Proplížila jsem se ven. A jak vyřešit problém s tou věcí, co koluje v mé krvi? Co takhle jí zničit? Začala jsem se soustředit na ničivou magii uvnitř mě. Snažila jsem se najít v krvi ten předmět, ale není tam. Nikde po těle mi štěnice nekolovala. Tak jak mě Endy mohl najít? Stále mi něco důležitého tají. Ale co? ,,Měsíčnice?" Sakra, o tom potom, beru dráhu pryč odsud, Endy se po mě shání, chce odletět. Rozlítla jsem se lesem, mě známou cestou. Nikdo mě nesledoval. Dostavil se ten pocit svobody, letu, žádné starosti. Oddala jsem se tomu pocitu volnosti. Už navečer jsem dolítla k vesnici, trošku jsem se toulala, ale měla jsem k tomu důvod, pokud mě má Endy na mušce, sleduje mě, tak když se pohybuji, jsem stále jinde. Dost mu tím ztěžuji hledání. A samozřejmě i chycení mé vychytralé maličkosti. Tak si odpočineme, a až zapadne slunce, vydáme se do boje. Už skoro při západu slunce jsem viděla něčí siluetu, jak se blíží mým směrem. Někoho mi připomínala.

Když byla dostatečně blízko, poznala jsem jí. ,,Anolo?" Anola (jedna z tanečnic) se mi zhroutila do náruče. Byla celá zničená, na těle mnoho řezných ran. Vzala jsem jí do chatky. Na zádech jsem něco nahmatala. A štěnice. ,,Máš na sobě štěnici, odběhnu s ní pryč." Nechala jsem Anolu v chatce a štěnici jsem odnesla asi deset kilometrů od chatky. Když jsem doběhla zpátky, slunce skoro zapadlo. Rychle jsem se postarala o Anolu. Ošetřila jsem jí všechny rány. Pak jsem jí uložila do postele. ,,To ti udělaly hvězdný?" Zeptala jsem se jí. Záporně zakroutila hlavou. Tak kdo? ,,A kdo to udělal?" ,,Jsou to galaktický." Stoupla jsem si na nohy. Slunce právě zapadlo. ,,Musím letět, vyspi se." Vyskočila jsem oknem a letěla jsem ke skále. To je špatný, snad nevyrazily včas, snad se zpozdily. Doběhla jsem udýchaná k jeskyni. Endy mě chtěl začít komandovat, předběhla jsem ho. ,,Galaktici." Vydechla jsem směrem ke Xarah, Endymu a spol... Endy vykulil oči. ,,Oni už vyrazily?" Endy kývl, ale okamžitě mě chytil za ruku. ,,Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale pevně mě chytil. Jediným ladným pohybem mi zkroutil ruku na záda. ,,Pusť mě!" Snažila jsem se protestovat. On mě ale nepustil. Popošel se mnou kousek dál a pak mě vrazil do stromu. Pořád mi jednu ruku bolestivě držel za zády. ,,Ani se nehni." Zasyčel mým směrem. Nepodvolila jsem se. V očích mi byl vidět vzdor. Síla bojovat. ,,Uklidni se, a poslouchej mě konečně." Zavrčel. ,,Musíme jim pomoct, tohle je prohraný boj!" Vykřikla jsem, a snažila jsem se nějak vykroutit, ale on mi způsobil na ruce ještě větší bolest. Zatnula jsem zuby. ,,Ty nikam nepůjdeš, ještě tě chytí." I přes bolest jsem zvedla hlavu. ,,Ty mi nebudeš rozkazovat, já tam musím jít. Tak mě pusť!" Ničivá magie se dožadovala okamžitého útoku a vlila se mi do očí. Endy padl na zem, asi v křečích. Rozběhla jsem se k radnici. Endy a Wenad běžely za mnou.

Z dáli vidím radnici, bojuje se tam. Vlítnu na scénu a polovina útoku jde k mé osůbce. Je to jako na louce. Uhýbám všemu, ale tady mám černý oči. Stíhám ostatní ničit. Ničím hvězdný, jsou tady s galaktickýma. Endy a Wenad mi začaly v boji pomáhat. Začala se kolem mě motat magie. Než jsem se stihla ovládnout, magie mě pohltila. Z mého nitra se vyvalila černá díra, padla jsem na kolena. Všichni z nás se vzdálily a obklíčily galaktiky. My byly vprostřed. Endy mi pomohl a společně jsme s černou dírou ohrožovaly ostatní. Vysávalo jim to život i energii. Bolestně. Cítila jsem jejich strach a bolest. Nebyl to špatný pocit. Bylo to příjemný. Kryly jsme se a černou dírou jsme všechny zbylý zničily. Dostala jsem asi dvanáct ran do hlavy. Se divím, že vůbec stojím, ale né na dlouho. Umírám. Jsem bledá a klepu se. Byla mi zima, to se mi dlouho nestalo. Vnitřně. Klepala jsem se a objímala jsem se rukama. Endy ke mě přiběhl a objal mě. Úplně jsem ztuhla. On mě objal? Třeba mám šanci, ale zatím nebudu pokoušet osud. Neznám ho tak dobře, ale neprotestuji. A navíc, je pěkný, má vysoké postavení, určitě tam někoho má. Ale proč by mě teda objímal a držel mě tím při životě." Klepala jsem se i tak a podlamovaly se mi nohy. ,,Neumírej, neboj, to se zpraví. Bude to v pohodě." Šeptal, ale už se mi tmělo před očima. Moje oči se mi zavřely a já upadla do věčného spánku.

Stejně jsem se probrala. Tentokrát jsem ale nebyla volná, jsem lapená. Mám šátek na očích, nic nevidím z boje mě bolí hlava, mám vyschlo v krku. Zkouším hýbat rukama či nohama, ale nejde to. Trhám sebou a snažím se dostat z provazů. Zmateně se snažím rozhlídnout, ale nemůžu. Ve výhledu mi brání šátek uvázaný kolem hlavy, přes oči. Trhala jsem rukama a různě jsem se vzpírala proti provazům, ale ty dál držely. Bolelo mě zápěstí, ale nepřestávala jsem. Někdo se mě snažil uklidnit. ,,Uklidněte se, nic se vám nestane. Je to dobrý." Neznala jsem ten hlas. Byl cizí, takže poslechnout ho nepřipadalo v úvahu. ,,Pusťte mě!" Dál jsem škubala rukama, i když moje zápěstí byly proti. Určitě byly rozedřený do krve. Barvily provaz na červenou barvu. Najednou mě čtyři silné ruce vrazily za ramena a lokty do matrace, na který jsem ležela. ,,Pusťte mě!" Selhával mi můj chraplavý hlas. Jak dlouho mě tu mohou držet? Dny, týdny nebo rovnou roky. Klidně dokud neumřu. Snažila jsem se hýbat rukama, ale silné ruce byly silnější jak já a znehybnily mi ruce. ,,Pusťte jí, ale nerozvazujte jí." Zavelel Endy a fakt, ruce zmizely. ,,Rozvaž mě!" Prskla jsem naštvaně. Endy mi sundal šátek z očí a oslepilo mě světlo z baterky. Blbá baterka. Nesouhlasně jsem zamručela a schovala jsem hlavu k mé přivázané ruce. ,,Koukni na mě." Mluvil ke mě Endy. ,,Až mi slíbíš, že mi nebudeš do očí svítit baterkou." Endy si povzdechl. ,,To je kontrola očí." ,,Já bych tomu říkala oslepování. A ani bránit se nemůžu." On to ale bral s klidem. ,,Právě kvůli své vzpurné povaze jsi přivázaná. Tvé tělo se regeneruje. Už rozeznáváš světlo, to je dobrý znamení. Tak mi ještě ukaž oči." ,,Nikdy!" Zakřičela jsem a hlavu jsem držela u ruky. Endy si jen povzdechl a rukou mě pohladil po tváři. Pak mi nějaká neviditelná síla táhla hlavu do normální polohy, abych koukala do stropu. Hnedka mi začal baterkou svítit do očí. Chvíli mi svítil do očí ne moc příjemným světlem. Pak mi pustil hlavu a já si jí dala k ruce. Zrychleně jsem dýchala. Bála jsem se ho. Byl silnější, nade mnou, a nyní jsem byla bezmocná. Nezmohla jsem nic. Moje schopnosti stávkovaly, nechtěly normálně fungovat. Uvědomila jsem si, že nemám můj náramek, mého pomocníka, mé všechno. ,,Kde mám náramek?" ,,Proč, je nějak extra důležitý?" Zeptal se Endy. Nemůžu mu říct, že mi pomáhá v nejtemnějších chvílích s kouzlením. ,,Je to jediná věc, která mi zbyla z dětství, které si nepamatuji." Řekla jsem nalomeně, snažím se mu hrát na city, snad mi ho vrátí. A fakt mi ho nandal na ruku. ,,Za čtyři dny se ti zrak vrátí, tak tady nezlob, zítra tě přijdu navštívit." Pohladil mě po hlavě a odešel. Nechová se až moc mile? Proč to dělá? Padla jsem do polštářů a nechala jsem mojí magii ať mě přesune do mého pokoje. Když se stalo, spokojeně jsem ulehla a mohla jsem se léčit.