"Steve? Můžeš alespoň vylézt ven ať vím, jestli vůbec žiješ? Jsi uvnitř zavřený už přes dva týdny," povzdechla si Natasha a opatrně zabouchala na dveře od pokoje pro hosty, ve kterém na nějaký čas ubytovala svého kamaráda.

Zámek cvakl a brzy z pokoje vykoukl voják. Špionka se lekla a o několik kroků ustoupila. Sledovala mastné blonďaté vlasy, propadlé tváře, neupravené strniště, kruhy pod očima od nedostatku spánku a také narudlé bělmo, které značilo, že Steve hodně nocí probrečel. 

"Proboha. Vždyť vypadáš jako zombie!" zděsila se Natasha a s nadzvednutým obočím si prohlížela špinavé bílé triko a volné šedé tepláky, na kterých šlo poznat, co měl blonďák k večeři před třemi dny.

"Super. Ještě něco mi chceš říct?" zeptal se Steve chraplavým hlasem. Ruce si založil na hrudi a opřel se o rám dveří.

"Ne-ne... Já... STEVENE ROGERSI! Takhle to dál nejde! Hned teď ze sebe půjdeš udělat člověka a přestaneš se trápit kvůli dementnímu Starkovi! Nestojí ti za to. Dneska večer půjdeme mezi lidi," rozkázala špionka a prošla vedle vojáka do pokoje, ze kterého se jí udělalo špatně. 

Všude po zemi se válely odpadky a zbytky jídla. Špinavé oblečení bylo naházené na posteli, která byla díky veškerému bordelu téměř skrytá. Kam se podívala, spatřila lahve alkoholu. Rychle si chytla nos a doběhla otevřít okno. Hlavu vystrčila ven a pořádně se nadechla čerstvého vzduchu. Počkala pár vteřin, než jí přešly mdloby.

"Nikam nejdu. A není to kvůli Starkovi," smutně se pousmál Steve. V očích měl slzy a před sebou znovu viděl vzpomínky z války, které na nějaký čas dostal z hlavy a které mu Anthony tak krásně vybavil.

"Zlato, tak co se děje? Nemůžeš si takhle ubližovat. Vždyť se podívej, co to dělá tvé úžasné postavě," zoufala se Natasha. Došla ke svému kamarádovi a dloubla ho do ruky, která už nebyla samý sval.

"No a?! Může ti to být jedno," zamračil se blonďák a okamžitě si schoval ruce za záda. 

"Ale není, protože mi na tobě záleží. Dělej! Jdi se vysprchovat, oholit, převléct, dej si kávu na vystřízlivění a-"

"Dobře, dobře," zvedl Steve ruce do vzduchu na znamení, že se vzdává, "už jdu." A opravdu tak udělal. 

Trvalo mu několik hodin, než zvládl všechny položky, které mu špionka nakázala. Dostat ze sebe alkohol a vystřízlivět bylo to nejtěžší. Nakonec se přeci jen připojil k Nat, která večeřela v kuchyni.

"No vidíš! Já věděla, že v sobě tu atraktivnost ještě máš! Tak pojď, jdeme do města," rozzářila se zrzka a nadšeně zatleskala. Steve opravdu vypadal mnohem lépe. Stále byl hubený a stále na něm byl vidět nedostatek spánku, přesto mu to v rámci možností slušelo.

"Vlastně... Já půjdu za Bobbi... Ehm-ehm to je kamarádka," dostal ze sebe voják a podrbal se na zátylku. Potřeboval si s někým promluvit a nenapadla ho lepší možnost. Už se trápil dost dlouho a po té, co se dnes podíval do zrcadla, si uvědomil, že opravdu potřebuje pomoc odborníka.

"Uhm... Tak jo? Doufám, že mi o ní něco řekneš," řekla Natasha zatvářila se velmi prozíravě, "a hlavně nikde nepij. Říkal jsi, že s tím končíš."

"Jo a taky jsem říkal, že nikdy nebudu nadávat. Lidi se mění," pokrčil Steve rameny. Šel se obout a teple se obléct. Byla polovina prosince a opravdu nechtěl nastydnout. Než stihla zrzka cokoliv odpovědět, vyběhl ven do nepříjemné vánice.

Ještě jednou si zkontroloval adresu na papírku, který dostal hned po prvním sezení se svojí psycholožkou. Trvalo mu několik minut, než se doopravdy odhodlal. Do popelnice, která stála před rodinným domkem na kraji města, vyhodil prázdnou flašku piva, kterou si po cestě obstaral. Zdolal vzdálenost pár metrů a zazvonil na zvonek. Nervózně čekal, co se bude dít. 

Když se dlouho dveře neotevíraly, otočil se a vydal se zpět k silnici. Byl nezkutečně zklamaný a věděl, že dnešní večer nedopadne dobře. Veškeré jeho hranice se právě zbořily.

"Steve?!" zastavil ho hlas zmatené blondýny. Otočil se s nadějí v očích. A opravdu. Bobbi stála v domácím oblečení a zmateně sledovala vojáka, který vůbec nevypadal dobře. Rogersovi trvalo několik dlouhých vteřin, než dokázal promluvit.

"Já-já... Omlouvám se. Už-už půjdu," řekl téměř neslyšeně a opravdu se rozešel po prázdné ulici pryč. Jeho těžké kroky za sebou nechávaly stopy v čerstvě napadaném sněhu.

"Steve! Počkej! Pojď dovnitř! Je tu hrozná zima," znovu ho zastavil ženský křik. Stál, ale neotáčel se. Sváděl uvnitř sebe vnitřní boj. Hledal jediný důvod, proč by měl pokračovat. Proč by měl bojovat za to, aby se zlepšil a vzdal se své závislosti. Jako první se mu vybavily oříškové oči. Zatřepal hlavou, aby se zbavil vzpomínky na andělský obličej Anthonyho Starka.

 "Steve?" vytrhl ho z přemýšlení hlas jeho terapeutky, která stále stála ve dveřích svého domu a klepala se zimou. Voják si povzdychl a se sklopenou hlavou se k blondýně vydal. Bylo mu jedno, že mu kvůli tomu studené sněhové vločky padaly na odhalený krk. Prošel kolem Bobbi a okamžitě ucítil příjemné teplo domova.

"Opravdu se omlouvám. Nechtěl jsem sem takhle vtrhnout, ale potřebuji pomoct," řekl zničeho nic Steve na jeden nádech a se slzami v očích se podíval do stále lehce zmateného ženského obličeje.

"Vůbec se neomlouvej. Sundej si tady boty a půjdeme někam do soukromí, ano?" pousmála se Bobbi a odběhla do vnitřku domu. Blonďák chvíli přemýšlel, jestli opravdu nemá vzít nohy na ramena a rychle zmizet. Nakonec si jen sundal boty a z vlasů si vymetl poslední sněhové vločky. Netrvalo dlouho a psycholožka se vrátila.

"Tak pojď za mnou," vyzvala Steva a sama se rozešla do vedlejší místnosti. Voják na nic nečekal a za blondýnou se vydal. Prošli jednou místností a velkou chodbou, než došli do pokoje, který musel sloužit jako obývák. 

Místnost byla zahalená v příjemném oranžovém tónu světla, které vrhalo několik svíček, které hořely na malém dřevěném konferenčním stolku. Stejně tak dodával teplo místnosti oheň, který pomalu dohoříval v krbu, který na sobě měl několik ozdob, které hlásaly, že se blíží Vánoce. 

"Posaď se. Chceš něco k pití?" zajímala se Bobbi a nadzvedla jedno perfektně upravené obočí. Steve několik vteřin přemýšlel a poté sklopil pohled k zemi. Znovu se styděl za to, jak neskutečně moc potřeboval cítil trpkou chuť alkoholu.

"Máš grog?" šeptl téměř neslyšitelně voják. Terapeutka se smutně usmála a chvilku přemýšlela.

"Steve? Bereš tohle jako sezení, nebo jako pokec s kamarádkou?" zeptala se nakonec a trpělivě čekala na odpověď.

"Cokoliv, co mi pomůže od té neskutečné bolesti," odpověděl blonďák se smutným úsměvem na tváři. Bobbi víc slyšet nepotřebovala. Došla do kuchyně, kde začala připravovat dva šálky horkého alkoholického nápoje, se kterými se vrátila ke Stevovi. Opatrně hrníčky položila na konferenční stolek a sedla si na gauč, který už z části zabral svalovec.

"Takže to je neoficiální sezení. Jinak by mě vyhodili. Nemůžu nabízet svým klientům alkohol," vysvětlila psycholožka a sledovala, jak voják ochutnává horkou tekutinu.

"Neviděli jsme se hodně dlouho... Chceš mi říct, co se mezitím dělo?" začala opatrně Bobbi. Dávala si opravdu velký pozor na výběr svých slov. Moc dobře si pamatovala, jak Steve při posledním sezení s pláčem utekl pryč. Ten den si byla jistá, že selhala. Celou noc brečela svému příteli Hunterovi na rameni. Cítila ze sebe samotné neskutečné zklamání. Nechtěla to zažít znovu.

"Bylo toho tak moc, že ani nevím, kde začít," smutně se usmál blonďák. Pořádně se napil grogu a bylo mu jedno, že si popálil jazyk. Chtěl co nejrychleji zapít bolest v srdci.

"Nechceš mi říct, co je nového s Edem?" navrhla psycholožka a trpělivě čekala na odpověď. Steve přemýšlel dlouho, nakonec se jeho tvář rozjasnila a hned vzápětí nasadil tvrdý výraz.

"Ed? Chceš říct Anthony," odfrkl si voják a rychle mrkal, aby nešlo poznat, jak moc zraněný ve skutečnosti je. Až bolestivě moc se kousal do popáleného jazyka, aby zadržel slzy.

"Promiň... Kdo?" nechápala Bobbi a vykulila oči. V paměti pátrala, jestli jméno Tony už někdy slyšela.

"Pamatuješ si, jak jsem mluvil o svém ex?" povzdechl si Steve a znovu se napil teplého alkoholického nápoje, který pomalu z hrníčku mizel.

"Myslíš toho člověka, kterého miluješ přes deset let?" začala se blondýna chytat. Přesto nechápala, kam tím voják míří.

"Nemiluju!" vykřikl svalovec téměř okamžitě, "ukázalo se, že Ed je vlastně on." Smutně se uchechtl a svůj pohled přesunul na plovoucí podlahu.

"Promiň. Ale stále to nechápu," řekla zmatená Bobbi, která se také raději napila připraveného grogu. 

"Já taky ne... Prostě jsem zjistil, že Ed je vlastně celu dobu Anthony. Hrál to na mě," snažil se Steve vysvětlit. Oči měl plné bolestivých slz. Svoji přecitlivělost dával za vinu alkoholu, který mu pomalu začal otupovat mozek.

"A řekl ti důvod, proč to na tebe hrál?" zajímala se dál psycholožka, kterou tato informace opravdu překvapila.

"Ne. Je to lhář a vyžívá se v tom. Chtěl mě jen využít a podařilo se mu to," procedil skrz zuby voják, který za vztekem skrýval smutek.

"Řekneš mi, jak tě využil?" opatrně vyzvídala Bobbi. Pozorně sledovala, jak si blonďák znovu dopřává ze skoro prázdného hrnečku.

"Jak? Lhal mi, oblbnul mě a vypsal se se mnou. O nic jiného mu nešlo," dál se vztekal voják. Tak neskutečně ho štvalo vědomí, že okouzlujícímu playboyovi podlehl.

"Takže každou chvilku, kterou s tebou strávil, se tě snažil dostat do postele?" ujišťovala se blondýna. Steve se zasekl a chvilku přemýšlel.

"Ne pokaždé, ale celou dobu to měl v plánu. Byla to jen jeho taktika," zamračil se svalovec, ale vnitřně znejistěl. Moc se mu nelíbilo, kam se rozhovor ubíral.

"Chceš mi říct, že se s tebou vyspal hned, co k tomu dostal příležitost?" nadzvedla psycholožka jedno obočí a čekala, než se její klient vyjádří.

"Ne tak úplně... Ale-ale to nic nemění na tom, že mě sprostě využil a lhal mi," založil si Steve ruce na hrudi a naštvaným pohledem propaloval oheň v krbu.

"A jak si tím tedy můžeš být tak moc jistý? Pomohl ti někdy? Podle toho, jak jsi o něm dřív mluvil, tak ano," řekl Bobbi a raději se napila svého nápoje, protože se na ni blonďák nenávistně podíval.

"Pomohl mi Ed. Ne Anthony."

"Není to jeden a ten samý člověk?" nechápala psycholožka. Voják se ještě více zamračil a rty srovnal do tenké linky. 

"Není. Ed byl člověk, kterému na mně záleželo. Anthony je někdo, kdo mě jen využíval," vysvětloval Steve a považoval toto téma za uzavřené.

"A není to tak, že si to chceš myslet? Chceš věřit tomu, že je Tony zlý člověk tak moc, že si ho sám ve své mysli kazíš?" navrhla Bobbi. Steve zalapal po dechu a zlost z něj přímo sršela.

"Ne. Tak to není! Proč se ho zastáváš!? Je to prolhaný lhář!"

"Který ti pomohl. Ať se ti to líbí, nebo ne. Zkus alespoň na chvíli potlačit všechno, co jste spolu zažili. Přestaň myslet na všechnu tu bolest, kterou ti způsobil. A vzpomeň si na posledních pár týdnů. Na dobu, kdy jsi ho potkal a na všechno, co jste spolu zažili," nakázala blondýna. Steve chvíli přemýšlel, ale nakonec si přeci jen povzdechl a zavřel oči.

"Tak a teď mi znovu řekni, že je to svině, která tě využila. Že je to hajzl, který ti jen ubližuje a vůbec mu na tobě nezáleží," pobídla psycholožka vojáka, který mlčel. Už se nadechovala, že mu něco řekne, když Steve zvedl svůj pohled plný slz.

"Jenže on mi ublížil. Tak hrozně moc," šeptl a naplno se rozplakal. Celé tohle cvičení v něm vyvolalo neskutečné množství bolestivých vzpomínek. 

Bobbi na nic nečekala a blonďáka pořádně objala. Teď mohla. Nebyli na sezení a i kdyby byli, ten zlomený muž objetí potřeboval.

"Co ti brání v tom, abys tu bolest vypustil?" šeptla mu do ucha. Steve se z objetí odtáhl a rychle si setřel slzy.

"To, že jsem posraná troska... Potřebuji alkohol, abych mohl v noci usínat. Pokaždé, když jsem konečně alespoň trochu šťastný, vidím před sebou to mrtvé tělo a já... Nedávám to. Nic z toho už nezvládám," dostal ze sebe voják, který bolestně zavřel víčka. Blondýna nějakou chvíli mlčela a přemýšlela. Poté opatrně chytla Stevovu ruku do své.

"Napadlo tě někdy začít brát prášky?" zeptala se jemně a sledovala vystrašené modré oči. Toho se voják vždycky bál. Okamžitě začal kroutit hlavou.

"Vždyť jedny mám... Beru si je, když je mi nejhůř," řekl Steve s nadějí, že víc nepotřebuje.

"Myslíš ty, které jsi dostal na ošetřovně? Ty ti pomůžou jen chvilkově. Já mluvím spíš o dlouhodobějším léčení a-"

"Nejsem nemocný!" křikl Steve okamžitě. Strachy se třásl a nevěděl, co má dělat. Vnitřně cítil, že by mu to opravdu mohlo pomoct, ale až moc se bál. Nedokázal si připustit, že je na tom až tak špatně.

"Já vím, že nejsi. Ale pomůže ti to. Utlumí to tvé depresivní myšlenky. Časem se opravdu začneš zlepšovat. Bude se ti lépe spát a po nějaké době se dostaví i nějaká ta euforie a motivace. Jenom nesmíš vzdát začátky, které u každého probíhají jinak. Je možné, že budeš mít živější noční můry, nebo že ti bude nevolno. Ale vyplatí se to. Až ti bude lépe a urovnáš si věci v osobním životě, můžeme antidepresiva vysadit. Ale pár měsíců to potrvá," vysvětlovala Bobbi a stále jemně držela chvějící se dlaň. Steve jen propukl v další pláč.