Steve zmoženě zabručel, jakmile ho probudil zvuk zvonícího telefonu. Rozlepil těžká víčka a chvíli mrkal, aby si zvykl na ostré sluneční světlo. Poté pod polštářem nahmatal mobil a hovor zamítl. Volal mu Bucky. Zase. Už týden ho neustále otravuje. Ale blonďák ještě nebyl připravený s ním mluvit. Svíralo se mu srdce a musel uznat, že mu dlouhovlasý voják chyběl, ale potřeboval pauzu. Zhluboka se nadechl a otevřel zprávy. Ani si nečetl, co mu jeho přítel psal.

Od Steva:

Promiň, ale potřebuji si dát
chvíli pauzu. Jsem v pořádku a
spím u kamaráda. Nehledej mě.
Ozvu se ti, až na to budu připravený.
Nedělej žádné blbosti.

Poté si vypnul zvonění a zavřel oči. Ale znovu do říše snů spadnout nedokázal. Převaloval se na gauči a snažil se najít příjemnou polohu, i když to byl předem prohraný boj. Věděl moc dobře, že bez pevného těla po svém boku znovu neusne.

V hlavě si neustále přehrával vše, co se předchozího večera dozvěděl. Bylo zvláštní zjistit, že nebýt Tonyho otce, tak spolu možná dávno chodili. Nechápal své emoce. Proč se mu z té představy pokaždé roztlouklo srdce. Ale jiným způsobem, než když na něj nepřítel mířil zbraní. Ne, tohle bylo příjemné a vzrušující. A přesto cítil téměř stejně velký strach.

Věděl, že Buckyho miluje. Ale čím více vzpomínal na jejich společné chvilky, tím víc o tom začínal pochybovat. Udělal by pro něj to samé, co Tony? Dovolil by mu bez vyptávání spát u něj v bytě? Poskytl by mu vřelé náručí vždy, kdy by potřeboval? Nebyl si jistý a to ho trápilo.

Bál se, že se v něm s novým poznáním probudily staré city. Cítil v hrudi něco, co ho dostávalo do kolen pokaždé, když na playboye pomyslel. A že to dělal v posledních dnech často. To něco s Buckym nikdy necítil. A to byl další důvod, že byl vystrašený.

I když se snažil předstírat, že se nic neděje, stejně si toho Tony všiml. Jak se mu voják začal stranit, jak s ním skoro nemluvil. Nebylo mu to příjemné, ale musel to respektovat. Poskytoval blonďákovi dostatečný odstup, i když ho to trápilo.

Steve ani nezaregistroval, že se zvedl na nohy a potichu se vydal k zavřeným dveřím do ložnice. Chtěl zaťukat, ale nakonec si to rozmyslel. Opatrně se dostal do místnosti a na tváři se mu rozlil jemný úsměv.

Brunet ležel na boku a silně objímal jeden ze svých mnoha polštářů. Deku měl od pasu nahoru odhrnutou, takže si voják mohl prohlédnout Tonyho vypracovaná záda. Musel uznat, že playboy vypadá úžasně, i když spí.

Chvíli váhal, jestli nemá odejít. Ale to něco v hrudi mu to nedovolilo. Proto se nejistým krokem vydal k posteli.

"Tony?" šeptl potichu a čekal, co se bude dít. Brunet něco zamručel a pomalu otevřel víčka. Lehl si na záda a zmateně sledoval Stevovu andělskou tvář.

"Hmmm? Co tu děláš?" zeptal se brunet chraplavým hlasem. I když napůl spal, srdce mu poskočilo, jakmile se zadíval do modrých duhovek.

Voják se zasekl a přemýšlel, co říct. Vždyť ani on sám nevěděl, co tam dělá. Něco ho do ložnice volalo a on si nemohl pomoct. Musel přijít.

Pohled mu sklouzl na plné rty a najednou měl jasno. Sklonil se k stále nechápajícímu brunetovi a jemně jej políbil. Tony okamžitě ztuhl. Steve si najednou uvědomil, co provedl. Chtěl se odtáhnout, ale silná paže si ho přitáhla zpět. Playboy mu začal polibky oplácet. I když byl stále unavený a proto tempo nezrychloval.

"Dobré ráno," ušklíbl se Tony, jakmile se Steve odtáhl. Voják nevěděl, co říct. V obličeji měl sytě rudou barvu a dlaně se mu potily.

"Dobré," pípl nakonec. Teď opravdu nechápal, proč to udělal. Byla to blbost. Měl se přemoct a zůstat ležet na gauči.

"Čím jsem si to zasloužil?" divil se playboy, ale na tváři měl stále jemný úsměv. Skoro až zamilovaně sledoval nervózního svalovce.

"Já-já... Tony, moc se ti omlouvám. Nevím, proč jsem to udělal," vychrlil ze sebe Steve a o krok couvl. Vyděšeně pozoroval pobaveného milionáře.

"V klidu. Já si nestěžuji," ušklíbl se brunet. Právě že naopak. Zvykl bych si na takové rána sakra rychle.

"Uhm... Já-já asi půjdu," šeptl blonďák a otočil se k odchodu.

"Ne! Počkej. Pojď sem," zasmál se Tony a roztáhl náruč. Voják chvíli váhal, ale nakonec se přeci jen dal do pohybu a pevně playboye objal. Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv.

"Steve, asi-asi se budu muset odstěhovat," povzdechl si brunet a pevněji svalovce objal. Srdce mu začalo tlouci ještě rychleji. Nechtěl o tom mluvit, ale věděl, že je nejvyšší čas.

"Co-cože?" vydechl překvapeně Steve. Sice se chtěl z objetí odtáhnout, ale věděl, že Tony potřebuje podporu.

"Už nemůžu hrát, že jsem nemocný. Koncem týdne si budu brát Carol a... Budeme bydlet spolu," vysvětlil playboy smutným hlasem. Jenže taková odpověď se blonďákovi nelíbila. Z objetí se odtáhl a zamračil se. V očích měl slzy a v houby duše zmatkoval.

"Ty si ji fakt vezmeš?! To nemyslíš vážně," vyjel Steve naštvaným hlasem. Jen ta představa v něm vařila krev.

"A co jiného mám asi dělat, ty génie?" rozhodil Tony rukama. Byl z toho snad zoufalejší než samotný voják, který se sotva držel na nohách.

"Cokoliv! Jen si ji neber!" šeptl voják. Nechtěl bruneta ztratit. Ne teď, když ho po jedenácti letech našel. Chtěl ho mít jen pro sebe. Nebyl připravený na tak velkou změnu.

"Nemohl bych tu být. Otec by mě odřízl od všeho. Pomluvil by mě a nenašel bych si práci. Udělal by mi tu ze života peklo," povzdechl si playboy. Už nad tím několikrát uvažoval, ale vždycky došel k názoru, že by ho to zničilo.

"Už ti dělá ze života peklo," protočil Steve očima. Z celého svého srdce Howarda nenáviděl.

"Ty to nechápeš, nemohl bych chodit ani ven. Lidi by mě nesnášeli a-"

"Tak spolu odjedeme," přerušil ho voják. Větu vypustil z úst dřív, než se nad tím stihl zamyslet. Jenže už to nemohl vzít zpět. Tony mlčel a vyjeveně si svalovce prohlížel. Chtěl si být jistý, že si pouze dělá legraci. S hrůzou si uvědomil, že to voják myslel naprosto vážně.

"A kam asi? Co tam budeme dělat? Steve, to je pitomý nápad," řekl Tony pochybovačně. Přesto nemohl uvěřit, že vůbec takový návrh dostal.

"Nevím. Někam pryč. Třeba do Evropy. Můžeme bydlet v Anglii, nebo třeba ve Francii. Prostě někam, kde konečně budeš šťastný. Mohli-mohli bychom si koupit dům někde na vesnici a žít tam poklidný život. Najdeme si práci a nějak to spolu zvládneme," vysvětloval voják. S naději v očích čekal na odpověď. Playboy dlouho přemýšlel a dlouho nehnul jediným mimickým svalem.

"Steve... To zní tak hezky, až to není reálné. Promiň, nejde to. Takhle-takhle to bude nejlepší. Navíc Carol... Je těhotná. Nemůžu ji tady nechat s tím prckem," rozhodl se nakonec. Nebyl dost silný na to, aby takhle slepě utekl do světa.

"Ty budeš mít dítě?! Kdys mi to chtěl říct?!" začal Steve vyvádět. Opravdu ho to ranilo. Bohužel tohle byl přesně ten moment, kdy si uvědomil, proč. Znovu byl zamilovaný. A tentokrát ne do Buckyho.

"Nevím. Až se s tím sám smířím. Nechtěl jsem s ní nic mít, ale neměl jsem na výběr a-"

"Tyhle sračky si nech pro někoho jiného. Vždycky máš na výběr. Mohl jsi ji opustit, mohl jsi se vzdát otce a dělat něco, co tě baví. Co máš vůbec za práci?" ptal se blonďák a založil si ruce na hrudi. Už ho to unavovalo.

"Vyrábím zbraně," šeptl Tony.

"Pane, kde je zbytek jednotky?"

"Jsem tu sám..."

"Pane?

"..."

"..."

Steve si frustrovaně zopakoval své hlášení. Nedokázal se však spojit. Byl k smrti vyděšený. Byl sám uprostřed rozvířeného písku, s nohami rozedřenými od ostnatého drátu a s kulkou škrtnutým bokem. Naštěstí ho jen odřela. Mohl skončit hůř. Mohl skončit jako Greg.

Rozhlédl se kolem sebe a konečně spatřil to, proč sem šli. Opuštěnou školu, ve kterém byli děti zajatci. Musel je jít zachránit. I když se mohl stáhnout zpět a vrátit se s posily, byl si téměř jistý, že by bylo pozdě.

Plížil se po písečné duně a v hlavě měl jediný cíl. Musí zachránit ty děti i za cenu svého života.

Steve zakroutil hlavou, ve které měl slzy. Vzpomínky se k němu začaly vracet bez varování. Ani antidepresiva nezabírala.

"Steve, já vím, že-"

"Ne, prostě neříkej nic. Já jsem ti svůj návrh dal. Pojedu s tebou klidně i na druhou stranu světa. Udělám pro tebe všechno... Ale nezvládnu ti být na blízku, když budeš ženatý, nešťastný a když budeš podporovat tu hnusnou válku," stále kroutil hlavou. Hrozně ho to bolelo, ale věděl, že jiná cesta není.

"Proč bys to dělal?" stále brunet nechápal. Nikdy, nikdy by pro něj nikdo nic podobného neudělal.

"Protože tě miluju, ty debile," zoufale se voják zasmál. Hřbetem ruky si setřel pár slz. Už to v sobě nedokázal držet.

"Steve..." šeptl Tony, ale dál nepokračoval. Cítil v sobě hrozný zmatek. Nevěděl, co dělat. Rozum mu radil něco jiného než mozek.

"Budu odlétal v den tvé svatby. Do té doby si to můžeš promyslet," smutně se usmál blonďák a ložnici opustil. Rychle si sbalil všechny své věci a utekl z mrakodrapu.