Z pohledu Měsíčnice
Probrala jsem se v nemocnici. Z prudka jsem se nadechla a posadila jsem se. Nikdo tady nebyl, že by útěk? Zeptala jsem se sama sebe. Bylo tady zrcadlo přes celou zeď. Pomalu jsem se postavila, ale nohy mě neunesly, zřítila jsem se k zemi. Rukama jsem se s vypětím všech sil postavila na nohy. Sice se mi nohy podlamovaly, ale už jsem šla. Po pár krocích jsem byla schopná chodu bez podpěry. Došla jsem k zrcadlu. Koukala jsem na můj dobitý odraz. Na hlavě skoro ve vlasech jsem měla krvavý šrám. Vyhrnula jsem triko. Na břiše se mi rýsovala modřina, nádhera. Otočila jsem se a koukla jsem na záda. Musela jsem pořádně vytáčet hlavu, ale na rameni jsem měla obvaz, a záda byly červený. Tak nevím co čekat. Ruce jsem měla poškrábaný, asi od těch větví. Dva škrábance jsem měla na pravý tváři. Jé! Vypadám jak zombie, který prošel zkartovačkou na papíry a tím přístrojem, kde se šrotují auta s nějakým autem najednou.

Otevřely se dveře. Uskočila jsem do strany. Stál tam Endy a za ním Wenad. Asi jsou nejlepší přátelé. ,,Měsíčnice? Měla by jsi si lehnout, musíš se uzdravit." Co? Tohle nedává žádný smysl. Já to vidím tak, že musím zdrhnout. Endy stál ve dveřích. Na tváři měl pokerface, nevěděla jsem jak se cítí. On si povzdechl a rozešel se ke mě. V hlavě se mi vybavilo všechno ohledně toho mučení. Než mě Endy stihl chytit jsem natáhla ruku a on klesl na kolena. Do toho mě ale taky chytila bolest do hlavy, ve které mi nepříjemně tepalo už předtím. Chytila jsem se za hlavu, ale to už Endy byl na nohou. Chytil mě za předloktí a bolest opadla. Hodil mě na postel a stal vedle ní. ,,Tohle už nezkoušej, až se uzdravíš, něco budeš muset udělat, a bude konec, tak to vydrž." Oba dva odešli. Zmateně jsem si sedla. Něco udělat a bude konec? No jasně, asi budou chtít, abych podepsala mírovou dohodu a pak mě zabijí, ale počkat. Já nejsem ještě špionka, teprv procházím učením, takže jí podepsat nemohu. Tak proč tady jsem? Vstala jsem na nohy. Rozešla jsem se ke dveřím. Bez rozmyslu jsem je otevřela. Vykoukla jsem na chodbu. Nikde nikdo. Vyběhla jsem z pokoje a rozeběhla jsem se pryč. Letěla jsem k lesu. Byl docela blízko. Asi pět kroků od lesa mi začala páteří projíždět bolest. Padla jsem do kolen, přičemž jsem se otočila. Byla tam ten muž z věznice. Vztáhla jsem ruku. On přestal a chytil se za krk. Rozsvítil se mi mírně náramek a zčernaly mi oči. Zvedla jsem ho za krk do vzduchu, aniž bych se ho dotkla. Lapal po dechu. Když už byl skoro mrtvý, švihla jsem s ním o zem. Z očí se mi vytratila černá a já běžela dál. Za mnou ale někdo běžel. Běžely za mnou dvě osoby. Poznala jsem to podle kroků. Na moje tělo dopadla něčí ruka a stáhla moje tělo sebou. Letěly jsme asi další dva metry do strany, než jsme zabrzdily. Trhla jsem sebou a snažila jsem se uvolnit ruce, ale marně. ,,Měsíčnice! Uklidni se." Objevil se tady Endy a mluvil ke mě. ,,O co tady jde?" Vykřikla jsem jeho směrem a zkusila jsem uvolnit ruce, ale nesetkalo se to s úspěchem. ,,Uklidni se, na moc obeznamování není čas, jdeme za vládou, plánujeme spojení černé díry a měsíce. Ty jsi náš hlavní bod, jelikož v sobě máš ničivou magii, přesvědčíme vládu a spojíme se. Jdeme, vláda tě chce poznat co nejdříve." Rozešel se z lesa, Wenad mě vzal za loket a táhl mě za nimi. Srovnala jsem s ním krok a šla jsem za dál. Došli jsme k budově, kde se asi mělo sjednávat to cosi, o čem Endy mluvil, ale spojenectví s druhým nejmocnějším kmenem? To bude super! A navíc, vrátím se na měsíc, a vše se vrátí do starých kolejí. Budu se dál učit do špionského povolání, a bude ze mě špionka. Někteří v sobě probudí taky kapku ničivé magie a budeme silnější. Jsme totiž třetí nejmocnější kmen, je nás asi šest, co jsem slyšela.

Čekaly jsem s Wenadem, až dá Endy nějaké znamení nebo co. Wenad se mnou trhl, a to mě navrátilo do reality. Rozešel se se mnou sálem. Na poslední chvíli jsem nasadila pokerface a šla jsem vyrovnaně před vládou. Tolik k prvnímu dojmu. Když jsme došli k Endymu, představil nás. Přestala jsem vnímat co říká a pozorovala jsem halu. Když jsem skončila a všechny jsem prohlídla začala jsem poslouchat, co Endy říká. ,,Tak, má někdo nějaký námitky?" Zeptal se Endy, a pozoroval dav. Když se nikdo neozval odkašlal si. ,,Tak v tom případě sem představitelka měsíce napíše heslo měsíce a vše bude započato." Došel ke mě i se složkou asi o šesti papírech zacvaknutý na deskách. Když ke mě došel, prudce se rozevřely dveře. Do místnosti vstoupil rozzuřený muž, ten co mě mučil. Naštvaně si to dorázoval rovnou přede mě. Endy mi vzal desky a podal je Wenadovy. Stoupl si skoro přede mě. ,,Otče nech toho divadýlka, potřebujeme spojence, sami už nestačíme na galaktiky. Galaktici mají mírovou dohodu s hvězdnými, musíme si najít spojence. Spojenectví je mocnější než mírová dohoda." Koukal svému tátovy zpříma do očí. ,,To jo, ale s podřadnýma měsíčníma, to jsi rovnou mohl říct, támhle někomu bez kouzel!" Endy stál stále vyrovnaně. ,,Měsíční jsou třetí nejmocnější kmen, nenajdeš nikoho silnějšího." On se napřáhl a odstrčil Endyho. Pohlídl mi zpříma do očí. Koukala jsem mu do očí stejně zpříma a nedovolovala jsem si uhnout. ,,Jsi nějak troufalá, co takhle kdybys teťka podepsala mírovou dohodu." Strčil mi pod nos papíry a propisku. ,,Za prvé, to se podepisuje při nátlaku a kouzlem, a za druhé, ještě nejsem pravá špionka, abych měla tu sílu to podepsat." Stála jsem vzpřímeně. On mi vlepil facku, ale já si nedovolila spadnout. Hlava mi ulítla k vládě, která nás pozorovala. Mohly tak vidět, jak se mi do očí vlila černá barva a zakryla všechno ostatní. Z davu se ozvalo zalapání po dechu, asi to viděly. ,,Jsi jen podřadná měsíční, nic víc, jste jen špína!" Ruce mi obalila ničivá magie. Otočila jsem se na něj s černýma očima. Chtěl mě uhodit ještě jednou, ale jeho ruka ze zastavila těsně před mojí tváří. Vlila jsem mu bolest do páteře i do hlavy, ať okusí, jaký to je trpět. Endy mě chytil za rameno. ,,Měsícnice, uklidni se!" Sykl mi k uchu, abych to slyšela jen já. Z očí se mi vytratila temnota. Endy mě odtáhl dál. ,,Stráže!" Zvolal s kamennou tváří. Přišli sem dva svalnatí muži. Sklopila jsem pohled. ,,Odveďte ho." Dodal. Oni se ho chopily a odešli i s ním. ,,Pusťte mě, já jsem váš pán, mě máte poslouchat!" Vzpíral se cestou ale neměl šanci. Dostala jsem asi tři záškuby za sebou. Vydechla jsem, abych se uklidnila. ,,Tak velvyslankyně z měsíce teťka podepíše ty papíry, který z černé díry a měsíce udělají spojence." Podal mi desky a usmál se na mě. Taky jsem se mírně pousmála. Došel za mě a ukázal mi kde to mám podepsat. Naškrábala jsem tam dvakrát můj podpis a mohly jsme odejít. Rozběhla jsem se pryč.

Běžím lesem. Opřu se tam o kmen. Konečně. Teťka, jak se vrátím domů? Koukala jsem na nebe, ale nikde jsem měsíc najít nemohla. Sjela jsem po kmenu na zem. Potřebovala jsem domů, za mou kočičkou. ,,Zase utíkáš, i když nemáš proč?" Zeptal se Endy. Otočila jsem se na druhou stranu. Teťka na mě teprv dopadl veškerý stres z tohohle celého pobytu, z toho mučení, z nepovedených útěků. Vhánělo mi to slzy do očí. Vyskočila jsem na větev a chytila jsem se jí rukama. Vylezla jsem do půlky stromu. Rozeskákala jsem se po větvích někam dál od všech. Slzy chtěly opustit moje slzný kanálky, ale nedovolovala jsem jim to. Zahnala jsem slzy, ale né na dlouho. Vylezla jsem na strom ale nebrečela jsem. Teťka jsem měla možnost letět domů. Na ruce mi zablikal náramek. Viděla jsem ve své hlavě, jak zavírám oči a rozpřahuji ruce. Jen jak jsem to udělala, se mi v hlavě vynořily myšlenky na měsíc. Najednou jsem nestála, ale letěla jsem. Otevřela jsem oči. Letěla jsem tunelem. Kolem taky někdo prolétával, ale letěl rychle. Najednou mě někdo chytil za ruku a letěl se mnou velikou rychlostí. Chtěl si mě přitáhnout, ale vyklouzla jsem mu. Prudce to se mnou trhlo a vyhodilo mě to z kurzu, ale někdo mě zachytil. Letěl se mnou taky hodně rychle. To už nechci zkoušet. To je těžký a nebezpečný.

Přistály jsme na louce kousek od vesnice. Endy mě pustil. Wenad tady už stál. Tak jo? Slunce bylo na obzoru, neměl tady cvičit Nemis a Nalur? Asi cvičí v lese. Rozešla jsem se do vesnice. Endy s Wenadem mě následovaly. Když jsme stály tak deset metrů od vesnice, něco se mi nezdálo. Zdi byly opadaný, zdálky, vypadaly jinak. Skoro, jakoby byly popraskaný. Ale to nemůžou? Jedině že by... ,,To ne!" Vykřikla jsem a rozeběhla jsem se do vesnice. Doběhla jsem do vesnice a moje myšlenky zjistily děsivou pravdu. Bylo tady světlo, naděje, a teťka mě osud dodělal. Vesnice byla poničená po boji a úplně prázdná. Ať se tady stalo cokoliv, prohrály jsme, a já asi tuším, kdo zaútočil.