Za sebou jsem uslyšela zalapání po dechu. Byl to Endy a Wenad. Stála jsem v šoku. Nepřátele jsme neměly, ale mohly to být galaktický. Útočily na černou díru a mohly mě zahlídnout, když jsem padala. Byla jsem dost na očích. Mohly si domyslet, co se stane. Ale kam se poděly všichni z vesnice? A co je se zbytkem měsíce? Popadl mě vztek. Cítila jsem, jak se mi u rukou shromažďuje ničivá magie. Ale záhy to všechno opadlo, a já se rozeběhla do lesa. Udělala jsem asi dva kroky a za paži mě chytil Endy. ,,Kam letíš? Někdo vás přepadl a ty si myslíš, že v lese bude bezpečno?" Vykřikl Endy. Vytrhla jsem se mu, ale neutíkala jsem. ,,A co se bude dít teťka?" Zeptala jsem se nalomeně. Snažila jsem se v sobě dusit smutek, ale horšilo se to. Své emoce zatím udržím, ale stačí menší výkyv a vše vypluje na povrch. A to se nesmí stát. Musím se ovládat a nestresovat se. No, tak co mi osud ještě nadělí? ,,Asi by jsme měly společně prohlídnout les, a zítra by jsme se mohly kouknout do města." Navrhl Wenad, a dal důraz na slovo společně. Přikývla jsem. Endy mě chytil za rameno. ,,V pohodě?" Kývla jsem a zavřela jsem v sobě svoje pocity. Zavřela jsem oči. V hlavě jsem kolem těch pocitů udělala silnou bariéru. Pokud mě nic nerozruší, udržím jí, ale na jak dlouho?

Vešli jsme do lesa. Wenad šel prohledat vesnici. Endy se mnou šel do lesa, abych se asi nemusela koukat na ostatky naší vesnice. Jsem mu za to docela vděčná, asi bych se zhroutila. Bariéra pulzuje, je slabší a slabší. Udržím jí tak maximálně do rána, déle ne. Endy se zastavil. Koukla jsem na něj klidným pohledem. On ale nekoukal po lese, ale koukal na mě, proč? ,,Co se děje?" Zeptala jsem se nervózně, ale pořád jsem měla ledově klidný pohled. Neodpověděl. Zakýval hlavou a vydaly jsme se dál. Naslouchala jsem lesu. Jako bych cítila, kdo tady je. Někdo tady byl, ale nikdo, kdo by nám chtěl ublížit tady není, sláva! Právě jsem se chtěla otočit na Endyho, a ohlásit mu, že nám prozatím nehrozí nebezpečí, ale za námi se ozvalo zašustění. S Endym jsme se postavily zády k sobě. Někdo se kolem nás plížil, cítila jsem to. Jaktože jsem na něj nebyla upozorněná? No tak to netuším, asi se vloudila chybička. Najednou přede mě dopadl Wenad. Poplašeně jsem uskočila, přičemž jsem strčila do Endyho a zakopla jsem o jeho nohu. On se ale stihl otočit, vyhodnotit, co se děje a zachránit mě. Jak mě držel, usmál se mrkl na mě. Co to mělo znamenat? Vytáhl mě do stoje. Změřila jsem si pohledem dívku, kterou Wenad přišpendlil k zemi. Vypadala nevinně a zároveň nebezpečně, hezké. Tak, kdopak to je? Endy mě chytil za předloktí a posunul mě o dva kroky dozadu a sám si sedl vedle Wenada a dívky. Wenad dívku pomaličku pustil aby se mohla posadit. Za ní ale byl Endy, kdyby chtěla utéct, nestihla by se ani postavit a skončila by na zemi. Taky si to uvědomuje, protože jen sedí a kouká Wenadovy do očí. ,,Budeš s námi spolupracovat?" To je docela stupidní otázka. ,,No, podle toho, co ode mě chcete?" Odpověděla se stejným klidem. Obdivovala jsem jí. Samy víme, jaká jsem já z nedávných situací. ,,Potřebujeme vědět, co se tady stalo. Víš to?" ,,Jo, zaútočily tady dneska ráno hvězdný, asi trochu smíchaný galaktickýma, byly silnější. Všechny zavřely. Někoho tam hledaly, to je jistý. A ještě jistější je, že toho někoho nenašli. Už ovládli půlku měsíce." ,,Jakto, že tebe neunesly?" Zeptal se Endy. Byla trošku nervozní, ale nedala to na sobě znát. ,,Já žiji tady, v lese, ne ve vesnici." ,,A nechceš z tohohle lesa udělat zase bezpečné místo a pomoct nám osvobodit měsíc?" Zeptal se Endy a s Wenadem si stouply. Ona si stoupla taky. ,,Jasně pomůžu vám, jsem Menes." Usmála se a dala ruku k Wenadovy. Ten si s ní potřásl. ,,Wenad." Stejně to šlo i s Endym. Připravila jsem se psychicky na to, až se otočí ke mě. ,,Menes." Zopakovala to i ke mě. ,,Měsíčnice." Mile jsem se usmála a potřásla jsem si s ní. Sedly jsme si do kruhu. ,,Takže, hvězdný tady někoho hledají, čilou náhodou začaly vesnicí, ve který jsem žila. A teťka někoho hledají všude po měsíci. O koho jde?" Zeptala jsem se s dost velkou dávkou ironie v hlase. Endy se na mě koukl. ,,Asi o tebe. Proto navrhuji schovat tě u nás, kde se o tobě nic nedozví. A navíc, musíš se naučit ovládat ničivou magii, to se nejlépe naučíš tam u nás." Koukl na mě. ,,A co když chci pomoct? Je to tady kvůli mě." ,,Tak jo, ale pokud by se něco dělo, odlítáš." ,,Ani v nejhorším." Odvětila jsem a koukla jsem mu beze strachu do očí. ,,Nesnaž se mě zastrašovat." Zavrčela jsem. Nenechám se zastrašit. Už ne. Už byl večer. Slunce zapadalo a les pomalu pohlcovala tma. ,,Tak, kde se na noc ukryjeme?" ,,Je tady jedna skála, kam se můžeme ukrýt." Navrhla Menes. Společně jsme se ukryly v jedné skále, o té jsem věděla už dříve. Všichni jsme si lehly na zem a usínaly jsme.

Budí mě rána a další. Vstávám a do jeskyně vnikají galaktici. ,,Sakra!" Začala jsem útočit, ale byla jsem na ně sama. Všechny ostatní už odtáhly. Jdou ke mě. Snažím se je odrážet, ale nepomáhá to. Nakonec mě chytily a táhly mě pryč. ,,Nenenene!"
,,Měsíčnice! Vzbuď se!" Endy klepal s mým tělem. Otevřela jsem oči s rozšířenýma zorničkami, který se zase zmenšovaly. ,,V pohodě?" Měřil si mě pohledem. ,,Jo, jen jsem měla špatný sen." Odmávla jsem to a sedla jsem si. Ostatní až na Endyho se uložily ke spánku. ,,Proč nejdeš spát?" Zeptala jsem se ho s klidem. ,,Už jsem vyspalý. A proč ty?" ,,Po nočních můrách už neusnu." Lehla jsem si na záda a koukala jsem do stropu. Najednou jsem cítila, že Endy usíná. Zvedla jsem se do sedu a už všichni spaly. Nádhera. Potichu jsem se vyplížila z jeskyně. Obešla jsem potichu jeskyni. Nikde nikdo nebyl. Rozběhla jsem se potichu k mé plošině. Vyskočila jsem na ní. Spokojeně jsem si lehla. Z očí mi začaly samovolně vytékat slzy. Nechala jsem jim volný průchod. Jen ať tečou. Pak jsem si slzy utřela do trika a usnula jsem.

Když jsem se probrala, do očí mi svítilo sluníčko. Zakryla jsem si oči rukou a usmála jsem se. Zase jsem v záři zasněně pohybovala rukou. Bylo to úžasný. Užasle jsem koukala na mojí ruku, na moje prsty, kterýma jsem pohybovala ve sluneční záři. Když jsem proklepala hlavou, abych zpozorněla, uvědomila jsem si, že tady nejsem sama. Otočila jsem se, a o kmen stromu se opíral Endy. ,,Co tady děláš?" Zeptala jsem se vykolejeně. On se zasmál. Měl krásný smích, sakra, ani na to nemysly. ,,Menes a Wenad šli obhlídnout město. My dva nepůjdeme, galaktici by nás na dálku poznaly. Takže máme volno." ,,Aha." Zamyslela jsem se, to není dobrý. ,,Mám na tebe jednu otázku." Endy upoutal mou pozornost. ,,O co jde?" Zeptala jsem se klidně. ,,Jak jsi byla u nás, ten první den, na začátku jsi se mě bála, nás všech, proč? A co jsi nechtěla znova zažít?" ,,No..." Sklopila jsem pohled k prknům. Nevím zda bych mu to měla vyzradit. Proč to chce vědět? ,,Měsíčnice, co se děje?" Zeptal se mě a vzal mě za ruku. Snažil se mě uklidnit a vymámit ze mě pravdu. Asi mu to řeknu. ,,Než jste mě unesly, zdáli se mi dva sny. Byl jsi v nich ty, a mučil jsi mě. Psychicky, tak jak jsem to pak já zkusila v té nemocnici." Mlčela jsem. Neodvažovala jsem se na něj podívat. On taky nemluvil. Pak se opatrně zeptal. ,,A co ta náhlá odvaha?" ,,Uvědomila jsem si, že se chovám jak malá ubrečená holčička, a naštvalo mě to. Málem jsem vám to tam vyklopila. Pokud jsem chtěla uniknout, nesměla jsem se bát a musela jsem být pevná. Silná." Jen mě skenoval pohledem to je mi líto. ,,Nemusí, spíš bych ti měla poděkovat. Uvědomila jsem si, jak je terén krutý, a jak naivně jsem se chovala. Otevřel si mi oči." Usměvavě jsem se na něj koukla, ale on se neusmíval. ,,Co se děje?" Zeptala jsem se já jeho. Právě si tady povídáme jak nejlepší kámoši, ale já to potřebovala. ,,No, moc se mi nelíbí, jak se chováš, né navenek, ale uvnitř." Koukal na mě a mě se nelíbilo, kam tím míří. ,,Nevím jak to myslíš?" Věděla jsem to moc dobře. ,,Ale víš, tvoje pocity se v tobě bijí, nepouštíš je napovrch, ale to je špatný. Nedus to v sobě." Jeho přístup se mi nelíbí. ,,A proč ne?" Zeptala jsem se ještě v klidu. On si povzdech. ,,Před nepřáteli dobrý, ale přátelům by jsi se měla svěřit, klidně i vybrečet na rameno." Tak to je moc. Taková nechci být. Stoupla jsem si. ,,A co když taková už nechci být?" ,,V klidu, koukni, už se stmívá, měly by jsme se vrátit. ,,Jasně, jdeme." Souhlasila jsem s ním. Společně jsme se vydaly zpátky k jeskyni.