Položil na zem kufr a zhluboka nasál vůni města, ve kterém už pěkných pár let nebyl. Rozhlédl se kolem sebe a snažil si do paměti vrýt všechny detaily, co šly. Muže ve smokingu, který si četl noviny, partu ožralých kamarádů, kteří se snažili vyrvat značku ze země a dokonce i paní, která venčila svojí čivavu.

Povzdechl si. Čivavu. Jak hrozně moc dlouho neviděl čivavu, nebo prostitutku u silnice. Pro jistotu se otočil, aby se ujistil, že se mu to nezdá. A opravdu nezdálo. Stál před hlavním terminálem letiště mezi tlačícími se lidmi.

Stále trošku mimo znovu pevně uchopil kufr a vydal se co nejrychleji pryč z davu lidí, který mu naháněl hrůzu a vracel mu do hlavy nepříjemné vzpomínky.

"Na třech hodinách! Opakuji! Skupinka lidí na třech hodinách!"

"Georgi! Jdi to tam prozkoumat! Zůstaň na příjmu!"

"Rozumím pane."

"KONTAKT! KONTAKT! KON-"

"Gregu! Opakuj své hlášení!"

"..."

"Gregu! Okamžitě se ohlaš! To je rozkaz!"

"Pane, mám pocit, že jsme o Grega přišli."

Rychle si setřel neposednou slzu a raději si šel chytit taxík. Potřeboval spánek v kvalitní posteli, který mu už několik měsíců nebyl dopřán. Naštěstí nemusel čekat dlouho. Žluté auto, tak moc typické pro tohle město, brzy zastavilo před ním.

"Poprvé v New Yorku?" zeptal se taxikář ve středních letech, jakmile vyjeli na silnici. Mladý muž se smutně usmál a zakroutil hlavou.

"Nene, jen jsem tu po dlouhé době," odpověděl a prohlížel si reliéf města, které mu tak moc chybělo.

"Máte tady rodinu?" dál se vyptával taxikář snědé pleti.

"Nemám. Rodinu mám v Austrálii," znovu si povzdechl mladý muž. Tak hrozně moc chtěl vidět své rodiče, které v posledních pár letech viděl jen párkrát a jen na pár minut. Bohužel si vybrali tu nejhorší dobu na dovolenou, co mohli. Ale možná to i bylo dobře. Alespoň měl čas srovnat se sám se sebou a s vinou, kterou si nesl v srdci.

Taxikář už se dál nevyptával. Všiml si slz v jizvami posetém obličeji a pochopil, že by měl mlčet. V tichosti projeli městem až do Queensu, kde mladíka vysadil.

"Děkuji," poděkoval muž, zaplatil a vzal si svůj kufr. Taxík odjel a on zůstal sám. Sám uprostřed ulice, stejně jako v ten osudný den.

"Nikdo tu není!"

"Co chcete říct, že tam nikdo není?"

"Jsem-jsem tu sám."

"Kde je zbytek jednotky?"

"..."

"Pane? Kde je zbytek jednotky?"

Zakroutil hlavou, aby si vyčistil hlavu. Ještě pevněji sevřel kufr a rázným krokem se vydal k hotelu, který stál na druhé straně ulice. Zde získal klíče od nového pokoje a do výtahu ho následoval soucitný pohled recepční, o který nestál.

V pokoji se svalil do postele a tupě sledoval strop. Cítil, jak zapadává do měkké matrace. Málem zapomněl, jak příjemná je normální postel. Až moc dlouho spával na lehátku, na písku nebo na tvrdé zemi.

I přesto že bylo něco kolem páté odpoledne, cítil, jak na něj padá únava. Ještě aby ne, když je zde čas o devět hodin pozadu. V tuhle dobu byl zvyklý spát. Mnoha hodinový let jeho únavě také nepřidával. Stejně jako vzpomínky spjaté s tímto městem, které se na něj tlačily na každém kroku. Zatím je úspěšně ignoroval a doufal, že to takhle vydrží co nejdéle. Přesto věděl, že si jednou vzpomene na dobu, kdy zde před lety studoval.

A/N

Vítám vás u pokračování knihy 'It's Just an Academy!' 

Hned na začátek pro vás mám otázku: Uvítali byste raději pohled: 

1) první osoby 

•"Šel jsem do koupelny a pozdravil jsem Tonyho."

• psaný tak celý první díl (kromě epilogu)

2) třetí osoby

• "Steve šel do koupelny, kde pozdravil Tonyho."

• psaný tento prolog

Dost jsem se našla ve psaní ve třetí osobě a baví mě to mnohem víc. Ale chápu, že by to bylo ze začátku zmatené, když byl první díl psaný z pohledu první osoby. Dejte mi prosím vědět, jak to vidíte. Čím více lidí, tím lepší. 

První kapitola vyjde někdy okolo 10. sprna. Jedu s rodinou na dovolenou, takže tu bohužel nebudu.

S láskou Marvel_corn ♥