Když jsem se probrala, zjistila jsem, že to tady vypadá úplně jinak. Byly tady vypracovaný místnosti a byla jsem v jedné sama. Vstala jsem a procházela se místnostmi. Bylo to nádherný. Jak tohle všechno mohly stihnout. Když mi někdo položil ruku na rameno, vyskočila a vyjekla jsem a vzdálila se. Byl to Oleg. Smíchy se svalil na zem. Zamračila jsem se na něj, ale Oleg to nebral na vědomí. Smál se dál. Do místnosti vešla Tamara, a já se pohotově otočila. Tamara ode mě odskočila ,,Lunariko, ty už jsi vzhůru. Spala si tři dny." Cože, tři dny, jejda. ,,Juj, kde jsme?" Tamara se otočila a nevěděla co říct. ,,Já vlastně nevím." Koukla jsem na Olega, ale ten zvedl ruce nad hlavu že nemá páru. ,,Zora to už ale zjišťuje." Dodal ale nestihl mi říct nic dalšího. Do místnosti vtrhla Zora. ,,Jsme na zemi." Vydechla jsem. To jsem nečekala. ,,Máte někdo plán co dělat?" Tamara se na mě tázavě koukla. ,,Já myslela že plán máš ty?"

Mávnutím ruky poslala ostatní pryč. Jen jsem koukala jak odchází. ,,Vy se máte, všichni máte pozemský jména. Když jsme na zemi, neměla bych ho mýt taky? Víš co, už dlouho jsem uvažovala nad jménem Emilie, myslíš že je hezký?" ,,Určitě, je nádherný, jako pro tebe stvořený." ,,Díky. Tak se tak jmenuji." ,,Emilie, ostatní si nás zvolily jako spolu velitelky, tak by jsme měly společně vymyslet plán na záchranu, ale nejdřív bych se ti chtěla s něčím svěřit." Jen jsem kývla hlavou. Odkryla si pravý rameno a začala si po něm jezdit rukou. No jasně, maskovací kouzlo. Co tam ukrývá? Když zrušila kouzlo, hned jsem poznala co to je. Poznala jsem měsíc, obklopený zářivými žlutými a fialovými kruhy. Malinkými. Usmála jsem se. ,,Umím ovládat jen měsíc, zbytek je mi neznámý." ,,Tamaro to je dobrý, ale já ti ukážu pravý důvod, spojení měsíce a černý díry a taky důvod, proč po mě všichni jsou." Odkryla jsem levé rameno a začala po něm jezdit pravou rukou. Na ruce se mi pomalu objevil měsíc v černé díře. Tamara zalapala po dechu, když to viděla. ,,Aha, tak je mi jasné, proč jsme se spojily." ,,Hele Tamaro, když máme společné tajemství a společný pokoj, co takhle společně cvičit?" Tamara nadšeně kývla, ale její úsměv povadl. ,,Ale jak se tady máme uživit?" ,,Já nevím, pudu se porozhlídnout po okolí, třeba něco najdu." Tamara mě chtěla zastavit, ale já se přemístila ven. Venku jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Všude bylo plno borůvek. Teda doufám že to byly borůvky.

Z pohledu Tamary
Emilie se snad zbláznila, ona chce jít ven sama. ,,Počkej..." Už byla pryč. ,,Sakra!" Rozběhla jsem se k východu a po cestě chytila Alexeje, který náhodou šel kolem. Docela se mě lekl. Vyběhly jsme ven. Teda Alexej klopýtal za mnou a nechápal situaci. Když jsme vyběhli ven, Emilie seděla na trávě a v ruce držela borůvku. ,,Tamaro, dobře že si tady, je to borůvka?" Strčila mi borůvku pod nos. Vzala jsem si jí a prohlížela si jí. Alexej vedle mě se ozval. ,,Je to borůvka, borůvky poznám." Vzal mi jí. Pořádně si jí prohlídl a pokyvoval hlavou. ,,Je to na sto procent borůvka." ,,A ta je jedlá?" Emily se zeptala. ,,Jasně že je." Došla jsem ke keři, který jich byl plný. Začala jsem sbírat. Alexej došel pro zbytek a začaly jsme sbírat všichni. Večer jsme zašli zpátky do jeskyně a každý šel spát.

Ráno, když jsem se probrala Emilie ještě spala. Zatím byly vzhůru, už vlastně všichni. Rozhodli jsme se Emilii nebudit a vyjít do města. Ve městě jsme potkaly jednoho tanečního instruktora, jak věšel plakát s tanečním kroužkem. Hledají tanečníky. Hnedka jsem se za ním rozeběhla. ,,Dobrý den, my jsme tanečníci, právě jsme se přistěhovaly, myslíte, že by jste nás mohl přijmout?" Za mnou dobíhaly ostatní. Měřil si nás pohledem. ,,Odpoledne ve dvě přijďte, nebo víte co, pojďte se mnou rovnou." Šli jsme s ním. Když zašel do tmavý uličky, pozdě jsem si uvědomila že je to past. Obklíčilo nás hodně galaktiků. Začaly na nás pálit a my jsme se musely bránit. Nešlo nám to zrovna nejlépe.

Z pohledu Emilie
,,Ostatní mají problém, musíš je zachránit." Všude byla tma a nepřirozený hlásek mi něco našeptával.
Probrala jsem se v posteli a Tamara tady nebyla. Hnedka jsem se rozběhla pryč. Nevím kam jsem běžela. Viděla jsem jak z jedné uličky šlehají kouzla. Jo to jsou oni. Když jsem tam doběhla, zápasili s galaktickýma. Začala jsem bojovat taky. Dávali se na ústup. Začala jsem střílet po těch ustupujících. Většina z nich vyčerpaně padla, ale tyhle kouzla mě vyčerpávaly. ,,Pozor!" Křikla po mě Tamara, ale dostala jsem zásah do hlavy. Polila mě vlna studena a tepla zároveň, co to bylo? Padla jsem k zemi.

Z pohledu Tamary
Emilie padla k zemi, když jí do hlavy zasáhla rána obsahující vodní, ledové a zároveň galakticky ohnivé kouzlo. Jen jak jí zasáhlo padla k zemi. Nevím čím to je, ale v kouzlech na ní nikdo nemá. V tom je jiná. Boj jsme vyhráli. Odnesly jsme jí do jeskyně. Položily jsme jí tam a nechaly mě s ní samotnou. Po chvíli se začala probouzet. ,,Tamaro?"

Z pohledu Emilie
Když jsem se probrala, chvíli jsem nevěděla která bije, ale hlava mě nebolela.
,,Tamaro?" Sedla jsem si a hnedka se mi v hlavě přehrály ty boje. Dole jsem něco zaslechla. Ozývaly se zvuky po střelách. S Tamarou jsme vyrazily dolů. Doběhl ke mě zbytek party. ,,Tamaro, postarej se o ně. Díky." Přemístila jsem je pryč. Sama jsem se dostala tajnou chodbou z jeskyně a lesem utekla do města. Koukala jsem z dálky na průvod galaktiků. Měly hodně veliký škody. Asi verbovaly nový vojáky do války proti měsíci. No díky. Nastoupily do lodi. Proplížila jsem se lesem blíž, ale pořád mě z jejich místa nemohly vidět. Rozhodla jsem se jim zvětšit škody. Natáhla jsem ruku k jejich vesmírnému plavidlu. Natáhla jsem i druhou. Pomalu jsem nastavila samopilota a souřadnice do části vesmíru, odkud se nikdy nic nevrátilo. Co tam zmizelo, už nikdy nebylo spatřeno. Pak jsem nastartovala loď a hodně rychle je poslala pryč. Skoro se mi podlamovaly kolena. Dalo mi to hodně zabrat. Dneska už moc kouzlit nebudu. Doufám.

Teprv teťka jsem si uvědomila, že tu nejsem sama. ,,Pravo, ale způsobovat jim až takhle velké ztráty. Budou ještě víc naštvaný?" Nemusela jsem se otáčet. Ten hlas bych poznala kdekoliv. ,,Jaká to návštěva, co po mě chceš? Zase mě zavřít?" Hlas mi skoro vyskočil o oktávu výš. Otočila jsem se a jiskřila ze mě zuřivost. Byla jsem hodně naštvaná, ale jaký pocity jsem schovávala za naštvanost? To se nikdo nedoví. ,,Emily, my se ti omlouváme, nechtěli jsme tě zavřít, ale ..." ,,Ale co? Byla jsem tam několikrát, několikrát jsem utíkala. Ty si nikdy nežil v takovým strachu a zmatku jako já. Nikdy si nevěděl, co se mnou je a pořád by jsi mě jen zavíral. Připadám si jak lovná zvěř. Takže by jsi mě po těch utrpeních konečně měl nechat svobodnou." Koukal na mě divně. Jako bych ho ranila tím co jsem řekla. Hnedka to ale zahnal. ,,Ty to nechápeš, vyslechni mě. Změnily jsme to, když jsme vás pozorovaly. Chovaly se úplně normálně, jen ty si se chovala jinak. Proč s tím bojuješ sama." ,,Nestarej se o mě, do toho ti nic není." ,,Pojď s námi zpátky na měsíc, cestovala si už dost, není čas se vrátit domů?" ,,A zavřel by jsi mě znova?" ,,Ne, uvědomil jsem si svojí chybu." V oku se mu červeně zablýsklo. ,,A co tajíš ty." Vydechla jsem. Ten záblesk jsem viděla. Toho by si všiml každý. Podala jsem mu ruku a nechala ho ať mě dostane zpátky. Snad jsem neudělala chybu. Zbytek mé skupiny našel Nemis a Menes a už jsou taky na měsíci. Hodně by mě zajímalo, jak to dopadne.