Probrala jsem se na své plošince, prosvítalo ke mě sluníčko. Sedla jsem si. ,,Jé, ahoj, co ty tady?" Zeptala jsem se stálého narušitele. ,,Čekám až se vzbudíš." Endy se pousmál. ,,Hmmmm, jak dlouho si mě pozoroval?" ,,Je to nějaká chvíle, když spíš, usneš na hodně dlouho." Jé, on mě pozoruje, jak stalker. ,,A ty si hraješ na stalkera?" Zeptala jsem se s klidem. ,,No, nic jiného mi nezbývá. Ale můžeš si za to sama. Nemáš mi utíkat." ,,Nemáš mě k útěku nutit." Řekla jsem stejně klidně. Schyluje se k bouři. Asi vezmu dráhu. Vstala jsem a skočila jsem placku dolů, ale Endy mě chytil za nohu. Ta mu vyklouzla. Tím mě roztočil. Nevím jak, ale chytila jsem se větve a rozlítla jsem se cíleně jak střela pryč. Endy za mnou asi neletěl. Kam nyní? Asi do vesnice. Rozlítla jsem se do vesnice. Vyskočila jsem z lesa. Za mnou se vynořil Endy. ,,Stůj!" Najednou mě z boku někdo srazil. Zastavila jsem docela tvrdě zády o zem o dva metry dál. Nade mnou se usmíval Nemis. ,,Auuu, to bolelo." Poznamenala jsem suše. ,,Co vyvádíš, chceš mě zabít?" Vypískla jsem jeho směrem. On se začal smát ještě víc. ,,Slez ze mě!" Vyprskla jsem a shodila jsem ho na zem. Stoupla jsem si a za ruku mě držel Endy. Vytrhla jsem se mu. ,,Neutíkej pořád, neutečeš." Ahhh, má pravdu, ale já prostě nechci být v kmeni ničivé magie, ani na návštěvu. Jsou tam silnější, už tady vynikám, co teprv tam. A co když ostatní jsou stejní, jako Endyho otec. Budou mě chtít zavřít, mučit, zničit. A já se jim neubráním. A Endy to nevidí. Odběhla jsem do chatky. Tam mě chytil Wenad. ,,Pusť mě!" Snažila jsem se mu vytrhnout. On mě ale pevně držel. ,,Proč nechceš jít k nám." ,,Nech mě být!" Přirazil mě ke zdi. ,,Mluv." Bojím, bojím, bojím! ,,Tak mám strach! To snad není normální!" Vykřikla jsem a shodila jsem ho k zemi. Ze země na mě koukl chápavým výrazem. Endy mě opatrně chytil za ruku. ,,Nemáš se čeho bát. Nic ti u nás nehrozí." ,,Ty to nevidíš, jaký byl tvůj otec, nebyl jediný, jsou tam i jiní, kteří mě budou chtít vidět zavřenou, budou mě chtít mučit a zabít!" Křičela jsem na něj. Byla jsem trošku hysterická. Endy mě objal. Podrážděně jsem sebou cukla. ,,Nic ti nehrozí. Tak jedeme." Zašeptal a letěly jsme tunelem.

Chtěla jsem se mu vytrhnout a letět zpátky na měsíc, ale nešlo to. Je moc silný. V hlavě se  mi vynořila myšlenka na měsíc. Soustředila jsem k ní všechnu ničivou magii. Zastavily jsme. ,,Měsíčnice nech toho! Wenade! Pomoc mi!" Vykřikl Endy. Najednou do nás něco narazilo. Nabraly jsme špatný směr, teda pro mě špatný směr. A pak jsme přistály. Endy mě chytil za zápěstí a ze mě se vytratila veškerá energie. Klesla jsem na kolena. Pustil mě a sehnul se ke mě. Koukla jsem na něj vzdorovitě. ,,Tvoje vzdorovitost nemá meze. Jdeme." Vstal a vytáhl mě na nohy. Asi tři metry před námi šli tři kluci a šli naším směrem. Zaměřila jsem na ně můj pohled. ,,Ahojte přátelé, konečně se vám jí podařilo přitáhnout, co vám tak dlouho trvalo?" Podezřívavě jsem ho sledovala. ,,Kdo to je?" Zeptala jsem se a propalovala jsem mluvčího podezíravým pohledem. ,,Ty mě neznáš, ale já znám tebe. Jsi slavná a odvážná, když jsi se odvážila přijet." ,,Hodně lidí na mě má spadeno že jo?" Zeptala jsem se a usmála jsem se. ,,Ne nemá." Odpověděl pohotově Endy. ,,Já chci slyšet odpověď od něj!" Vyprskla jsem a s úsměvem a přešla jsem blíž k mému informačnímu zdroji. ,,A jak se jmenuješ?" Byla jsem u něj hodně blízko a bláznivě jsem se usmívala. ,,Já jsem Henry, tvůj obdivovatel a fanoušek." ,,Jé to je milý, a jen tak mezi námi, kolik lidí mi tady u vás chce ublížit?" Omámila jsem ho natolik, že by mi prozradil jakýkoliv tajemství. ,,Asi dvě třetiny našeho města." Jen jak to dořekl, se mu rozsvítilo, a uvědomil si, co mi to řekl. A taky si uvědomoval, co jsem udělala. ,,Ty si mrcha. Ty jsi mě oklamala." ,,To už asi nebudeš můj fanoušek." Usmála jsem se na něj alá já nic, já andělíček. On se usmál. ,,Zbožňuji tě ještě víc." ,,Děkuji." Uklonila jsem se mírně a otočila jsem se na Endyho. ,,Proč mi musíš věčně lhát!" Křičela jsem na Endyho. ,,Dvě třetiny, to je hodně lidí, k městu se nepřiblížím!" Rozběhla jsem se do lesa.

Z pohledu Endyho
,,Ne, do lesa neutíkej!" Vykřikl Henry ale Měsíčnice neposlouchala a ztratila se v lese. ,,Oni jsou v lese!" Vykřikl Henry a s jeho kamarády se koukl k lesu, kde se zatím nic nedělo. ,,Sama je neporazí!" Společně jsme se rozběhly do lesa.

Z pohledu Měsíčnice
Běžela jsem lesem. Kolem mě se ale objevily asi nepřátelé. Přirazily mě ke stromu. Bylo jich tady tak deset, no to moc není. ,,Tak se setkáváme hrdinko." Skoro to odplivl. Mlčela jsem. ,,Nechte mě jít!" Křikla jsem a shodila jsem ho na zem. ,,Ty podřadná měsíční, budeš trpět, jsme druhý nejmocnější kmen! Nemůžeš se nám stavět do cesty!" To je teda psychouš.,,Zničme ji zničme ji!" Začaly hulákat a povykovat ostatní. Všichni natáhly ruce do vzduchu. Začala se tam shromažďovat černá magie. Kouř, který mě má zabít. Pak rukama ukázaly na mě. Vytvořila jsem kolem sebe bariéru. Natáhla jsem ruku a všichni padly v křečích k zemi. Kouř zmizel. Chytla mě bolest hlavy a oni se začaly stavět na nohy. Najednou se do kouzla zapojila mrazivá magie. Všichni byly na zemi a z úst jim vycházely obláčky. Já je pomalu zmražovala zevnitř. Z mých úst ale taky vyšel obláček. Začínala mi být zima. Padla jsem na kolena. Moje ruka padla k zemi. Oni se klepaly na zemi. Koukla jsem se na moje ruce. Konečky prstů jsem měla modrý. Klepala jsem se zimou. Asi jsem mojí magii použila v hodně velkým množství. Pak to nezvládám. Je to o cviku. Nebo o tom, nakolik který kouzlo ovládám. Pomalu jsem se postavila na nohy. Objala jsem se rukama. Nemohla jsem se zahřát. Padla jsem na kolena. Ostatní měly taky namodralou pokožku a fialový rty. Nemohly vstát. V leže mrzly. A já zamrzám taky. Pokud neumřu, bude mi docela dlouho trvat uzdravit se. Já se neumím zahřát. ,,Měsíčnice!" ,,Endy?" Vyšlo to ze mě jako šepot, doprovázela ho pára. Opatrně jsem se postavila. Chtěla jsem se rozejít Endyho směrem, ale jeden z nich vstal a skočil po mě. Shodila jsem ho ze sebe a vpustila jsem do něj víc mrazivé jak ničivé magie. Rty mu zfialověly, konečky prstů zmodraly, ale já se nemohla ani postavit. Vydechovala jsem studený kouř, byla jsem bledá jak stěna, skoro jak led. Vstala jsem na roztřesený nohy. Pomaličku jsem udělala krok směrem, odkud jsem naposled zaslechla Endyho hlas. ,,Měsíčnice!" Endy mě zahlídl a rozeběhl se ke mě. Objal mě.

Klepala jsem se zimou a on příjemně hřál. Za nim běžela banda dospělých mužů a odnášely všechny promrzlý. Pak se dva ujmuly mě. ,,Stop!" Zastavil je Endy. ,,Vezmu si jí sám." Oni mě pustily. Endy mě vzal do náruče a objal mě. ,,Už je to dobrý." Šeptal a někam se mnou mířil. Nechávala jsem se ukolébat jeho klidným hlasem a teplem, které z něj sálalo. Pomalu mě rozehřívalo. Pořád jsem ale vydechovala páru. Umírala jsem. Endy mě položil na zem. ,,Jsi čím dál tím ledovější, musím to udělat, promiň." ,,Co?" Zeptala jsem se rozklepaným hlasem. Za nim byly tři muži. Ti si sedly ke mě. Každý mě chytil za jednu ruku, a ten třetí mi chytil nohy. ,,Promiň." Endy mi položil jeho ruce k srdci. A mnou začala proudit šílená bolest. ,,Ahhhh." Prudce jsem vydechla. Když přestal, rozdýchala jsem to, ale začal znova. Zevnitř to pálilo, nesnesitelná bolest. Při jeho třetím pokusu jsem přestala vydechovat páru a chytala jsem normální barvu. Po pátým pokusu mě pustily. Nemohla jsem se pořádně hýbat. V očích jsem měla slzy bolesti, takovou bolest jsem ještě nezažila, ale neumřela jsem. Uzdravil mě.