O týden později
Ležím v posteli a jdu spát, dneska se to stalo zase. Černá magie se ve mě bouří, je to den ode dne horší. Za chvíli jí neovládnu a radši ani nechci vědět, co se pak stane. Bojím se neznámé ničivé magie. Je horší jak naše mrazivá. Pochází z kmene černá díra. Jaktože jí ovládám? A co se stane, pokud to zjistí někdo z jejich kmene, co se mnou bude? Unesou mě? Budou mě mučit? Zabijou mě? Musím se připravit. Usnula jsem.

Probrala jsem se ráno, za slunečního svitu. Dneska je den volna. Vylezla jsem oknem ven a šla jsem běhat do lesa. Jen jak jsem se začala stresovat, se kolem mě začal objevovat černý kouř. A když jsem se stresovala vice a více, nabíral na intenzitě. Dělo se to tahle u všech záporných emocí. U radosti a smíchu ne. Ale u smutku, při naštvanosti ano. Nesmím se stresovat, ani znervózňovat. Uzavřela jsem svoje pocity, musím být chladná. Pak se mi snad nic nestane, ake bude to horší, co mám dělat? Rozběhla jsem se lesem. Hnedka mě to uklidnilo, uzavřela jsem přitom všechny pocity. Pak jsem cvičila. Magie mě dneska nezlobila. Připadala jsem si volně, bez strarostí. Žadná neznáma magie, žádná špionka, žádná společnost, která by mě odsuzovala. Jen já a svoboda letu. Zastavila jsem se v koruně stromu. Přes vrchní větev na mě zářily paprsky slunce. Nevadily mi.  Bylo to spíše příjemné. Normálně mi slunce vadí, ale tady spíše hřeje. Nechala jsem se hřát a lehla jsem si. Natáhla jsme ruku nad sebe a líbilo se mi, jak si paprsky hrály s mojí rukou a naopak. S tím pocitem na mě padla únava. Usnula jsem.
Probrala jsem se, když na mě zasvítily první paprsky slunce. Sedla jsem si. Stejně jsem spadla do lehu a pozorovala jsem nazlátlý paprsky vycházejícího slunce. Bylo nádherný. Dala jsem ruce od těla a položila jsem je na větev. Slunce mě hřálo. Zavřela jsem oči a nechala jsem se odnést daleko od všech problémů. Cítila jsem něco, co už dlouho ne. Neumím ten pocit identifikovat. V hlavě se mi vynořila ta smutná vzpomínka.
Je mi tak pět let. Stojím s nějakou paní na srázu. V lesích v dáli se objevují vojáci. Běží naším směrem. Paní je mi dost sympatická. Sklonila se ke mě. ,,Jsi šikovná a s kouzlama začínáš báječně, jsi jedna z nejlepších. Máš před sebou velkou budoucnost. Jen se nenech chytit a zapomeň." Vojsko už bylo skoro u nás. Paní si stroupla a vlítla se mnou do tunelů? Letěly jsme a vojáci letěly za námi. Paní se roztočila a pak zašeptala ,,Sbohem." Z oka jí vytekla jedna slza. Pustila mě. Letěla jsem závraťnou rychlostí pryč od paní, kterou chytily vojáci. Víc toho nevím, zmizely mi z obzoru.

Je mi líto té paní, snažila se mě před někým ochránit, ale před kým? Žije ještě vůbec? Ona by mi určitě pomohla s ničivou magii. To mě přivádí k základní otázce. ,,Co vlastně sem a kam patřím?" Sem nepatřím, jsem nebezpečná. Jen nevím co dělat, kam jít? A plán se líhne, a už je na světě. A tenhle ujde. Budu tady tak dlouho, jak to jen půjde, zlepším se ve všem a pak odejdu, abych ostatní neohrožovala. A co dál, to už se uvidí. Najdu nějakou podprůměrnou práci, ve který se člověk nenaštve, bez kontaktu s ostatními, něco se najde, ale teďka přítomnost.
Sedla jsem si na větev, asi tak metr nad zemí. Byla dost tlustá. Sedla jsem si na ní do tureckého sedu. Zkoušela jsem pomalu uvolnit ničivou magii. Jen jak jsem jí trošku uvolnila, začala se mi motat hlava. S vypětím veškerých mých sil jsem jí uzavřela. Padla jsem na zem do lehu. Příšerně mi třeštilo v hlavě. Bolest hlavy mě držela na zemi. Prohla jsem se v zádech a držela jsem se za ní. Bolest opadávala, stejně jako moje energie. Zkusila jsem se hnout, ale ozvala se moje hlava. No tak si tady poležíme déle. Jak jsem ležela, vytratila se ze mě poslední kapka energie a já upadla do spánku.

Ležím na louce. Nevím kde jsem, ale nezajímá mě to. Najednou kolem mě utvoří kruh asi šest kluků z černé díry. Pohotově si stoupnu. Kouká na mě jejich velitel. Ten vykročil ke mě. O krok jsem ustoupila ale chytily mě ti další dva za mnou. On se o krok přiblížil. ,,Víme že ovládáš ničivou magii. Naší magii." Dodal a děsivě se zasmál. Šel z něj strach. ,,Budeš trpět, navždy, a bez oddychu." Začala jsem se ho bát. Děsil mě. Jak se ve mě objevil stres a strach, začaly se kolem mě motat úponky, něčeho jako kouře, černýho. Koukal na mě pohrdavě. ,,Aha, dokonce jsi se sama prozradila. Začneme tady a hnedka, co ty na to?" Natáhl ke mě jeho ruku, a najednou si hrál s něčím uvnitř mě. Asi s mojí duší. Hýbal rukou pomalu ze strany na stranu. Začínalo mi tepat v zádech. V páteři. Bylo to hodně nepříjemný. Pak najednou rukou silně trhl doprava. Celou horní části těla mi začaly probíhat křeče. Zaklonila jsem hlavu, tiskla jsem k sobě oční víčka abych nezačala brečet. A samozřejmě, jsem zatínala zuby. On se přiblížil k mému tělu z pravé strany. ,,Tak co, líbí se ti to?" Zeptal se se smíchem. Odklonila jsem hlavu. Jen mi jeho ruku přiložil ke spánku a najednou mi hlavou projížděla otupující bolest. Byla horší než ta předchozí. Nohy se mi podlamovaly bolestí. Kdyby mě nedržely, byla bych na zemi. On zase přestal. Tepalo mi šíleně v páteři a na krku. Z očí mi pomalu tekly slzy. Měla jsem poraženě svěšenou hlavu. Koukla jsem do země. Stoupnul si přede mě. Natáhl ruku k mému hrudníku. Začala jsem lapat po dechu. Jakoby mi stahoval hrudník, ale i s kostmi. Měla jsem pocit, že to moje hrudní kosti nevydrží a popraskají. Když už se mi zavíraly oči pustil mě. Kroužil kolem mě jak dravec kolem své oběti. Když mě obešel, chytil mě pod krkem, ale ještě nezačal škrtit. Koukal mi do obličeje. Pak mě pustil. ,,Pusťte jí." Jen jak mě pustily, jsem sebou málem plácla o zem. Nějakou náhodou se mi povedlo aktivovat nohy a stála jsem. On dal jeho ruku k mé hlavě. Natáhl jí do vzduchu. A přišla další prudká bolest. Nohama jsem se skoro nedotýkala země. Chvíli mě takhle držel. Pak mě pustil. Z očí mi tekly slzy. Padla jsem na zem na záda. Překulila jsem se na bok. On si sedl za mě. Sklonil se k mé hlavě. ,,Tohle je jen začátek." Zašeptal zlověstně. Narovnal se a začal jeho prsty přejíždět po mé ruce. Žádná bolest nepřišla.

Probrala jsem se a nade mnou se skláněl Nemis. Posadila jsem se. Zhluboka jsem dýchala a klepala jsem se. Nemis mě objal. Začala jsem brečet. Objala jsem ho také. ,,Já už nechci, to strašně bolí." Vykoktala jsem mezi vzlyky. Nemis mě hladil po zádech. ,,Byl to jen zlý sen, to je dobrý, už jsi tady. Ššš." Utišil mě a objímal mě. Takhle jsme seděly dlouho. Ničivá magie se výjimečně neobjevila. Brečela jsem mu na rameno. Za mnou asi stály Xarah a Nalur, ale nemíchaly se do toho.
Už jsem nebrečela, ale měla jsem záškuby. Nemohla jsem ještě normálně fungovat. ,,Jdeme domů, jo?" Zeptal se mě Nemis. Kývla jsem, na nic víc jsem se nezmohla. Nemis mě vzal do náruče, asi tušil, že bych se nepostavila. Objala jsem ho kolem krku a hlavu jsem měla opřenou o jeho mokrý rameno. Když mě donesl domů, sedl si se mnou na postel. Pomalu mě tam položil. Čekal co se stane. Dostala jsem záškub, otočila jsem se s ním na bok a moje ruce se křečovitě přesunuly na polštář. Nemis se ke mě sklonil. ,, V pohodě?" Pohladil mě po hlavě, ale pod jeho dotykem jsem sebou škubla. Nemohla jsem na nic myslet. Jen jsem ležela, úplně vymytá, občas se dostavil záškub. V takhle fatálním stavu jsem usnula vyčerpáním.