Z pohledu Měsíčnice
Ráno jsem vstávala přirozeně, bez otravného buzení od sousedů, že musím do školy, neměly mě vůbec rádi. Dělaly to jen aby se neřeklo. Určitě jsou rádi že jsem zmizela. Došla jsem do kuchyně, kde stála Xarah. ,,Takhle tady chodit nemůžeš, nakoupíme ti oblečení. Jdeme na nákupy, šup." Šla jsem poslušně za ní. Kouzlem nám změnila podoby, aby nás ve městě nikdo nepoznal. Teťka jsem měla černý mikádo a byla jsem opálená. Docela mi to slušelo. Koukla jsem na Xarah. Měla taky černý vlasy, ale po ramena byla mi podobná. To je super, ostatní si budou myslet, že jsme jak maminka a dcera, nikdo nepozná pravdu. Došli jsme do města. Procházely jsme obchody, Xarah u sebe měla kartu, kterou jsem ještě neviděla a když jí nějaký prodavačce ukázala, překvapeně si nás prohlídla a pak nám vše zabalila. Jen jsem koukla zmateně na Xarah. Ta se na mě ale usmála a šli jsme dál. Když jsme měly nakoupený dvoje černý legíny, čtvery trika s nápisem, v různých barvách a ještě dvoje černý mikiny, došli jsem k obchodu s šaty. Chtěla jsem jít dál, ale Xarah mě chytila za ruku a vtáhla mě do obchodu. Sama na sobě měla šaty, bílý s modrýma kytičkami. Vypadala hezky a dospěle. A já takovou volnou mikinu a legíny. Xarah začala lítat mezi šaty a mě táhla za ní. ,,Musíš si je všechny ozkoušet, ty jsou obvzlášt hezký..." Ani mě nepustila ke slovu. ,,Xarah? Xarah!" Trhla jsem s ní dozadu. Uvědomila si že na ní mluvím. ,,Je mi to líto, ale já šaty nenosím. V pohodě?" ,,Jasně, letíme se ještě kouknout po obchodě." Chňapla mě za ruku a znova se rozlítla.

Po dvou hodinách jsme konečně došli zpátky. Nakoupily jsme toho pramálo, ale mě to stačilo. Odpoledne mě vzaly na louku, na který byl stín. Slunce nám všem vadilo. Doslechla jsem se, že se tady budu učit s Nemisem boj s kouzly. Nevím, možná by se pak hodilo umět bojovat bez kouzel, ale zatím se musím naučit ovládat kouzla, to je ideální. Na louce už Nemis s Nalurem cvičily. Nemis je tady prý měsíc. Přišel před měsícem v noci, takže ho málem zabila domobrana. Jsem ráda, že jsem přišla ve dne a že jsem nepotkala domobranu. Já bych se neubránila, i když, Nemis se taky nebránil. Nalur ho zachránil. Nemis zrovna cvičil s Nalurem. Když jsme přišly, usmál se na mě. Usmála jsem se taky. Za ten měsíc se Nemis naučil mírně létat a učil se házet předměty. Xarah si mě vzala stranou a snažila se se mnou vytvořit bariéru. No šlo mi to fakt výborně. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, trošku to kolem mě zablikalo a nic. ,,Pro začátek dobrý, zkoušej to dál." Xarah mě motivovala, abych pokračovala.
Nevím po kolikátý jsem to vyzkoušela, ale konečně tu byl dlouho očekávaný pokrok. Když se mi jí dařilo chvíli udržet, Xarah vyhlásila pět minut přestávky. ,,Konečně!" Vykřikla jsem a padla jsem do trávy. Seděla jsem a skenovala jsem les. Zaujal mě jeden kámen o velikosti pěsti. Kámen se pohnul, že by? Všechnu svou pozornost jsem oprostila od ruchu kolem a věnovala jsem se kameni. Měl mou plnou pozornost. Soustředila jsem na něj svou magii, až se zvedl tak dvacet centimetrů od země a pomaličku putoval mým směrem. Když byl pět metrů ode mě, natáhla jsem ruku a čekala jsem, až se kámen dobatolí do mé ruky. Už tam skoro je. A najednou mi do zorného pole vešla cizí ruka a vzala mi můj kámen, který jsem si tak pracně získávala. Koukla jsem se zmateně nad sebe a stál tam Nemis. ,,To není špatný, jsi učelivá." ,,Hmmm, ale stejně si lepší." Zamručela jsem jako odpověď. On si přisedl vedle mě. ,,Jsem tady o měsíc déle, je jasný, že budu lepší. Ale hned první den jsem si nevedl tak dobře, abych něco zvedl, natož, abych to nechal levitovat ke mě." Zasmála jsem se. ,,Měsíčnice, Nemisi, je dobře, že jste se spřátelily. Zacvičíte si spolu. Tak na nohy a k nám." Naoko otráveně jsem si povzdechla a svalila jsem se do trávy. ,,Mě se nikam nechce." Ležela jsem nehnutě. ,,Notak vstávej." Šťouchl do mě Nemis, který byl na rozdíl ode mě na nohou. Záporně jsem zavrtěla hlavou a usmála jsem se. Netušila jsem ale co se stane. Nemis mě chytil za ruku a silně mě za ní vytáhl. Celé moje tělo se ocitlo ve vzduchu, dva metry nad zemí a padalo dolů. Nemis mě ale chytil a postavil mě na zem. ,,To proč?" Vypískla jsem hlasem o dvě oktávy vyšší než normálně. On se mojí reakci zasmál. ,,Nechtěla jsi na nohy a už stojíš." ,,Moc vtipný." Protočila jsem oči a rozešla jsem se ke Xarah a Nemisovy.

Xarah věděla o mém výstupu s kamenem, tak jsme se dohodly, že si budeme házet kamínky. Já a Xarah, jsme stály naproti Nemisovy a Nalurovy. Já a Xarah jsme házely kamínky a Nemis s Nalurem je odrážely. Šlo nám to dobře. Pak jsme prostřídaly role. Po pár minutách jsem ale kamínky posílala zpátky. Nemis se na mě zamračil, a já se usmála. Začal po mě pálit rychleji. Už jsem nestíhala posílat, tak jsem jen odrážela, jenže Nemis se nějak rozohnil a hodil po mě snad dvacet kamínků. Utvořila jsem před sebou bariéru, ale všechny kamínky jsem měla ve vzduchu, tak jak byly. Poslala jsem je zpátky na Nemise, velice rychle. Nemis měl naštěstí dobrý reflexy a spadl do dřepu dřív, než by ho srazily s kamínky. ,,Děláš si srandu?" Vypískl mým směrem až legračně vysokým hláskem. Začala jsem se mu smát. ,,Ty se mi budeš smát!" Rozeběhl se a skočil po mě. Spadl se mnou na zem. Byl nade mnou. ,,Slez ze mě!" Vykřikla jsem, ale veškeré moje pokusy o osvobození hravě odrazil. Najednou ho Nalur chytil a zvedl ho ze mě. Stoupla jsem si na nohy. ,,Pusť mě!" Vykřikl Nemis. Nalur ho nepouštěl. ,,Chachá!" Vysmála jsem se Nemisovy. Nalur radši odvrátil zrak. Xarah si mě vzala stranou. ,,Jsi šikovná a s kouzly začínáš báječně, jsi jedna z nejlepších. Máš před sebou velkou budoucnost." Když to Xarah dořekla, před očima se mi vynořila vzpomínka.
Je mi tak pět let. Stojím s nějakou paní na srázu. V lesích v dáli se objevují vojáci. Běží naším směrem. Paní je mi dost sympatická. Sklonila se ke mě. ,,Jsi šikovná a s kouzly začínáš báječně, jsi jedna z nejlepších. Máš před sebou velkou budoucnost. Jen se nenech chytit a zapomeň." Vojsko už bylo skoro u nás. Paní si stoupla a vlítla se mnou do tunelů? Letěly jsme a vojáci letěly za námi. Paní se roztočila a pak zašeptala ,,Sbohem." Z oka jí vytekla jedna slza. Pustila mě. Letěla jsem šíleně velikou rychlostí pryč od paní, kterou chytily vojáci. Víc toho nevím, zmizely mi z obzoru.
,,Au!" Ležím na zemi. Nade mnou se sklání Nemis s Xarah. ,,Měsíčnice, jsi v pořádku? Není ti nic?" Chrlili na mě otázky. ,,Jo, jsem v pohodě, proč?, A co dělám na zemi?" Nemis si dřepl na bobek, aby nebyl tak vysoko, když sedím na zemi. ,,No, koukala jsem nepřítomně před sebe a měla jsi zvětšené zorničky. Co se ti zdálo?" ,,Nic." Xarah se do toho vložila. ,,Tak dobře, ale pokud se to bude opakovat, vezmeme tě k psychologovy, jasný?" ,,Beru na vědomí." Zasmála jsem se, ale vyznělo to jak hysterický smích. Mám strach z psychologů. Nemám je ráda. Snad se to už nestane, jinak to bude průšvih. ,,Pro dnešek stačí, jdeme si odpočinout." Prohlásil Nalur a vydaly jsme se domů. Slunce už se pomalu blížilo na západ.