Steve byl další dny, až na chvíle, kdy se šel najíst, zavřený v hotelovém pokoji. Potřeboval se konečně uklidnit a jak jinak toho měl dosáhnout, než být izolován od společnosti? Volný čas využil k tomu, aby dohnal vše, co za posledních pár let nestihl. 

Četl si zprávy. Ať už místní nebo světové. Bylo toho tak moc, že polovinu z nově získaných informací okamžitě po přečtení zapomněl. Samozřejmě, že během jeho služby v armádě nebyl kompletně odříznutý od světa. Spíš neměl čas na nic jiného, než na své mise. Stačilo mu vědět, kdo vyhrál volby a kde jinde se válčí.

Tak se stalo, že utekl týden od jeho návratu do New Yorku a pátek zaklepal na dveře. Pro Steva to byl den jako každý jiný. To až do doby, než večer ukončil krátký hovor se svým přítelem a chystal se ke spánku. Při nastavování budíku mu pohled padl na pozvánku na akci, kterou před týdnem dostal od barmana. 

Opatrně vzal leták do ruky a pořádně si ho prohlédl. Na chvilku zauvažoval, že by do baru přeci jen šel. Ovšem hned tuto myšlenku vyhnal z hlavy. Zhasl světlo a lehl si na postel. Zavřel oči a doufal, že se spánek dostaví co nejdříve.

Místo krásných snů však viděl obrazy. Hrůzné obrazy, které ho nakonec probudily. S oroseným čelem a rychlým dechem se voják posadil. Oči měl doširoka otevřené a před sebou stále viděl scenérii plnou krve. 

Steve si prohrábl blonďaté vlasy a pohledem sklouzl na noční stolek, kde se stále válel leták s pozvánkou na párty. Tentokrát moc dlouho nepřemýšlel. Prostě vstal, vzal si telefon, převlékl se a co nejrychleji vyběhl z pokoje do ulic velkoměsta. 

Venku se rozhlédl na všechny strany. Stále očekával útok, o kterém se mu zdálo. Naštěstí byl v zapadlé ulici sám. Trochu klidnější se vydal k baru, nad kterým znovu svítil neonový nápis. Už teď si všiml, že je zde mnohem více lidí, než předtím.

Otevřel dveře a hned ho do uší uhodila hlasitá hudba. Na jeho vkus až moc hlasitá. Přes tančící lidi se dostal až k baru. Sedl si na jedinou volnou židli a až teď se kolem sebe rozhlédl. Překvapilo ho, že většina lidí na sobě měla masku. Dokonce i zahalený barman, který se ke Stevovi blížil s úsměvem na rtech.

"Ahoj! Tak jsi přišel jo? Kde máš masku?" zeptal se muž za barem a začal míchat drink, který si Steve neobjednal.

"Nevěděl jsem, že nějakou mám mít," odpověděl blonďák upřímně a znovu se rozhlédl kolem sebe.

"Vždyť je Halloween! To je jasné, že máš mít masku!" smál se barman a postavil koktejl před Steva. Ten si pití nejdřív nedůvěřivě prohlížel, nakonec se z něho přeci jen napil a hned ucítil, jak ho alkohol pálí v krku.

"Vypadáš, že dneska potřebuješ něco silnějšího," konstatoval barman a během toho si z hlavy sundal masku, kterou také Stevovi podal, "na. Ať máš alespoň něco." Blonďák si nabízený šátek s dírami na oči s mírným úsměvem zavázal a hned se cítil mnohem lépe. Lidé na něj nebudou tak divně koukat a navíc ho ani nikdo nepozná. Což znamená jen jedno. Může se konečně opít tak moc, jak potřebuje.

"Můžu poprosit ještě o nějaký alkohol?" požádal Steve a zrzavý barman mu vyhověl. Nalil mu do skleničky nějakou bílou tekutinu a přihodil brčko. S úsměvem pití předal Stevovi a šel se věnoval ostatním zákazníkům.

Voják se opatrně s brčka napil a přivítal pálivý pocit v krku. Opřel se zády o bar a nezaujatě sledoval, jak všichni tančí. Ani na sekundu ho nenapadlo, že by se připojil. Ne, on raději bude sedět a opije se pokud možno co nejdříve.

Už se chystal odejít, když si vedle něho na židli sedl muž, který dnešní den vypadal spíš jako upír. Steve nevěděl, proč ho cizinec tak moc zaujal. Nechápal, proč si pomalu znovu sedl a upřeně ho sledoval. Možná za to mohly pronikavé oči nebo perfektně zastřižené vousy. Pozorně poslouchal, jak si muž objednal pití a následně ho jedním douškem vypil. Sledoval, jak si olízl mírně popraskané rty a trochu se zašklebil.

"Budeš na mě koukat ještě dlouho?" zeptal se Steva zničeho nic onen záhadný muž. V hlase neměl ani špetku vzteku, spíš byl pobaven. Blonďák sebou cukl a cítil, jak mu trochu hoří tváře.

"Promiň. Jen jsi mi přišel nějaký... Povědomý," omluvil se voják a myslel to upřímně. Čím déle se na cizince díval, tím déle měl pocit, že ho opravdu zná.

"To si mě asi s nikým pleteš. Děje se mi to často," usmál se muž a ukázal tak Stevovi krásné bílé zuby - mezi nimi i upíří špičáky.

"Jsem Edward," představil se muž a natáhl k blonďákovi ruku.

"St-steve," vykoktal své jméno a s rukou si potřásl. Okamžitě ucítil zvláštní mrazivý pocit po celém těle. Proto svoji ruku možná až moc nápadně a moc rychle stáhl zpět ke svému tělu.

"Neboj. Já nekoušu. Tedy, jen když mám hlad," zasmál se Edward své narážce na svoji masku a znovu tak ukázal světu špičaté upíří zuby. Steve nevěděl, co na to má říct. Proto si znovu objednal pití a rychle ho do sebe dostal. Už cítil, jak jeho tělo pomalu ovládá alkohol. A mile rád se mu poddával.

"A za co tu jsi ty?" znovu navázal Edward konverzaci. Blonďák si dal s odpovědí na čas. Sám nevěděl, co za masku na sobě měl.

"Ehm... Jsem takový ten záhadný muž, který tajně všechny sleduje na samém okraji plesu," vymyslel nakonec. Po té odpovědi se Ed znovu napil.

"To máš pravdu. Jsi záhadný," kývl hlavou a provrtával Steva červenýma očima.

"Máš dobrý kostým. Ty oči, zuby i bílá pleť. Opravdu se ti to povedlo," zavedl blonďák téma někam jinam. Nechtěl se bavit o sobě. 

"Děkuji, ale není to kostým. Neviděl jsi snad Stmívání? Jsem ten hlavní upír. No vždyť se podívej! Dokonce se i jmenuji Edward," žertoval cizinec a Steve se po dlouhé době opravdu upřímně zasmál. Samotného ho překvapilo, jak jednoduše to šlo.

"Můžu ti sundat tu masku?" zeptal se zničeho nic upír, který dalších pár vteřin Steva intenzivně pozoroval.

"Proč?" vyděsil se Steve. Cítil, jak na něj jde další panika. Nechtěl si sundavat šátek. Nechtěl být zpět tím člověkem, který udělal tolik špatných věcí, za které bude do smrti pykat. Chtěl být ještě nějakou dobu záhadný muž z plesu.

"Chci vidět, jak vypadáš. Jestli jsi alespoň zdaleka tak krásný, jako tvé oči," odpověděl mu Edward tajemným hlasem. Stevovi z toho tónu proběhl mráz po zádech. Dlouho od nikoho neslyšel lichotku. Tedy, jeho přítel Bucky se o to občas pokusil, ale moc mu to nešlo.

"Já-já..." snažil se najít, jak na to odpovědět. Zdálo se, že mu pohledný upír sebral všechna slova.

"Nemusíš na to nic říkat. Jen si sundej masku a potvrď má slova," navrhl Edward a jeden koutek úst nadzvedl do úšklebku.

"Omlouvám se, ale asi to nepůjde," povzdechl si Steve a myslel to vážně. Bylo mu líto, že v bíle namalovaném obličeji spatřil vlnu zklamání, která byla téměř okamžitě schovaná za falešný úsměv.

"Tak se se mnou alespoň napij," řekl po krátké odmlce Ed a už u barmana objednal dvě pití. Blonďák se chvíli zdráhal, ale nakonec si přeci jen panáka hnědé tekutiny vzal a s upírem si připil.

"Na jak dlouho tu jsi?" vyptával se hnědovlasý cizinec a Steve vůbec nevěděl, na co se ptá.

"Kde?" nadzvedl jedno obočí, které přes masku stejně nebylo vidět. Edward se uchechtl a nespouštěl ze svého nového objevu oči.

"Ve městě. Nejsi odsud, že ne? Nemáš zdejší přízvuk," vysvětlil upír a rychlým pohledem sjel blonďáka od hlavy k patě.

"Máš pravdu. Nejsem. Ehm... Nikam se nechystám. Jsem tu po dlouhé době a zrovna jsem přijel," řekl Steve, který už ani nevěděl, proč se svěřuje. Začínal být možná až moc ožralý. Ale možná to bylo dobře. Pomaličku přestával myslet na minulost a alespoň na chvilku se zaměřil na přítomnost. Na společnost hezkého upíra, který musel být přibližně v jeho věku.

"A co jsi dělal, že jsi po dlouhé době zpátky?" divil se Edward a přišoupl si židli blíže ke svému novému společníkovi. Díky tomu Steve ucítil upírovu velmi přitažlivou vůni.

"Pracoval jsem v zahraničí," dostal ze sebe blonďák. Nelhal, jen neříkal úplnou pravdu. Ale proč by měl jeho osobní život  zajímat nějakého cizince v baru? Rozhodně nebude nikde vykládat, že je vysloužilý voják. Všechny by zajímalo, proč má takový titul v tak mladém věku. Ještě nebyl připravený mluvit o tom, co se stalo. Stačilo, že to řekl jednou. Víckrát už to nikomu nepoví.

"Tak to jo. A už jsi byl všude, kam jsi se chtěl podívat?" dál se vyptával upír a Steve se trochu zasekl. Je pravda, že si celé ty roky dělal seznam, co navštíví jako první. Dokonce nevěděl, s čím začne. Nakonec to dopadlo tak, že byl celý týden zavřený na pokoji a cítil, že by se tam měl co nejdříve vrátit i teď.

"Abych byl upřímný, tak ne," slabě se voják usmál a dopil své pití. Zato Edward se rozzářil. Otočil se k baru a něco barmanovi šeptl do ucha. Ten jen kývl a brzy se vrátil s flaškou vína.

"Steve, pojď. Ukážu ti New York, který ti určitě chyběl," vyzval ho upír a natáhl k blonďákovi ruku. Steve chvilku váhal, ale nakonec se ruky chytil a nechal se vytáhnout na nohy. Ani nestihl nic říct a už ho Edward táhl pryč z baru. Během několika sekund stáli na čerstvém vzduchu a navzájem si dívali do očí.

"Tak, kam chceš jít první?" zeptal se brunet a pustil jejich spojené ruce. Přesto se stále usmíval a cenil tak své umělé špičáky.

"Já-já nevím," pokrčil Steve rameny a myslel to vážně. Jako by se mu z hlavy vykouřila všechna zajímavá místa.

"Na Times Square nepůjdeme. Tam je teď moc lidí. Do parku takhle ve tmě se mnou nepůjdeš, protože můžu být úchyl," přemýšlel Edward nahlas. Steve se zasmál a také se na chvilku zamyslel.

"Já bych do toho parku šel. Stejně bych tě přepral," pokrčil Steve rameny a myslel to vážně. Už udělal horší věci, než někoho přeprat v parku.

"Si nějak věříš ne?" nadzvedl upír jedno obočí a ústa se mu znovu stočila do úšklebku. Blonďák raději nezmiňoval, že byl jedenáct let u armády.

"Raději pojď," protočil Steve očima a čekal, než se dá jeho společník do pohybu.

"Nerozkazuješ mi tak náhodou?" divil se Edward, ale vydal se směrem k silnici.

"Promiň. Síla zvyku," omluvně se usmál Steve a rychle upíra došel.

"Síla zvyku? Co jsi zač? Nějaký uznávač tvrdých praktik?" zeptal se cizinec z baru možná až moc vážně.

"Ne, jen... To je jedno," zakroutil Steve hlavou a zesmutněl. Znovu se mu do hlavy dostala ta zpropadená válka a rozhodnutí, která ho trápila na každém jeho kroku. Edward to naštěstí dál nerozváděl a raději se pokusil chytit taxík. Netrvalo dlouho a žluté auto zastavilo. Oba muži nastoupili a řekli řidiči cíl jejich cesty.

"Co jsi v tom baru vůbec dělal tak sám?" zeptal se Edward hned, co se dalo auto do pohybu.

"Mohl bych se tě zeptat na to samé," odpověděl Steve a stále si hezkého upíra prohlížel.

"Já jsem se tam šel bavit," pokrčil brunet rameny a trochu se nahnul, aby byl blonďákovi ještě blíže. Ten ho jen se zatajeným dechem pozoroval.

"Já... Ehm. Šel jsem tam přijít na jiné myšlenky," odpověděl upřímně a nedokázal odtrhnout pohled od červených očí, které ho na jednu stranu děsily a na druhou stranu se mu neskutečně líbily.

"Jakou barvu mají tvoje oči?" zeptal se Steve a doufal, že dostane odpověď. Edward se však místo odpovědi nahnul k vojákovi ještě o kousek blíž. Teď je od sebe dělily doslova milimetry. Steve na svém obličeji cítil mentolový dech, který v sobě nesl pachuť alkoholu a tabáku.

"Chtěl bys to vědět?" šeptl upír a pohledem uhnul z očí na rty a poté zpět. Stevovo srdce běhalo maratony. Nechápal, proč se jeho tělo chovalo tak, jak se chovalo. Nechápal, proč se i on podíval na Edwardova ústa.

"Chtěl," odpověděl Steve šeptem a spolkl knedlík, který se mu samou nervozitou vytvořil v krku. Myslel si, že je na takové věci moc starý. Na poznávání nových lidí v baru a následnou cestu taxíkem na náhodné místo.

"A já zase chci vědět, jak vypadáš," vydechl Edward a ruku položil na Stevovu tvář.