,,Jdeme." Zavelela dívka. Kluk mě stále držel s mečem pod krkem. ,,Zkus odporovat a jsi mrtvá." Zašeptal tak, abych to slyšela jen já a naše trojice (já, dívka a kluk) se rozešla pomalu k tunelu. Pořád couváme a jsme záři blíž a blíž. Kluk najednou uklidil meč. Vytrhla jsem se mu a chtěla jsem se rozběhnout směr ostatní, ale zakopla jsem a spadla jsem na zem. Otočila jsem se na záda. Vzal mě za ruku a chtěl mě vyzvednout na nohy. Povedlo se mu to. ,,Pusť mě!" Držel mě za ruce a chtěl mě odvléct pryč. Vytrhla jsem se mu a spadla jsem na zem na záda. On vytáhl meč a nebezpečně se s ním nade mnou tyčil. ,,Neměla jsi dělat potíže." Rozmáchl se a meč letěl obrovskou rychlostí ke mě. Když byl meč v těsné blízkosti, náramek se rozzářil a meč se rozpadl. Utekly do bílé záře a ta zmizela. Ze země mě zvedl Endy a objal mě. ,,Co si tady dělala?" Zeptal se a nepouštěl mě. Asi se bál, abych nezmizela znova. Je divné, že mi jeho blízkost nevadila, spíše naopak. ,,Jejich velitelka běžela sem, běžela jsem za ní, aby nám neutekla, ale vběhla do té bílé záře. U té stály ta holka a kluk, no a nabízely mi, jestli se k nim nechci přidat. A dál už to znáš." Dořekla jsem. ,,Zklamávám tě pořád do kola, chci tě chránit, ale nejde mi to. Chci aby to bylo jako za mala, když jsme byly děti." Takže když jsme byly malí, znaly jsme se. ,,A jaký to bylo?" Zeptala jsem se. ,,Hrály jsme si na vojáky, nebo jsi byla princezna uvězněná ve věži a já tě zachraňoval." Pousmál se. ,,Bylo by hezký, kdyby jsi si to pamatovala." V hlavě se mi vynořila další vzpomínka.
,,Pomoc!" Byly mi čtyři roky, stála jsem na vyvýšené plošině. Endy držel v ruce dřevěný meč a šermoval s ním kolem. Byl taky malý. Bojoval s někým koho neznám, ale všichni jsme tam byly vrstevníci. ,,Princezna je moje!" Vykřikl Endy a mečem se dotkl posledního stojícího vrstevníka. Ten padl k zemi. Rozeběhl se ke mě. Rozpřáhla jsem ruce, ale cestou ho zastavil Wenad. ,,Princezna je moje! Nikdo mi jí nebude brát." ,,Do střehu!" Zavelel Endy a začaly šermovat. Fandila jsem Endymu. Většinu bitev vyhrával. Tentokrát ale vyhrál Wenad. ,,Endy!" Vykřikla jsem a seskočila jsem z plošiny. Doběhla jsem k němu. Ležel bezvládně na zemi. Ostatní se usadily stranou a pozorovaly, co se bude dít. Doběhla jsem k Endymu a klekla jsem si na kolena. ,,Endy!" Nepohnul se, jen se usmál. Wenad mě zvedl na nohy. ,,Princezna je moje, já jsem si vybojoval její ruku!" Zakřičel Wenad a zvedl dřevěný meč do vzduchu. Endy se zvedl. ,,Dobře ty, jdeme ještě jednou?" Zeptal se Wenada s úsměvem. ,,Tentokrát vyhraji já, princezno, budeš moje." Přitáhl si mě Endy v pase a usmál se na mě. Taky jsem se usmívala ale trošku plaše. Už ve čtyřech letech jsem pro něj měla slabost.
Probrala jsem se ze vzpomínky. Endy mě stále objímal. ,,Tentokrát vyhraji já, princezno, budeš moje." Usmála jsem se. ,,To byly hezký, tak takhle jsme si hrály v dětství?" zeptala jsem se Endyho. ,,Ano." Pak mě otočil čelem k němu. ,,Už vím kdo je tvůj tajný pomocník." Endy se usmál, ale mě úsměv zmizel z tváře. Jednou rukou mě stále držel na lopatkách, abych mu neutekla. ,,Je to tvůj náramek, že jo?" Koukal mi zpříma do očí. On to ví, a říká to správně. ,,Je to tak." Vzal náramek na mí pravý ruce. Nemohla jsem ze sebe vydat hlásku. Zvedl ho i s mojí rukou do vzduchu. ,,Tohle si mi celou dobu tajila, proto jsi si ho hlídala, proto ti na něm záleží. To dává smysl. " Šeptal a koukal mi zpříma do očí. Pomalu jsem záporně kroutila hlavou. ,,Neber mi ho, prosím." Šeptla jsem na jeden dech. V očích se mu objevily nějaké jiskřičky. Jeho rukou sjel po ruce až na lopatky a rukou, kterou měl na lopatkách sjel níž. Pak si mě přitáhl do polibku. On to udělal? Takže mě má rád, nedělal by to jen tak. Nemohla jsem se odtáhnout, i když, to jsem ani nechtěla. Rukama jsem ho objala kolem krku. Pak se ale odtáhl. ,,Promiň."

Vytlačil ze sebe a se smutným pohledem utekl. Padla jsem na kolena. Koukala jsem se slzami v očích směrem, kterým utíkal. To mi přece nemohl udělat. Nemohl mě jen tak políbit, pokud mě nemiluje. Stoupla jsem si na nohy a setřela jsem si slzy. Zjistím jak to je. Rozešla jsem se směrem, kterým utíkal. V dáli jsem zahlídla jeskyni, ve který jsme přečkaly období, kdy galaktici vládly měsíci. Z jeskyně šlehaly světelný záblesky a ozývaly rány. Přišla jsem k jeskyni. ,,Proč? Proč jsem jí musel políbit! (rána). Proč jsem neodolal! (rána) Proč mi to oplácela! (rána) Proč mi jí osud předhodil ve špatnou chvíli." Poslední větu už nekřičel a nepřišla po ní rána. Beru to jako znamení že mám vstoupit, ale co mu řeknu? Asi bych se ho mohla zeptat, zda mě má doopravdy rád, protože pokud ano, tak bychom mohly být spolu? Asi? Je to na nic, ale něco mi snad řekne. Vešla jsem do jeskyně. Opíral se o skálu a v očích měl slzy. ,,Nic neříkej, vím že to byla chyba, to nesmíme." Řekl, a ani se na mě nepodíval. ,,A proč ne? Protože ti to nakazuje vyšší kdo ví co?" Vykřikla jsem naštvaně. ,,Neřeš to, prostě spolu nikdy nebudeme, vem to tak jak to je." Jen jak to dořekl, prošel kolem mě. Šel tak vyrovnaně, říkal to tak chladně. Takového ho neznám. Ten chlad, úplně z něj čišel. Spadla jsem na kolena a nechala jsem slzy ať opouštěj moje slzný kanálky. Nechci tomu uvěřit, to by mi neudělal. Nikdy se mnou nebude, když nemůže, kvůli komukoliv. Asi svůj názor nikdy nezmění, pořád mě bude trápit jeho úsměvy, bude se na mě před ostatníma smát, a přitom budu vědět, že s nim nikdy nebudu. Nezvládnu se pořád falešně usmívat. Musí mě hlídat, má se mnou moc práce, když se zabiji, tu práci mu ušetřím, už se o mě nebude muset starat, zapomene na mě a začne žít spokojeně, galaktici o měsíc ztratí zájem, černá díra stále bude ve spojení s měsícem, mojí smrtí vlastně všem pomohu. Svůj úkol už jsem splnila, nyní mohu odejít. Sundala jsem si náramek a lehla jsem si na zem. S úsměvem jsem zavřela oči a nechala jsem mojí magii, ať pracuje. Odcházím, zřejmě navždy, se všemi se tímto loučím.