, ale on mě chytil. ,,Nikam nejdeš, jestli tě najdou, znova tě zavřou. A ještě by mě zajímalo, proč jsi spadla před jeskyni takovou rychlostí, a málem si zlomila dva stromy." ,,To ti může být jedno." Vytrhla jsem se mu a odešla jsem ven. Rozběhla jsem se na strom. Vyšplhala jsem si na něj a usnula jsem. Když jsem se probrala, začala jsem běhat a cvičit. Byla jsem svěží. Po dlouhém cvičení, když slunce zacházelo, jsme se vrátila do jeskyně, a vžila jsem se do svého nového života, ale na jak dlouho?

Tak po nevím jak dlouhé době jdu dozveřejnit tento příběh. Je už dopsaný, nový díl vyjde každou středu a neděli. (Pokud bych to nestihla, vydám hned další den)