Ležím na louce, jsem ve stínu stromu, co se tyčí kousek za mnou. Užívám si toho ticha a klidu. ,,Ale, ale, kdopak to přišel?" To ne. Otevřela jsem oči a koukala jsem do jeho tváře, kterou zdobil úšklebek. ,,Můžeme pokračovat započnutým?" Zeptal se a zasmál se. Měl hnusný smích. Cítila jsem, jak jsem měla zvětšený zorničky strachem. Bojovala jsem s touhou neklepat se. Úspěch, prozatím. Dotkl se mé tváře, zalapala jsem po dechu. Tolik jsem se bála. Ruku sevřel v pěst, hlavou mi proudila bolest. Na zemi jsem se mírně kroutila, ani to mi bolesti skoro nedovolily. Pak přestal. Hnedka ale ruku dal skoro k zemi. Měla jsem pocit že mi rupne lebka. Co se to děje? Pak mě znova dusil... Když skončil, ležela jsem na boku, a přerývaně jsem lapala po dechu. Po chviličce jsem jen přerývaně dýchala. Tolik bolesti. Ležela jsem na boku. On si ke mě přisedl. Pohladil mě po hlavě. Žádná bolest se neobjevila. Pak mě hladil po zádech. Měla jsem častý záškuby. Nevšímal si jich.

Vzbudila jsem se. Do mého pokoje mírně prosvítalo sluníčko. Zezadu mě někdo objal. Dostala jsem přitom další záškub. ,,Měsíčnice, co se děje, zdálo se ti to znova?" Oklepala jsem se při vzpomínce. ,,Jo, zdá-lo se mi to zno-znova." Nemis mě objala ještě pevněji. ,,A mohla by jsi mi říct, co se ti zdálo?" Optal se opatrně. Asi se bál, nakolik jsem v šoku. ,,Jo, ale ne tady, ale v lese." Mezi slovy jsem nechávala větší mezery, abych je vůbec vyslovila. Nemis mě vzal do náruče. ,,Počkej!" Vyhrkla jsem. ,,Chci jít po svých." Vyslovila jsem to trošku rozklepaně, ale bez velkých mezer, zlepšuji se. Pomalu mě pustil, ale málem jsem spadla. Přidržoval mě a já opatrně šla po mých podlamujících se nohách. Došli jsme k lesu. Zkusil mě pustit. Měla jsem pokrčený kolena. Doklopýtala jsem k větvi. Vyšvihla jsem k ní ruku, protože jsem padala. Chytla jsem se jí a zamezila jsem tak pádu. Přitáhla jsem se. Snažila jsem se učinit moje nohy stabilnějšími. Nemis ke mě došel a podepřel mě. Dělal mi mírnou podpěru. Šli jsme pomalu lesem. Koukala jsem do korun a hledala jsem to místečko. Pak jsme ho našla. Došly jsme ke stromu. Opřela jsem se o něj. Nemis mě pustil. ,,A teťka polezeme nahoru." Zvolala jsem svým hlasem, který zněl už mírně nadšeně. Nemis se usmál. Lezla jsem pomalu, ale bez problémů. Asi pět metrů nad zemí tam byla krytá plošina, a pokud o ní nevíte, nenajdete jí. Už jsem na ní asi po desátý. Proto o ní vím a trefím k ní.

Nemis si přisedl. ,,Povíš mi to?" Zeptal se a koukal na mě. Měla jsem skloněnou hlavu, a koukala jsem na svoje ruce. Věděla jsem, že se zeptá. Pohladil mě po ruce a přitáhl si mě. ,,První sen byl o tom, že jsem ležela někde na louce. Obklíčilo mě šest kluků z černý díry. Vykročil ke mě jejich velitel, couvla jsem. Ale dva za mnou mě chytily za ruce. Jejich velitel mě začal mučit. Skoro jakoby mi hýbal s duší. Pak mi drtil hlavu a pak mi drtil hrudník. Nemohla jsem dýchat. Nakázal mým věznitelům, aby mě pustily, ale já byla slabá, tak že jsem se sotva držela na nohou. On mě znova nějak mučil, padla jsem na zem. Chvíli mě ještě mučil a pak, když jsem ležela na boku, tak mě jen prsty hladil po ruce, a nic víc." Odmlčela jsem se. Nemis byl bledý jak stěna. Co se mu stalo? Přitulila jsem se k němu blíž. Docela rychle jsem se vyhrabala z deprese, že by záblesk světla ve tmě. Snad to není tak jak říkám. Osud mě totiž poslal ke dnu, dal mi záblesk naděje, a pak mě určitě dorazí. Jupí! Už se těším. ,,A co ten druhý sen?" Zeptal se opatrně Nemis a pohladil mě po ruce. Takový uklidňující gesto. ,,Bylo to hodně podobný, tentokrát tam byl sám a já od začátku ležela na zemi. Taky mě nejdřív mučil pomocí mé duše a pak mě hladil po hlavě a po rukou. A já se nebránila, to je to nejhorší!" Konec jsem vykřikla. ,,Měsíčnice, ty si za to nemohla, nemohla jsi se bránit, byla jsi vyčerpaná." Jen jak to dořekl jsem dostala další záškub. Nemis si toho všiml. ,,To je dobrý, uklidni se." Vstala jsem naštvaně na nohy. ,,Ale já nemůžu, já musím zesílit, abych se příště mohla bránit!" Vykřikla jsem. Kolem mě se začala motat ničivá magie. Koukla jsem na sebe. Nebála jsem se. Naučím se jí ovládat a ubráním se. Seskočila jsem ze stromu. Nemis byl za mnou. ,,Měsíčnice, co se děje?" Chytil mě za rameno, ale hnedka ruku stáhl. Magie ho popálila jak kyselina.  ,,No vidíš to, musím pryč, přidělávám vám potíže." Chtěla jsem jít pryč, ale Nemis mě chytil za levé zápěstí. Kolem něj se nemotala magie. Ale u pravého se mi magie motala. Tam byl můj náramek. ,,Nemůžeš odejít." Šeptl mým směrem. ,,Mýlíš se, musím." Najednou mě popadla únava. ,,Nikam nepůjdeš, litovala by jsi toho." Slyším Nemise, než mě odnesla vlna spánku. Ten mizera mě uspal?

Probrala jsem se na něčem měkkým. Chtěla jsem se zvednout, ale nemohla jsem. Je to jak jsem říkala. Světlo naděje, a pak prudká jízda dolů, ale tohle je jenom začátek. Bude to horší, a to brzy. Začala se kolem mě motat černá magie. Ta zničila provazy. Posadila jsem se a koukala jsem kolem. Bílá a bílá a bílá. Já byla v něčem, co se podobá NC. Tady to je nápravná místnost. Moje zkáza. Odtud odcházej blázni do NC. Stoupla jsem si a vyběhla jsem z místnosti. Vrazila jsem do Xarah, Nemise, Nalura a psycholožky. Vzala jsem vykuleně nohy na ramena a letěla jsem na druhou stranu. Chodbami jsem přímo prolítala. Zahlídla jsem ceduli exit, ukazující doleva. Rozlítla jsem se tím směrem a letěla jsem pryč. Už jsem viděla dveře. Letěla jsem a vrazila jsem plnou parou do dveří. Padla jsem si na zem a chvíli jsem nevěděla která bije. To byla rána. To musely slyšet všichni i kdyby byly na druhý straně budovy. Otevřela jsem dveře a rozběhla jsem se do lesa. Letěla jsem po stromech jak pravá špionka. Doběhla jsem k louce. Sedla jsem si tam na jednu větev a koukala jsem na louku. Přemýšlela jsem jak dál, kam se schovat, co dělat? Bude to hodně těžký boj, ale budu bojovat do posledních sil. Popustila jsem uzdu ničivé magii. Víc jsem jí zatím popustit nemohla. Bylo by to moc nebezpečné. Snažila jsem se jí držet, ale po pár chvílích mě to docela unavilo. Usnula jsem.

Probrala mě rána o zem.  Asi se ptáte co spadlo na zem? No to jsem byla já. I když, já nespadla. Oni mě shodily. Rozběhla jsem se na louku, ale tam už stál Nalur a Xarah. Za mnou se zastavil Nemis. ,,Běžte pryč!" ,,A proč, my ti chceme pomoct." Ozval se Nemis. Kolem mě se točila černá magie. ,,To ale nejde, můžu vám ublížit, jsem nebezpečná!" Zakřičela jsem. Kouř se kolem mě zvětšoval a nabíral na intenzitě. Tohle je podle mě vrcholný den. ,,Běžte pryč! Okamžitě!" Vykřikla jsem a chytila jsem se za hlavu. Padla jsem na kolena. Magie mě měla v moci. Cítila jsem, jak se mi do očí nahrnula černota. Když už to vrcholilo, všechno se stočilo do malý kuličky. Nevím co se stalo, ale kulička explodovala. Tlaková vlna mě srazila do lehu. Spadla jsem na zem a můj zrak na chvíli vypověděl službu. Když se mi zase projasnila mysl, ležela jsem na zemi. Stoupla jsem si a přede mnou se točila černá díra, asi tak dvoumetrová. Ustoupila jsem o dva kroky a pusu jsem si zaklapla. Ostatní vzaly nohy na ramena. Konečně. Vzala jsem svou magii a přesouvala jsem jí do roztočené černé díry, ale nic. Zkoušela jsem v sobě vzbudit ničivou magii, ale nedařilo se mi to.
Najednou černá díra zmizela. Vykulila jsem oči. Koukla jsem do dáli a na druhý straně louky někdo stál. Koukal na mě. Jen jak se hnul se objevil přede mnou. Byl z kmene černá díra. Chytil mě za ruku, ale já se mu vytrhla. Odrazila jsem ho silou, odlítl dva metry a spadl na záda na zem. Nečekala jsem, až se tady objeví další a vzala jsem nohy na ramena. Slyšela jsem za mnou kroky. Bylo jich víc. Rozhlídla jsem se, ale po obou stranách běžely další. Přibližovaly se, až skočily přede mě. Začala jsem brzdit. Sklouzla jsem do dřepu, a zabrzdila těsně před jejich nohama. Stoupla jsem si, ale jeden z nich mě zezadu chytil. Zabránil mi tak v útěku. Padla na mě únava. Oni mě chtěli uspat. Ani se nemusely snažit. Unavená z dnešních událostí jsem odpadla.