"Takže, Steve. Jak ses měl? Ještě jednou se omlouvám, že jsem naší schůzku přesunula na tento týden. Měla jsem toho moc," omlouvala se Bobbi svému klientovi a u toho si do ruky vzala desky s papírem. Blonďák na sucho polkl a duchem se vrátil k uplynulým dnům.

"Nic moc. Byl jsem na hotelu a díval jsem se na seriál, který jsem měl kdysi rád. Ani jsem nevěděl, kdy ho dotočili," řekl pravdu a zamrzelo ho, o kolik věcí za těch jedenáct let přišel.

"A viděl ses s někým? Nemyslím jen prodavačku v obchodě nebo náhodného kolemjdoucího," zasmála se psycholožka a Steve zakroutil hlavou, "ani s tím tvým kamarádem? Zapomněla jsem jeho jméno..."

"S Edem?" 

"Ano, s ním," přikývla Bobbi a upřeně se dívala na zamyšleného vojáka

"Ne. S ním jsem se viděl naposledy minulý týden. Hned po tom, co skončila naše první schůzka," přiznal Steve a znovu z toho posmutněl. Mrzelo ho, že se mu brunet začal vyhýbat.

"A co jste dělali? Jestli mi to tedy můžeš říct," dál se vyptávala blondýna a voják trochu zčervenal. 

"Měl-měl jsem nějakou slabou chvilku. Přijel a pomohl mi dostat se z ní," vysvětlil Steve a trochu se pousmál. Bylo to od Eda moc hezké, že přijel. To, že už se od té doby neozval, už tak hezké nebylo.

"Znovu jsi vzpomínal?" 

"Ano. Ale tentokrát ne na... Zabíjení ani na žádné mise," přiznal blonďák a sklopil pohled k zemi. Nechtěl o tom mluvit před nikým. Neustále si musel připomínat, že mu tahle žena pomůže a rozhodně se mu nebude smát. Možná bude, ale až on odejde.

"A co tě tak rozhodilo tentokrát?" nechápala Bobbi a něco si zapsala na papír. Steve si povzdechl.

"Asi vám to bude připadat vtipné, ale kvůli příteli," zašklebil se blonďák. Blondýna se však vlídně pousmála.

"Proč by mi to mělo připadat vtipné? Steve, můžeš se mi svěřit úplně s čímkoliv. Nebudu tě soudit. Chci ti jen pomoct," znovu mu kladla na srdce a voják si povzdechl. V očích měl pálivé slzy.

"Pohádali jste se? Voláš si často se svým přítelem?" zajímala se Bobbi. Steve si prohrábl rukou vlasy. Už roky neřekl to, co se chystal říct nahlas.

"Vlastně ne. Ten současný za to nemůže. To spíš můj ex," přiznal voják a smutně se pousmál. 

"Chceš mi o něm povyprávět?"

"Já-já nevím. Ono to je dost ubohý. Netrvalo to mezi námi dlouho. Ani ne rok a přesto... Přesto na něj myslím i teď. Po jedenácti letech," zasmál se Steve takové absurditě se slzami v očích. Bobbi otevřela pusu, kterou zavřela hned, jakmile si to uvědomila.

"Jedenácti letech? To už je hodně dlouho," dostala ze sebe překvapená terapeutka. Voják si prohrábl vlasy. Pokud je z toho i vyučený profesionál překvapený, tak to s ním musí být hodně špatné. Alespoň to si myslel.

"To je. Jak jsem říkal, je to ubohé. Je mi třicet dva let a trápí mě moje první láska," zakroutil Steve hlavou jakoby doufal, že tím všechny myšlenky i vzpomínky odežene.

"Není to ubohé. Muselo mezi vámi být něco silného, když si to v sobě nosíš už takovou dobu. Co se stalo? Proč jste se rozešli?" opatrně se vyptávala blondýna a soucitně se na svého klienta usmála.

"Proč? Protože jsem odjel do armády. To se stalo. Musel jsem se s ním rozejít, protože by to nezvládl. A já také ne. Dlouhé měsíce jsem ho připravoval na to, že odjedu. Ale on mě nechtěl pustit. Neustále mě prosil... Brečel mi na rameni, že mi to nedovolí. Ale já jsem jít musel. I když jsem ho ze všeho na světě miloval nejvíc, povinnost mě volala. Kdybych zůstal, byl bych s ním a byl bych šťastný. Alespoň z části určitě. Ale vždy bych si v srdci nesl tu nehoráznou tíhu zklamání. To, že jsem se tak lehce vzdal svého snu. Jak by čas plynul, začal bych z toho Tonyho vinit. Vím to, protože se znám. I kdybych to neříkal nahlas, uvnitř bych věděl, že to on mě připravil o něco, pro co jsem celý život žil. Nakonec by to mezi námi stejně nevydrželo, protože bych ho nenáviděl. Nedokázal jsem si představit, že bych ho nesnášel. Proto jsem to udělal. Proto jsem ho opustil a na dva roky odjel do armády," dořekl Steve a propukl v pláč. Bobbi ho smutně pozorovala. Samozřejmě, že na slzy svých klientů byla zvyklá, ale tento příběh jí dojal.

"A proč ses pak nevrátil? Proč jsi ho nenašel a nevysvětlil mu to?" nechápala psycholožka. Blonďák se vysmrkal a utřel si slzy.

"Já jsem se vrátil. Ale dal mi jasně najevo, že už mě nikdy nechce vidět. Tak jsem se do armády vrátil. A plánoval jsem tam zůstat celý život, jenže se stala ta mise a-" dál nedokázal pokračovat. Schoval si tvář do dlaní a hlasitě se rozvzlykal. Bolelo ho srdce i vzpomínky.

"Neříkal jsi, že ses s ním neviděl jedenáct let?" nakrčila Bobbi nos. Steve si spěšně setřel slzy a zhluboka se nadechl. Už s tím začal, tak to dokončí. 

"Víte, on má vliv. Dost velký. Nebo spíš jeho otec. A-a... Vrátil jsem se z armády a hned na letišti jsem si koupil noviny. Spěšně jsem je prolistoval a chtěl jsem je vyhodit, když jsem si všiml fotky. Konkrétně fotky To-tonyho. Když se tak vracím zpět uvědomuji si, že jsem to měl vyhodit. Kdybych si ten článek nepřečetl, možná by se to vyřešilo. Ale já neodolal. Začetl jsem se a po posledním slově jsem věděl, že už se mezi lidi nikdy nechci vrátit. Nastoupil jsem na další let a vrátil jsem se zpět na základnu. A byl jsem tam až... Až do teď," svěřoval se blonďák a terapeutka ho pozorně poslouchala.

"Co se psalo v tom článku?" 

"Byl to rozhovor. Čerstvě přebral polovinu firmy svého otce. Ptali se ho tam... Na náš vztah. Nevím proč, když už to bylo dva roky staré," kroutil voják hlavou. Pořád nevěřil, že by o něm Stark řekl takové věci. Přesto si vše pamatoval i po devíti letech.

Anthony Stark a jeho orientace!

Dnes jsem se zeptala pana Starka mladšího na pár otázek. Jak se mu daří v otcově firmě? Jak snáší tlak médií a jaké je orientace? Čtěte a dozvíte se víc! ...

'Mohl byste se nám vyjádřit k vašemu vztahu, který jste měl údajně na akademii?'

'Vztahu? Nevím, o čem to mluvíte. Do světa unikly drby, že jsem měl milostné pletky s nějakým buzerantem.'

'Takže tato informace není pravdivá?'

'*Smích.* Samozřejmě, že není. Dokážete si představit mě jako teplouše? To těžko.'

'Vaši bývalí spolužáci tvrdí něco jiného.'

'Můžou si tvrdit, co chtějí. Já prostě lidem do kalhot nelezu. Nejspíš se nechali zmást experimentem, který jsem s jedním klukem ze školy prováděl. Šlo pouze o výzkum, nic dalšího v tom nehledejte.'

'Takže jste nikdy nic s homosexuálem neměl?'

'Neměl a ani mít nebudu. Na škole byl jeden spolužák, co se o mě snažil. Neustále jsem mu říkal, že o něj nemám zájem. Celý rok za mnou lezl a všem říkal, že spolu chodíme. Dokonce i moji přátelé mu na chvilku takovou blbost věřili. Ovšem na konci roku jsem ho poslal do jistých míst. Ještě ten den se sebral a odletěl chránit naší zem, aby nebyl vystaven veřejné potupě. Podle mě byl spíš srab, takže utekl.'

'Máme to brát tak, že jste proti homosexuálům?'

'Není to tak, že bych proti nim něco měl. Jen mezi tyto divné lidi nepatřím a byl bych rád, kdyby mě s nimi lidi už konečně přestali spojovat.'

'Moc Vám děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v budoucnu.'

"Takže ses sebral a prostě ses vrátil zpět?" nadzvedla Bobbi jedno obočí a rychle si něco poznamenala.

"Přesně tak," přikývl Steve a stále nevěděl, jestli toho rozhodnutí má litovat nebo ne. Jakmile si vzpomněl na svojí poslední misi, bylo mu jasné, že měl tenkrát zůstat v New Yorku. Když ještě neměl zničený život.

"A jak dlouho ses s tím rozchodem vyrovnával?" položila blondýna dost osobní otázku. Voják přemýšlel.

"Dlouho. Nevím proč, ale stále jsem tomu nemohl uvěřit. Byl jsem v armádě. Každý den byl přesně podle denního řádu. Bylo toho tak moc, že jsem se nemohl soustředit na nic jiného, než na trénink. Pouze večer, když všichni usnuli, já ležel a sledoval jsem lůžko, které bylo hned nad tím mým. Do rána jsem se litovat a přál jsem si, aby už jsem konečně zapomněl. Ale nešlo to. Každou noc jsem viděl hnědé oči a... Začal jsem vybíjet veškerou frustraci cvičením. Nějakou dobu se mi to i dařilo. Usnul jsem hned, co jsem spadl na postel. Ovšem ani tak jsem neměl klidné spaní. Zdáli se mi sny, kde jsem viděl umírat své přátele. Časem k nim přibyly i sny o lidech, které jsem zabil. S rostoucí hodností jsem měl před sebou těžší a těžší rozhodnutí až-" dál Steve nedokázal pokračovat. Srdce mu bilo neuvěřitelnou rychlostí a bolela ho hlava. Už dlouho se nikomu nesvěřil s tolika věcmi, jako právě dnes.

"Až do doby, kdy ses stal kapitánem a zabil jsi-"

"-měl jsem pár vteřin na rozhodnutí! Neměl jsem na výběr. Nemohl jsem dělat nic jiného! Všechno se to semlelo tak moc rychle," vykřikl vystrašeně a rychle se zvedl. Bez jediného slova se otočil a utekl z místnosti. Pryč z domu ho doprovázel Hunterův pohled a Bobbino volání. Nezastavoval se a prostě běžel. Doufal, že se rychle unaví a bude tak moc rychle usnout. Přál si, aby ho alespoň dnes večer netrápily noční můry. 

Doběhl až do parku, kde si sedl na lavičku a složil si hlavu do dlaní. Cítil se hrozně zoufalý a sám. Z kapsy si vyndal telefon a chvilku přemýšlel, jestli mu má zavolat, nebo ne. Nakonec se svému příteli neozval. Místo toho vytočil číslo muže, který se mu už týden vyhýbal. Byl opravdu překvapený, když Ed hovor zvedl.

"Ahoj Steve, děje se něco?" staral se hned a blonďák se smutně pousmál. Dělo se toho tak hrozně moc, že ani nevěděl, kde má začít. Celý jeho život byl vzhůru nohama a sám si v něm připadal jako cizinec. Nedokázal pochopit, kdy se všechno tak pokazilo.

"Ne, jsem v pohodě. Jen jsem přemýšlel... Nechtěl by ses stavit?" navrhl Steve a doufal, že brunet bude souhlasit. Potřeboval ho vidět. Ať už kvůli těm nádherným očím, nebo kvůli tomu, že s ním zapomínal na vše, co se mu v životě stalo.

"No já nevím, jestli je to dobrý nápad," váhal Ed a vojákovi to bylo nehorázně líto.

"Co jsem pokazil? Proč se mi tak vyhýbáš? Proč se se mnou nechceš jít ožrat?" naštval se voják. Konečně měl šanci na nějaké kamarádství a onen člověk mu už týden nezvedal telefony.

"Co?! Ty se chceš jít ožrat? Proč se chceš jít ožrat?" vychrlil ze sebe brunet a Steve vykulil oči. Tuhle reakci nečekal.

"Protože potřebuji zapomenout a už si potřebuji odpočinout. Jinak se brzy zblázním," svěřil se blonďák.

"Podle mě bys neměl pít-"

"Ožeru se s tebou, nebo bez tebe," přerušil ho Steve vážným hlasem. Rty měl semknuté do rovné linky a v tichosti očekával odpověď. Místo ní však uslyšel povzdychnutí.

"Tak dobře. Přijedu za tebou a někam zajdeme, ano?" ozvalo se nakonec a voják se slabě usmál. Byl rád, že tento večer nebude sám.

"Nechci jít mezi lidi. Můžu něco koupit a můžeme se sejít v hotelu," navrhl Steve, ale více to znělo jako nařízení.

"Já nevím... Já bych přeci jen raději šel někam, kde nebudeme jen my dva a-"

"Jo, pochopil jsem to. Promiň, že jsem ti zavolal," odsekl blonďák a chystal se hovor ukončit. Mrzelo ho, že s ním Ed nechtěl být osamotě.

"Ne! Počkej! Budu tam za dvacet minut. Alkohol beru s sebou."