Tony ukončil hovor a vítězně se usmál. Samozřejmě, že ke Stevovi jde jen s vedlejšími úmysly. Proč by tam jinak jezdil? Určitě ne kvůli tomu, aby šel utěšovat nějakého svalovce. Ještě si do kapsy u kalhot strčil kondom a běžel co nejrychleji za svojí dnešní obětí.

Jakmile se mu podařilo zaparkovat a najít ošklivý hotel, kam by sám od sebe nikdy nešel, usmál se ještě víc. Prohrábl si vlasy a zkontroloval, jestli má čerstvý dech. Raději spolkl mentolku a vlezl do budovy. Cítil v zádech pálivý pohled recepční. I když byla noc, rychle si nandal sluneční brýle a stáhl si kapuci ještě níž do obličeje. Opravdu netoužil, aby ho tady někdo poznal a pak to vyžvanil nejbližším médiím.

Těsně před Stevovým pokojem si kapuci stáhl a brýle si schoval do kapsy. Naposledy si zkontroloval dech a se svým typickým úšklebkem zabouchal. Jakmile mu ani po třetím zaťukání nikdo neotevřel, trochu nakrčil čelo a opatrně dovnitř nakoukl.

"Steve? Jsi tady?" křikl do pokoje. Když se mu ani tentokrát nedostalo odpovědi, zamračený se vydal na průzkum. Postupoval tak, jak ho to na škole pro agenty učili. Měl strach, že blonďáka někdo přepadl.

Dost si oddechl, když nakoukl do malé ložnice. Steve seděl na kraji manželské postele s hlavou složenou ve dlaních a ramena se mu třásla. Tony se trochu zasekl. Čekal, že zde blonďáka najde vyplakaného a připraveného na sex.

Opatrnými kroky se vydal k posteli a sedl si vedle Steva. Ten se lekl a zvedl svůj pohled. Na vteřinu se svět kolem nich zastavil. 

Steve hleděl do hnědých očí. Tak krásných, jaké už dlouho neviděl. Byl si téměř jistý, že už je někde zahlédl. Kde? To si nevzpomínal. Nebo si nechtěl vzpomenout. Prohlížel si brunetovu tvář, kterou poprvé viděl bez masky. Tajil se mu dech z krásné tváře, na které se začaly tvořit nepatrné vrásky.

Zatímco Tony nechápal, jak někdo může vypadat takhle nádherně. Ostré lícní kosti, týden neholené strniště. Tmavě blonďaté vlasy, kterých se chtěl dotknout. A ty oči... Snad nikdy neviděl tak modré oči, které vypadaly tak nevinně a zároveň v sobě nesly tak moc bolesti. Zděsil se tmavých kruhů pod blonďákovýma očima, kterých si předtím kvůli šátku nemohl všimnout. Bál se toho, jak moc byly oceánové oči prázdné i přesto, že byly plné slz.

"Steve," dokázal ze sebe dostat Tony, který snad nikdy neviděl takhle zničeného člověka. Cítil, jak mu na srdci tlačí starost o druhého. Něco, co necítil celých jedenáct let.

"Promiň. Já jsem nechtěl, abys mě takhle viděl. Neměl jsi sem jezdit. Měl jsi mě nechat samotného. Stejně, jako jsem byl předtím," šeptal Steve, kterému přeskakoval has. Tony jen nesouhlasně zakroutil hlavou a pevně blonďáka objal. Cítil, jak se tomu Steve nejdřív brání, ale nakonec se vzdává a choulí se do otevřené náruče. 

Blonďák pevně držel Tonyho mikinu a zhluboka nasával jeho osobitou vůni. Kolínskou, alkohol a cigarety. I když chtěl přestat brečet, v teplém objetí se svým citům nedokázal bránit. Všechnu tu bolest v sobě nesl už hrozně dlouho. A teď konečně cítil, že přichází spása... Že se dostane ze spárů všeho špatného, co si prožil. Skrz slzy ze sebe dostával všechny pocity. Strach, bolest, samotu, ale i osvobozující pocit, že na to konečně není sám.

A Tony? Ten jen starostlivě svíral klepající se tělo a i když byl Steve větší než on, měl potřebu ho chránit. Pomoct mu a být tu pro něj. Byl z toho zmatený. Už dlouhé roky nic podobného necítil. Nějakou dobu si i myslel, že o city přišel úplně. Také se tak choval. Ke svému okolí, rodině i přátelům. Ovšem teď to nedokázal. Musel sundat svojí masku a pomoct někomu, kdo to potřebuje. Jemně hladil Steva po zádech a doufal, že se brzy uklidní. Bylo mu jasné, že si dnes nevrzne. A  upřímně? Ani mu to nevadilo. Chtěl jen, aby se ten sexy blonďák přestal trápit.

Jakmile se Steve trochu uklidnil, odtáhl se od Tonyho a rychle si setřel slzy. Chtěl něco říct, ale nakonec zůstal mlčet. Brunet pomaličku zvedl ruku a položil ji na uplakanou tvář. Díval se jen do modrých očí a málem zapomínal dýchat. Znal ty duhovky a nemohl si vzpomenout, komu patří.

"Řekneš mi alespoň z části, co tě trápí? Třeba bych ti mohl pomoct," navrhl Tony a ruku pomalu stáhl zpět ke svému tělu. Steve se smutně usmál a pohled sklopil k zemi.

"Promiň, ale-ale je moc brzy. Budeš tady se-se mnou? Dnes ve-večer?" zeptal se Steve unaveným hlasem. Brunet na nic nečekal a přikývl. Nedokázal by teď odejít domů. Cítil jako povinnost zůstat tady s tím záhadným cizincem a pomoct mu, jak jen to půjde.

Steve se pokusil o úsměv a lehl si na jednu půlku postele. Tony, který nebyl zvyklý chodit spát dřív, než v pět ráno, se trochu zasekl. Nakonec si přeci jen sundal mikinu. Tepláky a tričko si raději nechal. Nechtěl provokovat. Alespoň tento večer ne. Sám sobě se trochu divil. Sice byl stále lehce ožralý, ale trochu racionálně myslet dokázal.

Svalil se druhou půlku postele a trošku zamračeně sledoval blonďákovu andělskou tvář. Přišla mu povědomá. Ovšem to také přikládal spíš opilosti. Jen potká blonďáka, co se jmenuje Steve a už v něm vidí svého ex.

"Steve? Ať se ti stalo cokoliv, je mi to líto. Věř mi, že je. Přijdeš mi jako fajn člověk a očividně jsi si prožil nějakou hrůzu. Nevím, jestli to byla šikana, znásilnění nebo únos, ale-"

"Sloužil jsem v Afghánistánu," šeptl Steve a Tony sebou cukl. Prudce se posadil a díval se do vyděšené blonďákovy tváře. Nedokázal dýchat. Srdce se mu zastavilo a v očích měl zničeho nic slzy. Hypnotizoval zmatený pohled svého společníka.

"Ede? Co se děje?" nadzvedl se Steve na lokty a srdce mu bilo na poplach. Řekl jsem snad něco špatně?

"Jak-jak dlouho?" řekl Tony lehce se chvějícím hlasem. Ani nepotřeboval slyšet odpověď. Věděl moc dobře, s kým právě leží v posteli. I když to nedokázal pochopit.

"Jedenáct let," odpověděl stále zmatený Steve. Tony vstal a rukou si zatahal za vlasy. Měl pocit, že mu snad exploduje srdce. Všechno se na něj začalo valit ze všech stran. Cítil, že potřebuje vypadnout.

"Promiň, omluv mě," řekl rychle a rozběhl se do koupelny, kterou po cestě do ložnice našel. Zde se zamkl a zády sjel po dveřích na studenou zem. Hlavu si složil do dlaní a snažil se uklidnit žaludek, který byl jako na vodě. Svět se s ním točil a on nevěděl proč. Vlastně věděl. Právě totiž našel svůj střed vesmíru. Alespoň bývalý střed.

Z očí mu unikly neposedné slzy, které v sobě měly všechny city, jaké kdy Tony cítil ke Stevovi. Jeho Stevovi, který se po jedenácti letech vrátil a stala se z něj troska.

"To pro tebe nic z toho neznamenalo vůbec nic?" rozkřikl se Tony. Steve se otočil a hřbetem ruky si setřel všechny slzy.

"Byla to jen akademie," naposledy se podíval do toho nádherného obličeje plného slz a prošel přes přepážku. Tony se zhroutil na zem a cítil, jak se jeho srdce láme. Tak moc, že už se nikdy nezahojí. Ne, dokud znovu nebude svírat v náručí svého Steva. Steva, který se na něj vykašlal a nechal ho omdlít na letišti. Steva, který ho dostal do nemocnice a Steva, který ho donutil schovat své srdce a zničit své city.

Vstal, došel k umyvadlu a opláchl si obličej. Podíval se na svůj vlastní odraz. Přemýšlel, jak moc se za těch jedenáct let změnil. Proč ho Steve nepoznal hned? Proč on nepoznal Steva hned?

Panikařil a nevěděl, co má dělat. Utřel si obličej do ručníku a vydal se zpět do ložnice. Zakázal si na to myslet, i když to nešlo. Bude to muset vyřešit ráno. Teď byl až moc opilý na to, aby se donutil odejít. Jakmile vešel do místnosti, Steve si oddechl.

"Bál ses, že odejdu?" nadzvedl Tony jedno obočí. Právě zahájil divadlo. Hrál nejtěžší roli svého života. Roli, která ho ničila a zároveň ho léčila. Musel hrát, že Steva vidí poprvé v životě a že k němu ani po těch jedenácti letech nic necítí.

"Tak trochu. Dost jsi mě vyděsil. Bál jsem se, že ses mě lekl," nervózně se zasmál blonďák a Tony si raději lehl na postel. Cítil, jak mu přestávají sloužit končetiny. Potřebuje vystřízlivět a pak se opít do němoty. Třeba si pak uvědomí, že to není možné a že se mu to jen zdá. Vždyť jaká je náhoda, že na sebe takhle narazili?

"Tebe? To nikdy. Chceš mi říct o té válce?" zeptal se brunet a zalezl pod vyhřátou peřinu. Steve zakroutil hlavou a v očích měl slzy. Tonyho to neskutečně bolelo. Ani si nedokázal představit, co za hrůzy musel zažít. Kdybys tady tenkrát zůstal, tak jsme mohli být šťastní a nic z toho by se nestalo.

"Jsi v pohodě?" odpověděl Steve otázkou. Brunet sebou znovu cukl. Samozřejmě, že nebyl v pohodě. Vlastně byl absolutně v háji, ale nemohl na sobě nic nechat zdát. Zná Steva dobře. Bylo mu jasné, že si od nikoho nenechá pomoct. Bude se sám užírat se svými vnitřními strachy, které nedokáže porazit. Nikdo jiný Steva nepochopí tak, jak on. Nikdo ho z toho nedostane. Jenom on. Kdyby teď řekl pravdu, blonďák by ho od sebe odehnal. Tak, jako to udělal před jedenácti lety. Tony tohle nemohl riskovat. Nejdřív ho z toho dostane a pak mu poví pravdu. Tak zní plán.

"Jasně. Proč bych nebyl?" nadzvedl Tony jedno obočí a nedokázal odtrhnout pohled od andělské tváře, která vypadala minimálně o dvacet let starší. Bylo jasné, že Steva poznamenala válka opravdu silně.

"Nevím. Zdáš se mi takový... Roztěkaný?" uculil se blonďák. Tony se nedokázal přemoct. Chytil Stevovu ruku do své. Cítil, jak je kůže hrubší, než bývala. Přesto dlaň dokonale zapadla do té jeho.

"To se ti zdá. Chceš spát, nebo si chceš povídat?" zeptal se Tony stále se lehce chvějícím hlasem. Dost ho uklidnilo, když Steve s rukou neucukl. Naopak brunetovu dlaň ještě více stiskl a díval se mu přímo do očí.

"Spát," odpověděl jen. Tony přikývl a znovu se zvedl z postele. Došel zhasnout světlo. Jakmile se místnost pohltila do tmy, mohl přestat nosit bezstarostnou masku. Zmoženě si promnul oči, které byly znovu plné slz. Pamatoval si, jak moc mu Steve ublížil. Také si pamatoval, jak moc ho miloval a jak moc se o něj prvních pět let po jejich rozchodu bál. A teď tady byl. Živý, krásný a zdravý. Alespoň fyzicky určitě.

Rychlým krokem se vydal k posteli, zalezl pod peřinu a pevně objal Steva. Ten trochu zmatený objetí opětoval. Nechápal, proč si ho k sobě brunet tak moc tiskne. Nerozuměl, proč ho líbá na temeni hlavy a proč mu jeho slané slzy padají do tváře. Přesto se z objetí odejít nechystal. Také potřeboval náruč, do které si bude moct složit hlavu. 

"Dobrou, Ede," šeptl blonďák a ještě více se na bruneta natiskl. Tony, který stále brečel štěstím, že je jeho Steve živý, mu ani nedokázal odpovědět. Jen ho celou noc pevně objímal a přál si, aby se od sebe nikdy neodloučili.