Vzbudila jsem se na měkkým. První postřeh, fakt pokaždý stejný. Sedla jsem si a rozhlídla jsem se kolem. Byla jsem na černý díře. Byla to menší místnuska. Co mi udělají? V hlavě se mi vynořily ty dva sny. Rozklepala jsem se strachy. Budou mě mučit dokud neumřu. Došla jsem k oknu a koukala jsem na město, o kousek dál byl les. Někdo otevřel dveře. Otočila jsem se a vcházely dva kluci. Oba dva jsem poznala. Ten druhý, ten mě chtěl chytit na louce. Když se můj pohled přesunul na toho prvního, zakryla jsem si pusu rukou. Cítila jsem, jak se mi zorničky v očích zvětšujou. Ve dveřích stál velitel kmene černá díra. Ten, co mě ve snech mučil. Dostala jsem další záškub. Zaraženě na mě koukal. Pomalu se rozešel ke mě. ,,Měsíčnice." Opatrně jsem přikývla. Skenoval mě pohledem. ,,Jsi v pořádku?" Tušil že se něco děje. Ale to mě v tu chvíli nezajímalo tolik, čekala jsem, kdy mě zase začne mučit. Bude to tolik bolesti. Na jeho otázku jsem taky kývla. Jen jak jsem kývla, jsem dostala záškub. Pomalu se přiblížil a chytil mě za ruku. Celý můj mozek zaplavily ty dva sny. ,,Né, já nechci! Už znova ne!" Začala jsem hystericky křičet. On mě jen pevně chytil. Po chvíli jsem se zhroutila. On mě bude mučit, zničí mě. Psychycky i fyzicky. Položil mě na postel. Pohladil mě po ruce, dostavil se další záškub. ,,Uklidni se, co nechceš zažít znova?" Ptal se stejně opatrně jak Nemis. Mám mu odpovědět, nebo ne? On si ale stoupl. Odešel kousek dál a mluvil s jeho parťákem. Něco mu šeptal, takže nic nevim. Jeho parťák se na mě koukl a pak si ke mě přisedl. Velitel se postavil ke dveřím a tam se opřel o zeď. Zmateně jsem se posadila. Koukla jsem na jeho společníka, který se na mě mile usmíval. Pak jsme koukla na velitele, který se na mě taky usmál. Odvrátila jsem pohled. On se dotkl mý ruky. Dostala jsem další záškub. ,,Co se stalo?" Pohledem jsem koukla na velitele. Když to zjistil mile se usmál. Odvrátila jsem pohled. On pak odešel. ,,Tak, souvisí to s Endym?" Endy je asi ten jejich velitel. Kývla jsem na souhlas. Zorničky v očích se mi zmenšily. ,,A co se stalo?" Chytil mě za ruku a palcem mi hladil vrchní stranu dlaně. Nebrečela jsem, jen jsem se bála. Slzy už asi došli, a navíc, já si nemůžu dovolit brečet před nepřátely, musím být silná. V hlavě jsem se vzpamatovala. Právě jsem chtěla vylít své srdce únoscům, musím zdrhnout. Chvatně jsem vstala. On mě jen pozoroval.

Rozhlídla jsem se po místnosti. Dveře, i když, kde vlastně jsem, a kdo čeká za dveřma, i když to je jedno, jdu. Rozběhla jsem se ke dveřím. Ty byly odemčený. Běžel za mnou. Ve dveřích jsem se o píď vyhnula Endymu. Ten se za mnou rozeběhl taky. Byly rychlejší, to mi nahánělo strach. V krvi se mi objevil adrenalin a já se rozlítla jak střela, ale v zatáčce mě někdo chytil a švihl se mnou o zem, rovnou před Endyho a toho jeho pomocníka. Tak jo, další paprsek naděje a skopnutí ještě níž. Tenhle systém si se mnou fakt hraje a hodně mě štve. Už se nenechám zastrašit, musím odsut pryč. Stál tam dospělý muž a vypadal dost naštvaně. Koukl na ně. ,,Neříkejte mi, že neuhlídáte jednu měsíční? Málem jste jí nechaly zdrhnout. Hlídejte lépe, jinak si jí vezmu na starosti já, a to nikdo nechce." Vstala jsem ale on mě chytil za předloktí a přirazil mě ke zdi. Vzdorovitě jsem na něj koukala. ,,A ty si dávej holčičko majzla, oni jsou na tebe moc milý, jestli tě dostanu na starosti, tak si projdeš peklem, to ti garantuju." Pustil mě a otočil se. Chytil mě Endy. ,,Jdeme!" Táhl mě nazpátek. Šla jsem s ním a v hlavě se mi zrodil plán na útěk. Do pokoje mě téměř hodil. Vstoupily taky. ,,Tak," povzdechl si. Sledovala jsem ho, co z něj vypadne. ,,Bojíš se mě?" Koukl na mě klidně, bez úsměvu. Děsil mě, ale to mu přece neřeknu. ,,Ne, měla bych snad?" Zeptala jsem se mile a narovnala jsem se. On si povzdechl. Musí si myslet že jsem mentálně narušená, i když, to asi sem. Chytil mě za předloktí. ,,Zítra odjíždím a vrátim se za dva dny, pak už se všechno dozvíš, zkus se ty dva dny chovat slušně a neutíkat, pak přežiješ." Švihl s mou rukou do strany a odešel. Naklonila jsem hlavu na stranu. Pak jsem s hlavou zaklepala a zbavila jsem se těch nežádoucích myšlenek na to, jak je hezký. Došla jsem k oknu, už se stmívá. Když bych zkusila proskočit oknem, dostala bych se ven. Ale kolem města choděj hlídači. Taky domobrana. Počkám si na tmu. Pak musím utéct do lesa a dolétnout na měsíc. No, hodně štěstí. Budu ho potřebovat.

Už se setmělo. V těle se mi nahromadila energie, abych mohla proskočit oknem. Stoupla jsem si. ,,Ááa!" Lekla jsem se, když do okna nabourala ohnivá koule. Ta byla z galaxie. Vyklonila jsem se z okna, všude byly galaktici a útočily na černou díru. Cvakl zámek u dveří. Akce! Vypadla jsem z okna. Letěla jsem vzduchem z devátého patra. Dopadla jsem do dřepu a těsně nade mně dopadla ohnivá koule. Jak nabourala do tý budovy, udělala tam skoro díru. Vykulila jsem oči. Vstala jsem. Všude bojovaly galaktici. To není můj boj, a navíc chýlí se to ke konci a vyhrává černá díra. Tak já letím. Vzala jsem nohy na ramena a běžela jsem do lesa. Musím odsud pryč! V lese jsem skákala ze stromu na strom. Zahlídla jsem měsíc, taková pidi tečka, jsem pěkně daleko. Musím nabrat rychlost. U louky vykukuje jedna větev jak skokánek. Běžela jsem k ní. Vyskočila jsem do vzduchu a dopadla jsem na tu větev. Ta se prohla pod náporem a vymrštila mě do vzduchu. Dala jsem do toho veškerou svou sílu. Najednou na mě zasvítilo světlo a sejmuly mě sítí s kameny. Ta mě stáhla na zem. Skončila jsem na zemi. Lapená. Nade mnou se někdo tyčil. Sundaly ze mě tu síť. Nade mnou se děsivě skláněl ten muž z chodby. To neni dobrý.