Sehl se ke mě. ,,Neříkal jsem ti že tě mám na starosti, na dva dny? Ne? Tak už to víš a mimochodem, neměla by jsi utíkat. V pokoji si to s tebou vyřídim." Stoupl si a otočil se na dva chlápky, co stály za ním. ,,Odneste jí do jejího nového pokoje." Hned nato mě chytily a něco mi píchly. Bylo to uspávadlo. Látka mě uvrhla do říše mé fantazie a snů

Probrala jsem se na posteli. Byla jsem ve vězení. Na židly tak pět metrů ode mě seděl ten muž. ,,Tak, tobě se chce utíkat?" Zeptal se a zvýšil u toho hlas. Vstala jsem na nohy, ale on mi dal takovou facku, až jsem spadla na zem, přičemš jsem se o ten kus dřeva, který tady sloužil jako postel bouchla do hlavy. Strašně to bolelo. Šáhla jsem si tam rukou a měla jsem tam krev. Asi jsem se bouchla rovnou o roh. On si ke mě dřepl. ,,Jujky, snad to nebolí." Odklonila jsem pohled a chtěla jsem se postavit, ale on mi prstama přejel po páteři a mě tam začala projíždět ta palčivá bolest. A ta neustávala. Nemohla jsem ani mluvit. Pak přestal. Pohladil mě po hlavě a zase další bolest. Bolestí jsem se svíjela na zemi. Nevím jak dlouho mě mučil, ale byla jsem úplně rozlámaná, bolela mě každá část těla a psychycky jsem byla na dně. Moje zdravý myšlení uteklo do tý neprozkoumaný části vesmíru, tam se všechno ztratí, a nic z toho se nevrátí. Nikdo neví co se s tam děje, a nikdo to nechce zjišťovat. Radši. Usnula jsem.

Probrala jsem se na tý extra pohodlný zemi, fakt luxus. Ještě po tom včerejším mučení jsem rozlámaná. Vyšvihla jsem se do sedu, ale nade mnou byl ten kus dřeva. ,,Au!" Zašeptala jsem a spadla jsem zpátky na zem. Já asi budu mít otřez mozku. Nikde nikdo, co si takhle zacvičit? Pořádně jsem se protáhla, ve stoje i v sedě, pak jsem ze stoje udělala most, ale nezvednu se z něj, skoro se mi to povedlo. Pak jsem posilovala s vlastním tělem. Kliky, prkno, střecha, most a další posilovací cviky, u kterých neznám jméno. Sedla jsem si na to prkno, o které jsem se včera a dneska majzla do hlavy. Ta hlava mi pořád třeštila. Šáhla jsem si tam, měla jsem tam pořádný strup. Sedla jsem si a napila jsem se. Alespoň mi sem postavily flašku s vodou. Je dvoulitrová. Deně vypiju tak půl litru. Vypila jsem docela dost. V tomhle stavu mi voda pomůže v hojení. Lehla jsem si na zem. Byla studená, a i když jsem tady mrzla, potřebovala jsem chlad. Uklidňoval mě.

,,Vstávej!" Co to má být? Budíček? Někdo mě chytil za ruku a chtěl mě zvednout. V cestě nahoru ale byl ten tvrdý kus prkna. To byla zase šlupa. Už mě asi dodělal s námahou se postavim na nohy. On mě zvednul za ruku znova, tentokrát jsem se o píď vyhnula lavičce. Jen jak mě zvednul na nohy, s mým tělem narazil do zdi a já pocítila šílené pálení pravého ramena a hlavy. Než jsem stihla cokoliv udělat, hodil se mnou na protější zeď. Rozplácla jsem se tam a sjela jsem na zem. On ke mě došel. Zvedl mě do stoje. ,,Víš co se dneska stane, vrátí se Endy a jelikož tuší, že tě tady mám, tak tě musím zničit. Snad ti to nevadí." Vytáhl nůž a chtěl mi ho zabodnout do hlavy, ale jeho ruku něco zastavilo asi půl metru od mojí hlavy. Postřehla jsem mírnou záři, zářil mi náramek na ruce. A konečně se ozval. Cítím jak se mi do očí nahrnula černá a do krve se mi nahrnul adrenalin. Celý moje oči pokryla černá, úponky ničivé magie mi rotovaly kolem těla. Odhodila jsem toho muže na mříže. Hnedka jsem ho mou mocí uchopila a bouchla jsem s ním o ten výklenek ze zdi, díky kterýmu mě pálí rameno a hlava. Pak jsem ho pustila na zem. ,,Ale ale, co takhle výměna rolí, líbí, dneska budu já ta, která odejde." Zasmála jsem se. Rukama jsem ho zvedla a natlačila jsem ho na zeď. Nemohl dýchat. Pak jsem ho pustila. Ležel na zemi a nemohl se zvednout. Já vydržela víc. Z očí se mi vytratila černá a já se rozběhla pryč. Motala se mi hlava, běžela jsem motavým krokem. Co se to stalo? I když, to je jedno. Východ!

Vyběhla jsem východem ven a motavým krokem jsem se snažila běžet do lesa. Za sebou jsem uslyšela zalapání po dechu a běh.

Z pohledu Endyho
Vrátil jsem se z jednání. Když jsem slyšel, že můj otec dostal Měsíčnici nastarost, na chvíli se mi zatmělo před očima. To je špatný. Letěl jsem k pokojům. Když jsem letěl kolem věznic, zadním východem jsem viděl vyběhnout Měsíčnici. Běžela motavým krokem k lesu. Musel jsem zalapat po dechu. Měla ruce od krve, na hlavě krvavý šrám. Byla jen v tričku, viděl jsem u ramene ze zadu místo na triku, bylo nasáklé krví. Ty jo, ten jí zřídil k nepoznání. Rozběhl jsem se za ní. Právě vrazila do stromu. Trošku zmateně ho objala. Pak začala padat k zemi. Padala bokem, rovnou do ostrých větví. Rukama si skryla obličej a padla do dříví. Ještě že dala ty ruce před obličej. Doběhl jsem s Wenadem za zády k jejímu bezvládnýmu tělu. Zvedl jsem jí. Vyšvihla ruce,  asi že se bude bránit, ale v půlce cesty se zastavily. Padly jí bezvládně k tělu. Oči se jí zavřely. Lekl jsem se že umřela. Wenad (můj nejlepší kamarád) jí chytil za zápěstí. ,,Nahmatal jsem pulz, ale je slabý, umírá, ale má šanci." Jen jak to dořekl jsem nečekal, co Wenad udělá, ale rozběhl jsem se k nemocnici. Tam si jí ode mě přebraly doktoři a odvezly jí na sál. To Wenad, mezitím co jsem běžel do nemocnice, jim ohlásil můj příchod se zraněným. Sedl jsem si k pokoji, už mi zbývá jen čekat. Nesmí umřít, nesmí.