Probrala jsem se na ošetřovně u klanu ničivé magie. Byla jsem volná, oči jsem neměla zavázaný, tak se mi to líbí. Sedla jsem si. U postele na židly seděl usmívající se Endy. ,,Tak si se zase vrátila, ty máš z pekla z štěstí, že tady stále jsi. Jestli za tohle může ten tvůj pomocník, asi mu začnu důvěřovat, přecejen, důvěřuješ mu ty, a několikrát tě zachránil. Asi jsem mu křivdil." ,,Takže dobrý?" Zeptala jsem se ho. ,,Jasně, kamarádi?" ,,Jasně." Usmála jsem se stejně jako on. ,,Jo mimochodem, ten tvůj pomocník ti nechal na rameni obrázek." Mojí hlava se prudce otočila k pravýmu rameni. Stoupla jsem si a došla jsem k zrcadlu. Koukala jsem na pravý rameno, ale tam nic nebylo. Endy se začal smát. ,,To byl vtip?" Endy se dosmál. ,,Ne, ale máš ho na levým rameni." ,,Hmmm, tos mi nemohl říct dřív?" ,,To by pak nebyla sranda." Endy se začal znova smát. ,,Kdyby si se viděla..." ,,Ehh, já ale stojím před zrcadlem, a vidím se báječně a vidím i tebe." Koukala jsem na jeho odraz v zrcadle. Koukla jsem na levý rameno a byl tam polštářek. ,,Obrázek, nebo škrábanec?" Zeptala jsem se Endyho. ,,Odlep to a uvidíš." Usmíval se. Strhla jsem polštářek. ,,Tý jo, to je nádherný!" Vydechla jsem a prohlížela jsem si nádherný obrázek. ,,Můj pomocník je umělec, pokud nakreslil něco tak kouzelnýho jako je tohle." Obrázek jsem si prohlížela v zrcadle. Byl to poloviční měsíc, a ten byl skoro celý v černý díře. Koukala jsem na to s otevřenou pusou. Pak jsem si to uvědomila a otočila jsem se na Endyho. ,,Nikomu to neříkej, pokud se to někdo dozví tak ode mě." U slova ode mě jsem se píchla prstem do hrudi abych ho zdůraznila. ,,Já ti nevím, ale takhle ho každý uvidí." Navrhl Endy. Povzdechla jsem si a začala jsem pravou rukou jezdit po levím rameni, tam bylo znamení. To začalo mizet. Koukla jsem úsměvně na Endyho. ,,Ty ho snad vidíš?" Zeptala jsem se s hranou radostí. ,,Už ne, ale něco od tebe potřebuju."

Chtěla jsem se zeptat, co ode mě potřebuje, ale někdo zaklepal na dveře. Koukla jsem na dveře. ,,Dále." Zvolal Endy s úsměvem. Dveře se otevřely a ve dveřích se objevila slušně oblečená osoba, starší. Psycholog. Sakra! ,,Co?" Koukla jsem tázavě na Endyho. ,,Zdáš se mi nevyrovnaná, co takhle si o všem s někým promluvit." Docela jsem se naštvala. ,,Děkuju za nabídku, ale to nepotřebuju." Rozešla jsem se k oknu, ale Endy mě chytil za loket. ,,To nebyla nabídka." ,,Nešahej na mě!" Vykřikla jsem a o krok jsem couvla. ,,Nemůžeš mě do ničeho nutit." V mých očích byla síla vzdorovat a prát se za to co chci, nebo spíše nechci. Občas jsem jak malý dítě, ale já před problémama prostě utíkám, a tady je útek nutností. Vždyť... ,,Měsíčnice?" Ona na mě mluví, ono to na mě mluví! Poplach nejvyžšího stupně! A řešení - padám odsud a co nejrychleji to jde. Rozbýhám se ke dveřím, vypísknutí a rána. ,,Auuu, on tam je práh!" Když jsem si sedla přede mnou stál usmívající se Endy. ,,To neni fér!" Vykřikla jsem a stoupla jsem si. Ve chvíli jeho nepozornosti jsem ho odstrčila a proběhla jsem kolem něho.

Běžela jsem dál, až jsem vyběhla ven. Nezastavovala jsem a běžela jsem do lesa. V lese jsem dělala prudký zatáčky a snažila jsem se Endyho setřást. Vyskočila jsem na strom a letěla jsem pos tromech. Pak už za mnou není. Sedla jsem si na strom. Že by se mi to povedlo. Tý jo. Super! Lehla jsem si na větev. Zase na mě prosvítalo slunce. Á tak to je nejlepší. Prostě the best. Jak jsem koukala na slunce, tak jsem usnula.
Stojím na měsíci na louce. Kolem mě proběhl Nemis a za nim tři galaktický. Rozběhla jsem se za nim. Běžel do vesnice. ,,Přepadly nás!" Volal za běhu, ale já se zasekla. Galaktický už ničily vesnici.

Probrala jsem se na větvi. ,,Ne!" Rukama jsem si vjela do vlasů. Musím jim pomoct. Stoupla jsem si. Soustředila jsem se na měsíc. A pak letím v tunelech, tam mě někdo chytá a jsme zpátky, ale ne na měsíci. Vytrhla jsem se naštvaně Endymu. ,,Co děláš?" Obořila jsem se na něj. ,,Chtěla jsi utéct. Zase." ,,Můj kmen má problém, chci mu pomoct." ,,Tak jedeme." Endy se usmál a chytil mě za ruku. Za pár minut jsme stály u vesnice. U poničené vesnice, kde nikdo nebyl. V lese za námi se ozvala rána. Oba dva jsme se otočily. Rozběhly jsem se do lesa, kde se bojovalo. Neběžely jsme moc dlouho a ocitly jsme se v bitvě. Pálily jsme na galaktický a oni pálily po nás. Bitvu jsme začaly otáčet v náš prospěch. Uhýbala jsem ranám a zasazovala jsem. Byly jsme obklíčený. Zatím to ale stále nevypadalo nadějně. ,,Endy, krej mě." Soustředila jsem se a nad polovinou jsem udělala kouř. Pak jsem ho spustila mezi galaktiky. Pomalu padaly k zemi. Mizely, ničilo je to zevnitř. Jela jsem kouřem po ostatních, šlo to pomalu. Zbytek chtěl pálit na mě, ale ostatní pochopily co se děje a kryly mě. Jejich velitelka utekla do lesa. Stáhla jsem kouř a rozběhla jsem se za ní.

Běžím lesem a mám jí před sebou. Před námi bylo něco bílého. Zastavila jsem se. Galaktička do toho vběhla a zmizela tam. Pozorovala jsem něco velikého a bílého z dostatečné vzdálenosti. Stála u toho dívka a kluk. Byly si hodně podobný, asi byly příbuzný. Dívka šla ke mě, kluk stál u toho něčeho. Ostražitě mě pozoroval. Dívka ale na tváři měla milý úsměv, v ruce zatím neměla žádnou zbraň. Zastavila se metr ode mě. ,,Ahoj Měsíčnice, ty nás neznáš, ale my známe tebe." Začala dívka mile. ,,Jsi silná, všimla jsi si, že tady vynikáš, a že umíš víc." Kývla jsem na znamení souhlasu. ,,My jsme stejní, když si byla malá, schylovalo se k válce, musely jsme tě poslat pryč, oni šli po tobě, a stále po tobě jdou. Galaktici jsou jen chodci. Jdou po tobě mocnější a nevzdávají se. Pojď s námi, my ti pomůžem, naučíme tě vše potřebné." Natáhla ke mě ruku. Zvažovala jsem zda jít s ní. Moje ruka se nejistě natahovala. ,,Měsíčnice!" Otočila jsem se. ,,Oni jsou ty špatní, utíkej!" Otočila jsem se. Endy byl daleko. ,,Není čas, nevěř mu." Dívka čekala. Kluk se přiblížil k nám, připravený jí chránit. ,,Ne." Ruku jsem vztáhla a o krok jsem couvla. Dívka mě za ruku chytila a chtěla mě táhnout. ,,Jdeme." Ten kluk se přemýstil za nás. Jen jak se mi podařilo vytrhnout ruku, ten kluk mě chytil a pod krkem jsem měla meč. Koukala jsem na Endyho a Henryho s Wenadem. Byly tak pět metrů daleko. Zastavily se, zvažovaly situaci. Nic jsem nechápala, ale věřila jsem mu. Ví víc jak já, on určitě ví, co je pro mě správné. Ale jak z téhle situace ven?