Zbytek týdne pro Steva utekl velmi rychle. Zničeho nic nastal pátek a on jako vždy nevěděl, co bude dělat. Ležel na posteli, v ruce svíral telefon a tupě sledoval tmavou skvrnu na stropě. Přemýšlel, jak se tam asi dostala. Už se nemohl dočkat na večer. Bucky mu slíbil, že si na něj udělá čas a budou spolu moct volat i několik hodin. Steve doufal, že se to mezi nimi srovná a on sám si uvědomí, že je jeho přítel priorita číslo jedna. Ale nemohl si pomoct. Pokaždé, když začal přemýšlet o svém vztahu, vybavil si Eda, který jako červík žral jeho štěstí. Trápil se a každým dnem to bylo horší a horší. O to víc, když své pochybnosti přiznal Natashe, kterou od jejich znovu shledání neviděl. Ale slíbila mu, že se o víkendu zastaví na návštěvu.

Dost se lekl, když mu začal zvonit telefon. Nedůvěřivě se na něj podíval a několikrát musel zamrkat. Volalo mu cizí číslo. Kde na mě sakra někdo vzal telefon?

"Haló?" zeptal se dost nedůvěřivě, jakmile hovor přijal. Chvilku bylo ticho, takže chtěl hovor ukončit.

"Dobrý den. Je u telefonu... Ehm.. Ste-Steve Rogers?" ozval se hrubý mužský hlas a blonďák se raději posadil. Ústa měl v tenké lince a tvářil se vážně.

"Ano. Mohu vám s něčím pomoct?" nadzvedl voják jedno obočí a byl opravdu nervózní. Bál se, co je to za lest. Děsil se toho, že by to mohl být někdo z armády. Co když se něco stalo Buckymu? Co když chtějí, abych se vrátil?

"Dostal jsem na vás kontakt. Prý sháníte práci. Potřeboval bych do svého podniku kuchaře," promluvil pán a Stevovi spadl obrovský kámen ze srdce. Znovu se svalil do matrace a vydechl všechen zadržovaný vzduch. Musel se usmát. Tohle určitě zařídil Ed.

"Vlastně ano. Sháním a kuchař by byl ideální," odpověděl blonďák a čekal, jak se hovor bude dále vyvíjet.

"Bylo by možné, abyste někdy během dneška přijel? Raději bych to řešil osobně, než přes telefon," nervózně se zasmál volající a Steve nemusel ani na vteřinu přemýšlet. Už se dávno rozmyslel.

"Určitě. Můžu přijet klidně teď, když mi pošlete adresu," navrhl voják a už se zvedal. Došel ke skříni a přemýšlel, co si na sebe obleče.

"To by bylo úžasné. Už se těším na naše setkání," loučil se pán. I Steve se rozloučil a hovor ukončil. Povzdychl si a šel ze sebe po dlouhé době udělat člověka.

Voják vystoupil z taxíku. Rozhlédl se kolem sebe a trošku se pousmál, když si všiml hezky vypadající restaurace. Sebejistým krokem se k ní vydal a doufal, že na něm nepůjde vidět stále rostoucí nervozita.

Vešel do budovy a rozhlédl se na všechny strany. Viděl několik zákazníků, ale nikde žádnou obsluhu. Najednou ze dveří kousek od něj vyběhl postarší pán s náručí plnou talířů. Steve se opřel o stěnu, založil si ruce na hrudi a pozoroval, jak číšník obratně pracoval. Už teď věděl, že se mu tu bude líbit. Restaurace na něj působila velmi klidně. Ať už za to mohl dřevěný interiér či velký počet nádherných rostlin.

Nakrčil nos, když ucítil, jak se něco pálí. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikdo ze zákazníků si zřejmě ničeho nevšiml. Zkusil zavolat na obsluhu, ale pán, který zrovna diskutoval s mladou slečnou, ho zřejmě neslyšel. Steve nevěděl, co má dělat. Ale bylo mu jasné, že musí zasáhnout. Vydal se k dveřím, ze kterých předtím číšník vyšel. Opatrně je otevřel a nakoukl dovnitř. 

Spatřil nádhernou velkou kuchyni a co bylo nejhorší, byla prázdná. Všiml si, že se na pánvičce něco pálí. Znovu zkusil zavolat na číšníka, ale ten byl stále až moc zabraný do konverzace.

Blonďák rychle vlezl do místnosti a hned se vydal k pálícímu se jídlu. Směs zamíchal, ale moc to nepomohlo. Trvalo mu pár vteřin, než přišel na to, jak sporák funguje. Oheň zmírnil a jídlo zalil trochou vody, která byla ve sklenici hned po jeho pravé ruce. Ještě jídlo okořenil, aby nebyla spálenina cítit. Oddychl si, jakmile se mu jídlo podařilo zachránit.

"Hej! Tady nemáš vůbec co dělat!" ozval se hluboký hlas za jeho zády. Voják sebou cukl a rychle se otočil. Ve dveřích stál naštvaný číšník. Steve nasucho polkl a snažil se ze sebe dostat kloudnou větu.

"Já-já... Ehm... Přišel jsem sem kvůli té-té práci a-a...Já jsem cítil, jak tu-tu něco hoří... Snažil jsem se-se Vás zavolat, ale-ale Vy jste ne-neslyšel a... Tak-tak jsem se to pokusil za-zachránit," vysvětloval blonďák a dost se bál přísného pohledu postaršího pána.

"Žádnou práci mít nebudeš! Okamžitě vypadni z mého podniku!" křičel muž a Steve se nenechal dvakrát pobízet. Vyběhl z kuchyně a co nejrychleji se dostal na ulici. Rozhlédl se do všech stran a nevěděl, co má dělat. Nakonec si usmyslel, že se na chvilku posadí na lavičku a bude se snažit vzpamatovat z toho, co se právě stalo.

Mezitím stále naštvaný číšník zachráněné jídlo přinesl ke stolu svých stálých zákazníků. Mladý pár se na staříka usmál a dal se do jídla. Netrvalo ani pět minut, než si majitele restaurace znovu zavolali.

"Omlouvám se, dnes je jídlo na účet podniku. V kuchyni se stala nepříjemná situace, takže se omlouvám za zkažené jídlo," omlouval se pán hned, co ke stolu došel.

"Naopak. Máte to dnes opravdu výborné. To už jste našel nového kuchaře?" divila se hnědovlasá žena a s blaženým úsměvem si dala další sousto. Číšník na pár chvíli zmateně koukal, ale poté se usmál.

"Pravděpodobně ano. Omluvíte mě?" ani nečekal na odpověď a rychlou chůzí se vydal na ulici, kam před několika málo minutami blonďáka vyhodil. Rozhlédl se na všechny strany a dost si oddychl, když našel Steva sedět na lavičce pár metrů od něj. Rychle se za ním vydal.

"Zdravím. Ještě jednou. Mé jméno je James a byl bych opravdu rád, kdybychom si mohli tykat," ozval se číšník a blonďák se opravdu lekl. Podíval se na majitele budovy a provinile se usmál.

"Moc se omlouvám, že jsem tam tak vběhl. Vím, že jsem neměl. Ale když já nedokážu vidět jídlo, které se zničilo. Musel jsem nějak zasáhnout. Opravdu se omlouvám," začal s omluvou Steve, ale přestal, jakmile James mávl rukou.

"To se stane. Hlavní je, že se ti to podařilo a jídlo moc chutnalo. Chceš tu práci?" zeptal se číšník a čekal, než se voják vyjádří. Steve se upřímně usmál.

"Moc rád. Kdy můžu začít?" vyptával se a stoupl si. Potřásl si s rukou, kterou mu James nabídl.

"Klidně hned. Nechceš prvně vědět, jaký budeš mít plat a další podobné věci?" divil se starší pán a zmateně se díval na blonďáka, který se pomalu vydal zpět k restauraci.

"Je mi to jedno. Pro mě je hlavní, že budu konečně dělat něco, co mě baví," vysvětlil Steve číšníkovi, který se usmíval od ucha k uchu.

"Tak si o tom později promluvíme. Teď rychle do práce, hosté už čekají," popohnal James s úsměvem na rtech blonďáka, který konečně začal vnímat budoucnost alespoň trochu pozitivně.