Jakmile se od sebe odtáhli, aby nabrali alespoň trochu vzduchu, Steve si prohlížel červené oči. Stále ho trápilo, jakou barvu asi mají za normálních okolností. Znovu se Eda ptát nechtěl. A když se k tomu konečně odhodlal, kousek od něj někdo vypustil na oblohu rachejtle.

Při prvním výbuchu sebou Steve cukl a ještě více se na pobaveného bruneta přitiskl. Jakmile následovaly další rány, bolestně se mu sevřelo srdce. Zabořil obličej plný slz do upírova ramene a snažil se v očích zadržet slanou vodu, kterou stejně s další ránou neudržel.

Ed už se nesmál. Vlastně byl dost překvapený a také vyděšený. Nevěděl, co má dělat a co vyvolalo takovou rychlou změnu v blonďákově chování. Proto jen obmotal kolem chvějícího se těla ruce a doufal, že se celá situace brzy vysvětlí.

I poté, co obloha znovu tmavla a byla bez jediné známky po ohňostroji, Steve se stále křečovitě držel svého společníka. V uších pořád slyšel rány padajících bomb i mrtvých těl. Znovu si připadal jak na bitevním poli. Na malý okamžik úplně zapomněl, že už je v bezpečí v Central parku v příjemném objetí.

"Steve? Prosím, řekni alespoň něco." Konečně se voják alespoň trochu uklidnil. Až teď si uvědomil, že byl mimo možná až moc dlouho a že na něj celou dobu vystrašený upír mluvil.

"Promiň," šeptl Steve a přestal objímat bruneta. O krok ustoupil a rychle zkontroloval okolí, jestli je všechno v pořádku a nikde nejsou žádné bomby ani teroristi s kulomety.

"Už jsi v pohodě?" dál se staral Ed a udělal krok směrem k blonďákovi. Znovu mu byl těsně před ním. Voják se mezitím stále rozhlížel do všech stran a upír neměl jediné ponětí proč.

"Já jo. Nestalo se nikomu nic?" vystrašeně mu odpověděl Steve otázkou. Brunet mu opatrně setřel slzy, které šátek nezachytil, takže mu tekly po tvářích.

"Proč by se někomu mělo něco stát?" nechápal Ed, ale přesto jemně chytil blonďáka za pas. 

"Promiň. Já-já... Musím jít. Musím-musím... Doktorka mě va-varovala," řekl si Steve spíše pro sebe a upíra tím ještě víc vyděsil.

"Kam musíš jít? Co se stalo?" začínalo bruneta štvát, že nemá sebemenší ponětí o tom, co se děje.

"Do hotelu. Promiň," šeptl voják, vytrhl se z něžného sevření a rychlou chůzí se vydal směrem pryč z parku. Ušel jen pár kroků, než ho Ed doběhl.

"Nemysli si, že tě v tomhle stavu někam pustím samotného. Jedeme ke mně a zítra mi to vysvětlíš," nařídil upír a podíval se na stále vyděšeného blonďáka pevným pohledem.

"Ne-ne... Já-já... Musím jít na pokoj," zamítl Steve téměř okamžitě. Potřeboval si vzít antidepresiva. Nadával si, že je neměl u sebe. Zapomněl na ně a není se čemu divit. Celý týden byl zavřený v hotelu a prášky nepotřeboval.

"Tak tě tam doprovodím," ukončil debatu brunet a jednou rukou Steva objal. Ten byl tak v šoku, že to ani nezaregistroval.

Cestu taxíkem si Steve skoro nepamatoval. Věděl jen, že nadiktoval adresu řidiči a pak byl uvězněn v pevném objetí. Po nekonečných minutách vystoupili na ulici a blonďák se hned rozběhl do zapadlého hotelu.

Ed si zchátralou budovu přeměřil nehezkým pohledem a s nakrčeným nosem pospíchal za Stevem. Na recepci se na ně podívala pracovnice opravdu nehezkým pohledem. Asi si myslela, že si spolu utíkají zašpásovat.

Jakmile dorazili k pokoji, blonďák vytáhl z kapsy klíče a snažil se odemknout dveře. Vůbec se mu to nedařilo. Ať už kvůli alkoholu otupenému mozku či kvůli šoku, ze kterého se stále nevzpamatoval.

Brunet si povzdychl a raději pokoj odemkl. Voják se na něj vděčně podíval a vplul do bytu. Ed na nic nečekal a následoval ho. Zavřel dveře a rozešel se do jediné místnosti, ve které se svítilo.

V kuchyni už Steve pevně svíral prášek a napouštěl si sklenici vody. Pilulku spolkl, zapil a následně se svalil na zem. Upír u něj klečel během milisekundy.

"Hej! Hej! Jsi v pořádku? Mám volat sanitku? Kurva, tohle už není vtipný!" panikařil Ed. Dost si oddychl, když se na něj Steve podíval a natáhl k němu ruku. Pomohl mu na nohy, ale ruku nepustil. Díval se přímo do modrých očí a očekával vysvětlení.

"Promiň. Potřebuju si lehnout," zahuhlal Steve, který se cítil opravdu unavený.

"Tak to v žádném případě. Vždyť jsi úplně zpocený. Nejdřív si musíš dát sprchu a pak bychom měli zavolat doktora. Mám známého, který je nejlepší v zemi a je-"

"Ede, potřebuji jít spát. Věř mi, vím co dělám. Nestalo se mi to poprvé," povzdechl si blonďák a dlouho se díval do červených očí. Ed nakonec nejistě přikývl a jednou rukou objal vyčerpaného vojáka. Pomohl mu do ložnice, kam ho blonďák navedl. Položil ho na postel a rozhlédl se kolem sebe. Zastavil se pohledem na otevřené skříni. Rychle k ní došel a vytáhl jedno úhledně složené tričko. Vrátil se zpět ke Stevovi a stále ustaraně si ho prohlížel.

"Tak se alespoň převlékni. Takhle onemocníš," konstatoval Ed a blonďák poraženecky přikývl. I přes veškerou únavu věděl, že je to dobrý nápad. Sundal si propocené triko, ale nové si neoblékl. Místo toho spadl zády do peřin a zavřel oči.

Brunet na pár vteřin zamrzl na místě. Hladově si prohlížel vyrýsované tělo. Musel se kousnout do rtu, aby se udržel a neskočil na skoro spícího muže a nevzal si ho tak, jak dlouho nikoho. Pohnul se jakmile si uvědomil, jak směšně musí vypadat - cizí člověk, co s boulí v kalhotách sleduje spícího polonahého krasavce...

Opatrně došel až k posteli a ret si málem prokousl. Pohledem zkoumal malé jizvičky na holém hrudníku.

Uklidni se a tomu chudákovi teď musíš pomoct. Stejně jednou bude vzdychat tvoje jméno. Jen ne dnes. Brunet přikryl Steva dekou a došel zhasnout. Už chtěl odejít, když ho zastavil tichý hlas.

"Prosím, neodcházej. Ještě ne," šeptl blonďák, kterému se jako zázrakem nepodařilo usnout. Seděl na posteli a vystrašeně sledoval tmavou postavu u dveří. Bál se zůstat sám. Ještě nikdy neměl záchvat bez přítomnosti Buckyho. Vlastně měl předtím jen dva a pokaždé u sebe měl doktora i milovanou osobu.

Kterou jsem dneska podvedl. A několikrát.

Ed chvíli přemýšlel, nakonec si povzdychl a s vědomím, že už si dnes večer nevrzne, se vydal k manželské posteli. Sundal si kostým a jen ve spodním prádle zalezl pod peřinu. Bylo to zvláštní. Už roky s nikým nespal v posteli jen tak. Maximálně, když se ožral a usnul předtím, než si s někým mohl užít. Teď byl ovšem plně při vědomí.

Steve se trochu uklidnil, ale přesto se mu špatně dýchalo a neustále se třásl. V Edovi se praly dvě strany. Ta první chtěla blonďáka obejmout a zahnat všechny jeho myšlenky. Ta druhá se k něčemu takovému nechtěla snížit. Už před lety si řekl, že city jsou pro slabochy. A přesto momentálně ležel vedle muže, kterého znal jen chvilku a toužil mu alespoň trochu pomoct.

"Klid. Jsem tady a nic se ti nestane," šeptl nakonec brunet a pevně vojáka objal. Ten se okamžitě uvolnil a co nejvíc se na Eda natiskl. Zhluboka vdechoval hnědovláskovu vůni, která mu přišla až moc povědomá.

Takhle v objetí spali až do časného rána, kdy se Ed probudil. Rychle na mobilu zkontroloval hodinky a oddychl si. Ještě pořád měl čas zmizet. Otočil hlavu na spícího blonďáka a usmál se, jelikož mu během spánku spadl šátek a on tak konečně mohl spatřit andělskou tvář. Tedy alespoň z části. V místnosti stále panovala tma a brunet tak moc neviděl.

Co nejvíce potichu se Ed oblékl a opatrnou chůzí se vydal ke dveřím. Už měl roky zkušeností s ranním utíkáním, takže se mu podařilo dostat se až ke dveřím. Zde se zastavil a naposledy se na spícího Steva otočil. Doufal, že se nevidí naposledy. Slíbil si hned jakmile si onoho muže v baru všiml, že se s ním vyspí. A stále to měl v plánu. I když ne dnes, jednou se mu to podaří.

Vešel do kuchyně, kde našel kus papíru a tužku. Úhledným písmem napsal krátký vzkaz s vymyšlenou výmluvou, proč musel zmizet. V tom už byl také mistr. Nezapomněl připsat své telefonní číslo a podepsat se falešným jménem, které mile rád používal. Naposledy se rozhlédl po malém hotelovém pokoji a utekl z něj co nejrychleji pryč.