Mladý muž se vzbudil ještě před prvními ranními paprsky. Čelo měl orosené potem, kvůli ošklivému snu, který se mu té noci zdál. Věděl jistě, že už znovu neusne. Posadil se na kraj postele a nohy nechal dopadnout na studenou dlažbu. Prohrábl si tmavě blonďaté vlasy a snažil se uklidnit stále rychle bijící srdce.

Jakmile se dost vydýchal, sáhl po tmě po svém mobilu, na který si ještě pořádně nestihl zvyknout. Najel na kontakty a brzy zavolal jedinému člověku, který mu zbyl.

"Čau Brouku. Co tak brzo vzhůru? Nemáš tam tak tři ráno?" ozvalo se z telefonu hned po přijetí hovoru.

"Mám tady pět hodin ráno. Bucky, promiň, že ti volám, ale už nemůžu spát a nevím, co mám dělat," povzdechl si muž a užíval si chlad, který mu prostupoval skrz dlaždice do chodidel.

"To nic, Steve. Proč nespíš? Chybím ti?" uchechtl se Bucky a blonďatý muž si promnul oči. Nechtěl svému příteli říkat, že má noční můry. Jednou to zkusil a místo utěšení dostal jenom výsměch.

"Spíš je to tím městem. Mám tu moc vzpomínek," rozhodl se Steve říct druhý důvod, proč se celou noc převaloval ze strany na stranu.

"Tak se jdi bavit a udělej si vzpomínky nové," navrhl muž na druhé straně telefonu.

"Máš pravdu. Asi se půjdu projít a vyčistím si hlavu," souhlasil blonďák, i když tuto část města neznal.

"Tak se měj. Já už musím jít, jinak mi seržant dá. Tak ahoj. Miluju tě," loučil se Bucky trochu ve spěchu.

"Já tebe taky," šeptl Steve a hovor ukončil. Ještě pár minut seděl ve tmě s telefonem v ruce. Když znovu usoudil, že doopravdy neusne, teple se oblékl a v tichosti opustil pokoj.

Vyklouzl na prázdnou ulici a zhluboka se nadechl nočního vzduchu. Musel si přiznat, že mu chyběla vůně přírody. Ale mnohem raději poslouchal hluk troubících aut, než zvuk padajících bomb. 

Tělem mu proběhla zima. Steve si ještě více stáhl rukávy mikiny, i když vnitřně věděl, že mu není chladno kvůli počasí. 

Rozešel se směrem ke zvukům aut a brzy se ocitl u hlavní silnice. I když se lidem stranil, občas potřeboval vědět, že na světe není sám. Že všechno, co prožil, nebylo zbytečné. Vždyť se do armády nepřihlásil kvůli sobě, ale kvůli povinnosti k jeho státu. Chtěl ho chránit, stejně jako všechny jeho obyvatelé. A jak jinak to mohl udělat, než válku ukončit?

Posadil se na blízkou lavičku a stále v tichosti pozoroval noční ruch velkoměsta. Poprvé za těch pár hodin, co je tady, ho napadlo, že by se mohl ozvat. Mohl by napsat svým přátelům, že se po tolika letech vrátil. Že je živý a zdravý. Alespoň fyzicky.

Vytáhl telefon z kapsy, ale hned vzápětí ho vrátil zpět. Zopakoval tuto akci ještě několikrát, než s povzdechnutím mobil konečně nechal v klidu odpočívat. 

Ještě je moc brzo. Opakoval si v hlavě a měl pravdu. Ještě se ani nevzpamatoval z poslední mise. Nedokázal by čelit tolika otázkám, které by ho stále nutili vzpomínat. Ne, raději ještě pár dní počká a dá se do pořádku.

Zvedl své modré oči a rozhlédl se po okolí. Pohledem zastavil až na neonovém nápisu, který všem kolemjdoucím jasně ukazoval, že se v domě nachází bar. Steve chvilku přemýšlel. Hrozně rád by se teď šel opít a alespoň na chvilku přestal přemýšlet. Jenže tohle bylo přesně to, o čem dostal opravdu velké varování. 

Vysloužilí vojáci dost často spadli do alkoholismu. Nejdřív zapíjeli svobodu, poté žal a nakonec trauma, se kterým se nedokázali smířit. Někteří nad sklenkou whisky litovali, že se do armády vůbec hlásili.

Čím déle přemýšlel, tím víc dostával žízeň. Nakonec si povzdychl a nejistými kroky se vydal k zeleným dveřím pod neonovým nápisem. V hlavě si pořád opakoval, že si dá jen jednu skleničku a vrátí se do hotelu.

Propletl se přes tančící lidi, kterým zřejmě nevadilo, že je za chvíli šest ráno. Steve nad nimi jen pokroutil hlavou a dál pokračoval k cíli jeho cesty - k baru. Zde se usadil na vysokou židli a čekal, než ho barman zaregistruje.

"Dobrý večer. Nebo mám říct ráno? Co to bude?" zeptal se mladý muž za barem a zářivě se na blonďáka usmál.

"To je jedno. Jen ať to má v sobě alkohol," objednal si Steve a ani se úsměv nezkoušel oplatit. Už to bude pěkná doba, co se naposledy od srdce zasmál. Bylo mu to líto. Dřív se smál pořád. Dřív taky neviděl tolik hrůz...

"Tak tady je vaše pití," přerušil Stevovy myšlenky mladý barman. Blonďák zaplatil požadovaný počet dolarů a s brčkem v puse se rozhlížel kolem sebe. Tajně doufal, že přeci jen uvidí známou tvář. To se však nestalo. Místo toho vypil celý koktejl a měl co dělat, aby si neobjednal další. Věděl moc dobře, že ho takové množství alkoholu, který pozřel, nedokáže zbavit nepříjemných myšlenek.

Už se zvedal ze židle, když na něj barman znovu promluvil: "Příští pátek se tady koná taková akce. Myslím, že by ses mohl stavit." Podal Stevovi leták a ten si ho dost neochotně vzal. Rozhodně neplánoval chodit na nějaké akce. 

"Ehm... Děkuji," dostal ze sebe blonďák a hledal nejbližší východ. Znovu na něj začala padat panika.

"Tak se na tebe těším a rád jsem tě poznal..." až moc zářivě se mladý muž na baru usmíval.

"Steve. Jmenuji se Steve."

"Rád jsem tě poznal, Steve," naposledy se barman usmál. Steve se také pokusil o úsměv, ale moc se mu nepovedl. Konečně se mu podařilo prodrat se skrz lidi a vyjít na ulici. Ani se nerozhlížel a rychlým krokem se vydal zpět na hotel. Cítil, jak se svět kolem něj smrskával a nebe se na něj tlačilo. Na tohle ho jeho terapeutka také upozorňovala. Nejlepší je uchýlit se někam do klidu. Nejlépe k někomu komu daný člověk důvěřuje a má ho rád.

Bohužel pro Steva, jediný takový člověk byl stále na druhé půlce planety na vojenské základně. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než s ranními paprsky v zádech běžet do hotelu.