Ráno jsem se probrala a sundala jsem si ten šátek z očí. Zaostřila jsem na hodiny na stolku. Deset hodin. Já vidím! Vyskočila jsem z postele a koukala jsem ven. Napila jsem se z flašky, co je vždy položená vedle postele a koukala jsem oknem ven. Venku svítilo sluníčko, bylo ráno. Vyskočila jsem opatrně oknem ven a rozhlídla jsem se, zda tady nikdo není. Vzduch čistý, operace útěk do lesa započata. Rozběhla jsem se do lesa. Když jsem doběhla do lesa, rozběhla jsem se náhodným směrem. Vítr mi foukal kolem těla a čechral mi vlasy, úžasný to pocit. Letěla jsem rychle. Pak jsem vyskočila na strom a skákala jsem po stromech. Byla jsem jak pravá špionka. Tou chci být a budu. Seskočila jsem na zem. Běžela jsem do nejhlubší části lesa. Když už jsem tam skoro byla, zahlídla jsem Endyho. ,,Sakra!" Potichu jsem křikla a strhla jsem se za nejbližší kmen. Byl dost široký, aby mě kryl. Endy proběhl a snad si mě nevšiml. Nikde nebyl. Oddychla jsem si. Výborně! Asi mě hledají, no určitě už zjistili, že nejsem v nemocnici. Kde se potuluje slepá Měsíčnice? Asi na něco takového se můžou ptát. Mám se jim ukázat, nemám se jim ukázat? Obrovský to dilema. Co mám dělat? ,,Měsíčnice?" Povyskočila jsem a otočila jsem se. ,,Endy? Co tady děláš?" Koukala jsem na něj s divným úsměvem alá vím že mě čeká smrt. ,,Zkus hádat, ale dělám to většinu času zde na měsíci." Pochybovačně na mě koukl. ,,Nic mě nenapadá, co navrhuješ?" Zeptala jsem se v klidu. Zdržovala jsem smích a asi se mi to dařilo. ,,Nevím, třeba hledám někoho, koho mám na starosti, protože mi stále utíká a je strašně nezodpovědný." tak nádherný popis. ,,Někoho mi to připomíná." Heh, on mluví o mě. ,,Tak pojď, když jsem tě našel, nebudeme zdržovat zas tak dlouho." ,,Že já nevzala nohy na ramena včas." Zabědovala jsem. ,,A kdy bylo to tvé včas." Šli jsme dál. ,,Hele, já ani nevím. Tohle všechno se děje, dá se říct správně, lepší to být nemohlo. Vyhráli jsme bitvu, máme vás jako spojence." A sakra, to je záblesk naděje. A o co zářivější záblesk, o to bolestivější skopnutí. Auuu, co to bude tentokrát?

Došli jsme k baráčku, kde je popraviště, je tam šibenice, na které se za pár chvil budu houpat. Koukala jsem do místnosti. U stolu seděla naše povedená partička. Menes, Xarah, Nemis, Nalur a Wenad. Sedla jsem si mezi Menes a Xarah. Endy seděl mezi Nalurem a Wenadem. Ti dva jsou spolu snad pořád. Asi jim závidím, protože já nemám nikoho, kdo by při mě stál ve všem co se děje. Endy má takový štěstí. ,,Měsíčnice, jak jsi poznala tolik kouzel z ničivý magie, za tak krátkou dobu, a naučila jsi se je ovládat?" Á Wenad si všímá mých dovedností. ,,To víš, talent." Řekla jsem ledabyle a usmívala jsem se. ,,No jasně, to ti budu věřit, pravdu." Wenad se předklonil a intenzivně se na mě díval. ,,Já ti pravdu říkám, pozorovala jsem vás, okoukala jsem to." Napodobila jsem jeho postoj. Ani jeden se nechtěl vzdát. Nakonec jsem musela začít mrkat, tak jsem uhnula pohledem a začala jsem mrkat. Poté jsem se opřela a koukala jsem na všechny, co dalšího z nich vypadne. ,,Jak jsi zjistila, že jsou to galaktici?" Nalur. ,,Přiběhla dobitá Anola, ta mi to řekla, běžela jsem vás varovat, ale už jste tam byly." Stručně jsem popsala kus toho náročného dne. ,,A proč si utekla z jeskyně?" Nemis se zeptal na tohle. Heh, protože se mám jít učit kouzlit ke kmeni ničivé magie, a nechce se mi tam. No, tak tohle ne. ,,Ehhhh." Tak jo, tomu říkám plnohodnotná odpověď, co mu řeknu. ,,No?" Dožadoval se odpovědi Nemis. ,,To on!" Vykřikla jsem a ukázala jsem na Endyho. Endy se zasmál. ,,Jen si myslím, že by bylo dobrý, kdyby se Měsíčnice na pár dní přestěhovala k nám, aby se učila dál pracovat s ničivou magií." Endy to klidně řekl. No, tak to je super, nyní mě všichni budou nutit, abych tam letěla s nimi, že to bude super. ,,To je skvělý nápad, kdy odlétáte?" Zeptala se nadšeně Xarah. Tak to nebylo hezký. ,,Nejlépe dneska." Stoupla jsem si. ,,Dneska můžete odletět, ale beze mě. Já nikam neletím." Byla jsem naštvaná. A to hodně. Rozhodují o mě jako o dítěti. ,,O tom potom, sedni, mám na tebe další otázky." Protočila jsem oči a sedla jsem si. ,,Jak si se vypařila z té nemocnice?" ,,Prostě jsem se přemístila do pokoje, proč?" ,,Byla jsi svázaná, někdo ti musel pomoct." Odporoval mi Endy. ,,Provazy jsem zničila." Kývla jsem ledabyle rameny. ,,A jak si se poslepu vyznala v tunelech, vždyť se v nich neumíš pořádně pohybovat ani když vidíš." A sakra, jak se z toho vykroutit. Endy mě pozoroval, věděl že něco tajím, a že právě narazil na nápovědu.
,,Pomohl mi můj pomocník. Pomáhá mi v nouzi, ukazuje mi správnou cestu ze složitých případů, pomáhá mi se vším důležitým." Endy se usmál. ,,A to je kdo?" ,,Jeho jméno neznám." Vážně nevím jak se jmenuje, ani mě to nikdy netrápilo, je to můj pomocník, a i když to oslovení pomocník zní podřadně, má pro mě nevýslovně velkou hodnotu. Je tím nejcennějším co mám, mám ho od dětství a pomáhá mi kouzlit. Nikdo mi ho nevezme, a toho docílím tak, že ho neprozradím. ,,A jak si pak můžeš být jistá, že tě nezradí, že ti pomáhá, a kde se schovává, že ho nikdo jiný kromě tebe nezahlídl?" Je nějak moc zvědavý. ,,Umí se schovat a v nouzi mi poradit. Naše spolupráce je složitá." Odpověděla jsem neurčitě. Neřeknu mu, co to je. ,,A je tady?" Tak jo, snaží se ho najít. ,,Ne." Kecám, je tady, ale to mu neřeknu. Neprozradím ho. ,,A jak může vědět, kdy nastane nouze? Jak ví kde kdy jsi a kdy potřebuješ pomoct?" Pomoc, docházej mi odpovědi, ale tohle asi není situace krajního nouze, prý si mám poradit sama. No moc díky. ,,To je moc složitý, nech to být." Mávla jsem nad tím rukou. ,,A jak si získal tvou důvěru, čím to je, že mu věříš?" Tak složitý otázky. ,,Vím že by mi neublížil a je to taky složitý." ,,Nikomu z nás nevěříš a jemu věříš, rád bych ho poznal. Chci se ho zeptat, jak si získal tvou důvěru." Usmál se Wenad. ,,No, a mohl bych si s ním sjednat schůzku." ,,Ne." Ach, jak smutný. ,,Ale já mu nevěřím, chci si ho prověřit." Endy prostě nezmlkne. ,,Nezajímej se o něj, není to tvoje starost." Začínám zuřit. ,,A co když tě zradí a ublíží ti, unese tě, může se stát cokoliv." ,,To by nikdy neudělal." Vykřikla jsem, vím to. ,,A jak si můžeš být tak jistá?" A, tak on už slovně kouše jo? ,,Vím to!" Křikla jsem a vstala jsem od stolu. ,,Ještě někdo se chce na něco zeptat? Kromě Endyho?" Nikdo se nepřihlásil. ,,Výborně, tak se jdu provětrat." Otočila jsem se a šla jsem ven. Venku mě za loket chytil Endy. ,,Proto jsi tak často venku, chodíš za nim co? I s nim chodíš? Proto nechceš pryč." On žárlí? ,,Za prvý, chodit s nim nemůžu, není to možný. Za druhý, nikdy v životě jsem ho neviděla, nebo jsi to nepamatuji. A on je všude se mnou, nemůžeš ho odhalit. Je to složitý, nech to být." Vytrhla jsem se mu. ,,A co ten náramek?" Sakra! Tuší to, a nebo ne? ,,A co s ním?" Otočila jsem se a klidně jsem na něj koukala. ,,Máš ho pořád sebou, všude, neukrývá nějaký tajemství?" ,,Ne, je to jediná věc, kterou mám, jediná věc, která mi zbyla po období života, který si nepamatuji." Chvíli mě pozoroval. ,,Tak jo, letíme." Chytil mě za předloktí, ale vytrhla jsem se mu. ,,Já nikam neletím!" Křikla jsem a o krok jsem couvla. ,,Nevyhýbej se tomu, potřebuješ se to naučit ovládat." ,,Něco už umím." Odporuji mu, nechci tam letět. ,,A zbytek se potřebuješ naučit." ,,Nepotřebuji." Křikla jsem a rozběhla jsem se do lesa. Endy běžel za mnou. V běhu byl rychlejší. Vyskočila jsem na strom. Na stromech jsem jako doma. Tak nádherný pocit. 

Nevím jak, ale povedlo se mi Endyho setřást. Našla jsem mou plošinku na stromě. Na tu jsem si lehla. Prosvítalo na mě sluníčko. Takhle jsem usnula.