Opatrně jsem se koukla na moje ruce. Měly normální barvu. Endy mě vzal do náruče. ,,Už je to dobrý, máš to za sebou." Zašeptal a dál se mnou někam šel. Mé tělo zase dostalo nádech mrazu, ale ten pro mě typický. Už mi není zas tak špatně, ale jsem děsně ospalá. Došli jsme k ošetřovně. ,,Už si prošla operací, dejte jí na odpočívací sál. Někomu mě předal a odešel. Ten někdo se se mnou rozešel budovou. Všude kolem nás byly dveře. My byly v nemocnici. Vešel do jedněch velkých dveří. Byly tady další a další dveře. Pak do jedněch, s číslem 26 vešel. Byly tady dvě postele. Obě dvě byly prázdný. Do jedné mě položil a nechal mě tam ležet. Byla jsem pořád unavená. Usnula jsem.

Probralo mě tichý otevření dveří. Vešli asi dvě osoby, hádala bych podle kroků. Neotevírala jsem oči, pravidelně jsem dýchala, ani jsem se nehnula. ,,Každou chvíli by se měla probudit. Spánek jí chyběl, byla zesláblá, ale její moc jí dala ve spánku do pořádku, to není normální. Je vyjímečná, je to ale spíš, jakoby jí někdo chránil, nedal na ní dopustit. Má velký štěstí." Ten hlas jsem neznala. ,,No, to jo, jen by mě zajímalo, kdo jí pomáhá. Tomu někomu říká tajný pomocník, prý jí pomáhá v nejtemnějších chvílích jejího života, ale co je divný, nezná ho, nikdy ho neviděla a přesto mu věří. Dá se říct, že do jeho rukou vložila svůj život. Zatím ještě k nikomu neprojevila tolik důvěry." Endy. Jeh, to je milý, ale dál budu poslouchat. ,,Ty žárlíš?" Tenhle hlas je mi povědomý, je to ten první, který sice neznám, ale jako bych ho někde slyšela. ,,No popravdě jo, mě moc nevěří." Ten hlas ho utnul ,,Až si vzpomene, všechno se vrátí do starých kolejí, nesmutni a vydrž to. Až nastane ta pravá chvíle, až bude připravená, poznáš to. Sílí každým dnem a ještě zesílí. Jen jí nedrž tolik na uzdě, jinak jí ztratíš. To si pamatuj. Je celkem dobře, že o mě ještě neví, dobře jí hlídej, chtěj jí chytit, až nastane ta změna bude tě potřebovat nejvíce. Nedají si pokoj, nejdřív ti slabší, ale pokud je zničí, či selžou, pustí se do ní ti silnější, nebude tak dobrá, aby jim vzdorovala, pomáhej jí. Jen dej pozor na její proměnlivost nálad, víš jak to s ní je." ,,Jo, vím. Ahoj, zase na viděnou." ,,Taky, držte se, oba dva." ,,Ty taky kámo." Endy ho pozdravil a kroky se vzdálili. Potřebuji vysvětlení. Co to bylo? To byl nějaký věštec, a kdy nastane pravá chvíle a kdo a kdy bude silnější jak já. Achjo, to bude ještě velice těžká cesta, tak co mi osud kdy předhodí?

Rozlepila jsem moje oči. Rozespale jsem se koukla na Endyho. ,,Ahoj, dneska by jsme mohly začít s tvým výcvikem, ale nejdřív by tě zkontroloval doktor, jestli jsi v pořádku, jo?" ,,Jo jasný." Mám mu to všechno říct, zavalit ho otázkami. Neudělám to, vadí mu, že mu nedůvěřuji, budu věřit, že až nastane správný okamžik, že mi to řekne, ale já to poznám. Něco velkého se blíží, zatím mám čas, ale kdy si to pro mě přijde. Ve dveřích se objevil doktor. Dal mi jeho ruce k srdci. Zmateně se na mě podíval a pak na jeho ruce. Zkusil to znova. ,,Endy, sedni si sem vedle ní." Endy se posadil. Doktor mu taky šáhl na srdce. Pak to znova zkusil u mě. ,,To je divný." Zamumlal si pod vousy. ,,Co se děje?" Zeptala jsem se. Něco není v pořádku, ale co? ,,No jen že z vás necítím magii, jen velice slabě, ale u Endyho je všechno v pořádku. Zkuste používat kouzla." Vzala jsem mou moc a zvedla jsem vodu z vázy. Ve vzduchu jsem jí začala formovat. Doktor mi znovu přiložil ruce k srdci. Tvářil se ještě nechápavěji. ,,Kouzla v ní skoro necítím, něco není v pořádku, ale je divný, že i přes to ty kouzla s klidem ovládá. To není normální, je vyjímečná. Dokud nejsou problémy, nechal bych to být, je to dobrý, kdyby byly jakýkoliv problémy, teprve pak bych to řešil. Jinak životní funkce jsou všechny v pořádku. Nashledanou." Doktor odešel. Tak to bylo velice divný. Koukla na Endyho, ale ten taky nevěděl, co to do doktora vjelo. ,,To je v pohodě, jdeme se projít?" ,,Jasně."

Souhlasila jsem a vyšli jsme ven. Šli jsme lesem. ,,Endy, ty víš něco víc o tom, co se mi stalo, vím to, slyšela jsem vás. Myslely jste si že spím, ale já byla vzhůru. Slyšela jsem vás." Šeptala jsem. Endy se zastavil a koukl se mi do očí. ,,Kdybych ti to řekl, nevěřila by jsi mi, ale pokud vše vyjde tak jak má, tak se to dozvíš, ale zatím je to daleká budoucnost, nech to plavat. Až bude správný čas, dozvíš se pravdu. To ti slibuji." Endy mě vzal kolem ramen. Přitulila jsem se k němu. Věřila jsem mu. Šli jsme dál pomalu lesem. Chytila mě zlá předtucha. Kolem nás se objevilo asi dvacet kluků z tohoto klanu s jejich velitelem, Endyho otcem. ,,To je zlý." Zašeptala jsem. Pustily se do nás. Endy vytáhnul meč. Byl tak rychlý a obratný a zároveň tak hezký. Ztratila jsem pozornost a dostala jsem ránu do hlavy. Do péče si mě vzal sám jeho otec a na něj útočily ostatní. Křeče mi projížděly celým tělem a kopal do mě. ,,Dneska tě dodělám kočičko, žádná budoucnost tě nečeká, o to se postarám." Odkdy je tak silný? Tohle mi hlava nebere. Musím se vzchopit, vstát a bránit se. Probralo se ve mě moje vědomí. Endyho otce jsem kopla do kolene, nehezky mu tak křuplo a on se skácel k zemi. Celá pohmožděná jsem si stoupla. Vzala jsem v sobě magii, proudila mi v krvi. Do očí se mi nahrnula černá barva míchaná s modrou, zářila mi v krvi. Viděla jsem kouzla, co s tou magií jde provádět. Na rukou mi vyrostly drápy. Endyho otec vstal a vytáhl si taky meč. Sekl mým směrem, ale uhnula jsem. Vyskočila jsem a skočila jsem na něj. Meč mu ulítl z ruky. Chtěla jsem ho seknout ale jak mě chytil za zápěstí, vysával ze mě energii. Když mi jí vysál skoro všechnu, skopl mě z něho a já skončila na zemi. On si stoupl. Vzal si meč a šel pomalu ke mě. Viděla jsem ho rozmazaně. Jeho mocí mě vzal a postavil mě ke stromu. Bouchla jsem se do hlavy. Vzal dvě dlouhý větve a těmi mě držel u stromu. Šel ke mě. Stoupl si metr ode mě a napřáhl se rukou. Endy neměl čas, umřu tady? Napřáhl se pak už se ostří nože blíží k mému krku.

V ten moment se mi rozzáří náramek, kolem mě se objevila zlatavá bariéra a jen jak se jí dotklo ostří meče, roztříštilo se. Větve mě pustily. Zářila jsem. Vlasi mi vlály. Roztáhla jsem ruce a zavřela jsem oči. V ruce se mi objevil nádherný meč. Ten jsem vzala a jedním tahem jsem zabila Endyho otce. Můj meč prošel jeho hrudníkem. Endyho otec padl k zemi a už se ani nehnul. Umřel. Otočila jsem se k Endymu. Ten bojoval s posledními, ale prohrával. Pořád obklopená září jsem je zvedla rukou do vzduchu. Lapaly po dechu. Kolem nich se začal obtáčet zlatavý kouř. Jen jak ho vdechly, začaly blednout. Endy na mě koukal s otevřenou pusou. Darovala jsem mu úsměv. Mezitím tři postavy ve vzduchu zmizely. Zlatá záře zmizela. Zavřely se mi oči a padala jsem k zemi.