Když jsme došli domů, měli jsme volno. Bylo pět večer. Vyšla jsem si do lesa. Bylo tam nádherně. Docela divný, vzhledem k tomu, že ještě včera mi ten les připadal strašidelný. Rozběhla jsem se lesem. Běžela jsem pomalu a strašně neohrabaně. Asi jako tučňák, co chce vzlétnout. Měla bych si začít stavět kondici. Začala jsem posilovat svaly, no a radost to teda nebyla. Divím se, že unesu hrnek v kuchyni. Už dneska jsem začala posilovat a zlepšovala jsem schopnost běhu. Začínalo mi to konečně jít. Venku se setmělo. Byla tma a les začínal být děsivý. V krvi se mi objevil adrenalin a ten ve mě vzal poslední hrstku energie a já se rozeběhla domů. Když jsem doběhla, hodiny ukazovaly půl devátý. Zašla jsem rychle do sprchy. Pak jsem se převlíkla do tepláků a trička. To oblečení jsem si určila jako spací oblečení. Sedla jsem si na postel. Spát chodím v deset, mám tak hoďku. Šla jsem do kuchyně a najedla jsem se. Měl jsem docela hlad po dnešním dni. Ani se nedivím. Pak jsem šla do pokoje. Měla jsem půl hodiny času. Začala jsem si hrát s vodou z vázy. Když bylo deset, zalehla jsem do postele a splánem na zítra jsem usnula.

O týden později
Zase jdeme cvičit na louku. Jako každý den se těším. Cvičíme to a to samý jako vždy. S Nemisem jsme sice učenlivý, ale chce to opakovat. Ke konci celého cvičení mě zase pohltila vzpomínka, ale nevím jaká. Nezapamatovala jsem si jí. Moje vzpomínky z dětství. Mám jednu vzpomínku. Vyvolává ve mě smutek, depresi, lítost. Nic veselého. Jen smutek. Xarah mě chňapla za ruku. Klopítala jsem za ní. ,,Kam jdeme?" Zeptala jsem se zmateně. Xarah se pousmála. ,,Jdeme vyřešit tvůj problém." Jen jak to dořekla, mě popadla panika. V hlavě se mi rozsvítilo červené světlo a zvony začaly bít na poplach. Vedou mě za psychologem! Sakra! Jen to ne! ,,Pusť mě!" Vykřikla jsem v návalu paniky a vytrhla jsem se jí. Spadla jsem na zem do sedu a poplašeně jsem koukala na Xarah, Nemise a Nalura. ,,Já nikam nejdu." Řekla jsem pevně. ,,Měsíčnice neblbni, potřebuješ pomoct." ,,Nepotřebuju pomoc psychologa!" Vykřikla jsem jejím směrem. Skoro jsem se klepala. ,,Měsíčnice, nechceme tě tam tahat násilým, tak nám řekni co máš za problém." Nalur to neřekl nejhezčejc, ale to mě netrápilo. Mám jim to říct? Nemám jim to říct? Pralo se to ve mě. Co mám dělat? Najednou mě Nalur zvedl do vzduchu. Pořádně si mě prohlídl. ,,Nemáš se k tomu, aby jsi nám to pověděla?" Pousmála jsem se. ,,Copak nemohu mít tajemství? Do toho vám nic není." Bránila jsem se. Najednou mě začala pohlcovat únava. Byla silnější jak já a já upadla ke spánku.

‌Probrala jsem se na postely. Pomalu jsem rozlepila oči. Chtěla jsem se zvednout do sedu. Měla jsem přivázaný ruce k postely. Podařilo se mi zvednout, ale musela jsem se mírně předehnout, abych si neukroutila zápěstí. Nakonec se mi povedlo narovnat. Škubala jsem rukama ve snaze se vysvobodit. Co se děje? Za dveřma jsem někoho zaslechla. ,,No jasně, vysvobodit zapomenuté vzpomínky, ve většině případů se to dá, uvidíme tady." ,,Ale Měsíčnice má nějaký tajemství, nechtěla sem jít a mluvit s vámi. Zkuste nejdříve zjistit co se děje a vyřešit to, pak bych se teprve posouvala dál." Xarah? Ona sebou vede psycholožku. To je tak krutý, já s ní nechci mluvit. ,,Jo jasně, určitě se všechno vyjasní. Nebojte se, postarám se o ní." Hmm, no to určitě. Kroky došli ke dveřím. Strachem se mi sevřelo hrdlo. Úplně jsem stuhla a čekala jsem, až se otevřou dveře. Klika jde dolů a ve dveřích se objevila smrtka. Smrtka, která má černý vlasy stáhnutý do drdolu. Má na sobě sukni a halenku. Ble, jak se někdo může takhle oblíkat. Svatý legíny a mikyny či trička a tílka. Vešla dovnitř a skenovala mě pohledem. Snažila se odhadnout situaci. Její pohled byl tak ubíjející. Parkrát jsem škubla rukama, ale provazy se mi jen zaryly do rukou. Koukala jsem na ní takovým ubohým a vystresovaným pohledem. Co teď?
‌
‌O hodinu později
‌,,Ráda jsem tě poznala, až se rozmluvíš, mohly by jsme si popovídat. Zatím ahoj." Já budu brečet. Konečně tam pro mě po hodině přišli. Ta psycholožka si se mnou chtěla povídat, ale já neodpovídala. Naposled, když jsem mluvila s psycholožkou, tak to byla nějaká začátečnice a šla na to blbě. Bylo mi sedm. Měla mi pomoct najít vzpomínky a nepovedlo se to. Byla jsem ještě víc zmatená a psychycky zraněná. Trvalo mi tři roky, než jsem se dala do kupy, alespoň trošku. Musela jsem se osamostatnit. Nikdo se o mě nestaral. Na všechno jsem byla sama. Zezačátku mi nejací lidé trošku pomohly, ale pak s tím přestaly, protože jsem to začala zvládat. V deseti už jsme byla docela zpravená psychycky, už jsem se o sebe uměla postarat. Tak nějak. Byl to těžký život bez domova. Bez milujících rodičů. Došli jsme k nám do baráčku. Beze slova jsem odešla do pokoje. Ostatní nevěděli co se mi stalo, ale neřešily to. Koukla jsem na hodiny. Dneska jsme skončily v jednu, jsou tři hodiny.
‌
‌Vylezla jsem oknem ven, jako vždy a rozběhla jsem se do lesa. Po tom týdnu už běhám normálně, nejsem zadýcháná po třech krocích. Zlepšila se mi kapacita plic. Zesílila jsme mírně nohy. Ještě to nejde vidět, ale cítím se lépe. Pohyb pomáhá. Pak bych chtěla být špiónkou. Vysápala jsem se nejakou náhodou na strom. Vylezla jsem na větev dva metry nad zemí. Stoupla jsem si, ale podklouzla mi noha a já ukázkově spadla na zem. Spadla jsem na zada stylem placka a podařilo se mi stratit dech. O pár sekund později jsem popadla dech a jako nepoučitelný tvor jsem to musela zkusit znova.
‌Slunce už zapadalo. Vylezla jsem na strom. Naučila jsem se lézt po stromech. Teda né úplně dokonale, ale pokrok to je veliký. Začíná mi to jít. Když lesem začala postupovat tma a pomalu ho pohlcovala, rozběhla jsem se domů. Tam jsem se osprchovala a cvičila jsem kouzla. Zítra bych měla začít s něčím novým. Xarah do zítřka prý vymyslí, co se budu učit. I s Nemisem. Vždy nám spojujou hodiny, aby jsme uměly spolupracovat s ostatníma. Zjišťuju, že nejsem vůbec na spolupráci. Nejraději jsem osamělý vlk a pracuju sama. Když bylo půl desátý, lehla jsem si do postele a ponořila jsem se hluboko do představ. Zamýšlela jsem se nad vším možným.