Probrala jsem se v nemocnici. Opatrně jsem se zvedla z postele. Byla jsem v pohodě. Koukla jsem se na moje břicho. Byly na něm modřiny. Radši jsem se jich nedotýkala. Začala jsem se protahovat. Všechny modřiny a naraženiny se ozvaly. Zlomeniny nebyly, díky za to. Už protáhlá jsem došla ke dveřím, a ty jsem bez rozmyslu otevřela. Stály tam dva chlapy z domobrany. Koukly na mě a jeden z nich někam běžel. No dost divná reakce. Jak mám reagovat na dívku, co se probere? No takhle určitě ne. Rozešla jsem se dál, ale ten jeden mě chytil za ruku. ,,Počkejte tady, Endy si nepřeje aby jste chodila někde sama." ,,Mě ale nezajímá co si Endy přeje či nepřeje." Vytrhla jsem se mu, ale on mě chytil znova. ,,Nedělejte nám problémy." ,,Tak já teda uteču oknem, ať z toho nemáte problém." ,,Vy počkáte tady, pod mým dohledem." To se mi nelíbí. ,,Pusťte mě!" Křikla jsem a vytrhla jsem se mu. ,,Na nikoho tady čekat nebudu." Rozběhla jsem se do pokoje. Když jsem byla asi dva metry před oknem, do okna narazilo kouzlo od ohnivýho klanu. Vypískla jsem a začala jsem brzdit. Sjela jsem na kolena a napálila jsem to do zdi. Tak tomu říkám perfektní přistání. Ze země jsem se zvedat nemusela. Zvedl mě ten, který tohle zavinil. ,,Už se ani nehni." Když to dořekl, hodil mě na postel. Jujky, že bych ho naštvala? ,,Nebo co?" Povzdechl si a nechal to být. Překulila jsem se na druhou stranu postele a hnedka jsem mířila na okno.

Proskočila jsem oknem a rovnou ven do bitvy. Endy už byl zapojenej do bitvy. O chlup jsem uhnula kouzlu, který letělo na mě. Zapojila jsem se do bitvy. Střílela jsem po galaktických mrazivá kouzla. Snažila jsem se mířit na hlavu, parkrát se mi to i povedlo. Jen jak jsem nějakýho zmrazila, ostatní ho zničily. Endy a Henry, taky střílely mrazivý střely. Usmála jsem se na ně. Henry mi úsměv oplatil, Endy se zamračil a probíjel si cestu ke mě. Juj, co jsem provedla špatně? ,,Co tady děláš?" ,,Pomáhám vám v bitvě, co ty?" ,,Řídím tuhle bitvu." Vejtaha. ,,A jaký to je, vést svoje lidi do boje?" ,,Těžký, hlavně zezačátku, pak se to pomalu zlepšuje." ,,Jak dlouho už je takhle vedeš?" Docela mě to zajímalo, dozvim se o něm více. ,,Dva roky, před tím jsem dopomáhal tátovo kamarádovy. Je to otec Wenada. Wenad ale nechtěl vést tyhle bitvy, tak jsem to vzal za něj." ,,To od tebe bylo milý." Bojovaly jsem dál a k tomu jsme stíhaly mluvit. ,,Před tím jsem dopomáhal dva roky jeho tátovy, říkal mi vše důležitý, ale před dvěmi lety umřel a já to po něm převzal. První rok byl nejtěžší. Získat si respekt, vést to sám. Wenad a Henry mi pomáhali, ale teťka už to zvládám sám." ,,A kolik ti je?" Zeptala jsem se. ,,Sice by mi mělo být dvanáct, ale jak mi to před dvěmi lety předaly, dospěl jsem, a celkově se cítím na šestnáct." Ohh, to je hodně zajímavý. ,,Mám to podobně, mělo by my být jedenáct, nebo taky dvanáct, ale jak se ve mě objevily kouzla, zestárla jsem, cítím se, jakoby mi bylo patnáct." Všimla jsem si, jak se velitelka této mise, od galaktických, odpojila. Utekla do lesa. S ní běžely dva její pomocníci. Ostatní tady bojovaly. Než Endy stihl zaregistrovat moje zmizení, přeskočila jsem polovinu a dostala jsem se k lesu, na místo, kde před chvílí zmizela galaktička.

Rozběhla jsem se do lesa. Instinkt mi ukazoval cestu. Doběhla jsem k jeskyni. Tam se schovává. Přiblížila jsem se ke kraji, ale někdo mě zazadu chytil a já byla vhozena do jeskyně. Nade mnou se tyčila jejich velitelka. ,,Ahoj, my se asi neznáme, jsem Amnezie." Usmála se, děsivě. ,,A hádej proč mi tak říkaj, nevíš? Umím to ostatním v hlavě úplně zamotat, že si nevzpomínaj na vlastní jméno. Už jsem to dlouho nezkoušela." Dřepla si ke mě. Chtěla jsem se stoupnout, ale dvě ruce za mnou mě srazily zpátky. ,,Chyťte jí, ať mi neuhýbá." Zavelela a zezadu mě chytily dva páry rukou. Začínala jsem pomalu panikařit. To a to samý mi udělala ta psycholožka, taky mi to v hlavě úplně zamotala. A to bylo chvíli po tom, co jsem ztratila vzpomínky a nevěděla jsem nic co bylo před tím. Zavřela oči. Pak je otevřela, ale měla je prázdný. Natáhla ke mě ruce. V hlavě mi začaly samovolně proudit myšlenky. Kroutila jsem hlavou, ale nepomáhalo to. Ale moje myšlenky si své místo nacházely samy. A já záhy pochopila proč. Když jsem si po prvním rozhození myšlenek ty myšlenky urovnávala, nějak jsem se naučila držet si je tam, kde mají být. Amnézie mě nečekaně chytila pod krkem a přirazila ke skále. Byl jsme tak stejně vysoký, ale držela mě výš a škrtila mě. ,,Jak je to možný, že to na tebe nefunguje." ,,Štěstí!" Prskla jsem a kopla jsem jí do břicha. Pustila mě a o dva kroky v předklonu ustoupila. Držela se za břicho. ,,Ty mrcho!" Vykřikla a vrhla se na mě. Uhnula jsem a odrazila jsem její útoky. U rukou se mi objevily černé jiskřičky a přede mnou se roztočila černá díra. Amnézie se zasmála. Máchla rukou a já padla k zemi. Černá díra zmizela stejně rychle jako kus mojí energie. Zvedla jsem se ze země. Amnézie se usmívala. ,,Jsi silná, ale ne dostatečně. Já taky nejsem slabá." Její úsměv se rozšířil a kolem ní se v náznaku mihl černý kouř. Ona taky ovládá ničivou magii? No, tak to je super. ,,Jdeme tě doničit." Zase mi zazářil náramek. ,,Nejdeme." Řekla jsem. Ruce mi obalila zlatavá záře a zlatá barva se mi vlila do očí. Moje ruce jsem namířila na ní. Vystřelily z nich dva červený paprsky a provrtaly jí. Po ní se vrhly na ty dva její pomocníčky. Jen jak zničily i je, mi zlatá barva zmizela z očí a zlatá záře od u rukou zmizela stejně rychle, jako zbytek mé energie. Sedla jsem si v jeskyni na zem. Nebyla mi zima, ale bolela mě hlava. Chytila jsem se za ní.

Kolem mě se začaly motat úponky ničivý i mrazivý magie v podobě modrého a černého kouře. U vchodu do jeskyně se objevil Endy postavila jsem se. Koukal na mě, stejně jako já netušil, co se to děje. Nebála jsem se, jakobych vnitřně tušila, že tohle se má dít. Vztáhla jsem ruce a do jedný jsem soustředila mrazivou magii a do druhý ničivou. Cítila jsem jak se úponky stahujou k ruce, ke který mají. Černý k pravý ruce a modrý k levý ruce. Jen jak tam dopluly se shlukly do dvou menších zářivych kuliček. Ty se vznesly do výše mojí hlavy. Zaujatě jsem je pozorovala. Endy se neodvažoval přiblížit, ani nebyl ve střehu. Je to snad něco, co se vstahuje k tý předpovědi. Je tohle začátek něčeho velkého? Kolem mě se objevily další úponky. Kuličky se spojily a nabouraly mi do čela. Úponky se mi začaly vsakovat do kůže. Byl to obrovský nápor moci. Jakoby se mě zevnitř snažila roztrhat na kousky. Padla jsem na zem. V očích se mi motala černá a modrá barva. Moje energie spadla z plus jedna na mínus dvacet. Moje oči se zavřely. Magie mě uvrhla do dalšího spánku. Měla bych si vybudovat určitou výdrž při používání magie. Nemusela bych pak pořád spát.