Steve celé odpoledne četl knihu, kterou si s sebou přivezl. Už se naprosto uklidnil a snažil se nemyslet na předchozí večer. Málem by si myslel, že se mu to všechno zdálo. Jediný důkaz, že byl venku mezi lidmi, byl papírek, který ráno našel na stole. Hned věděl, že je od Eda. Přečetl si ho snad dvakrát a ač nechtěl, usmíval se přitom jako blbec. Prostě neodolal a musel brunetovi zavolat a ujistit ho, že mu opravdu nic není.

Už se blížilo k večeru, když mu vyzváněl telefon. Leknutím nadskočil a rychle se podíval, kdo se po něm shání. Zesmutněl, když mu místo záhadného cizince volal přítel. Ne, byl šťastný, protože Buckyho miluje a moc se na telefonát těšil.

"Ahoj! Co dělá můj blonďák?" řekl Bucky hned, co Steve hovor přijal. Na tváři se mu rozlil úsměv při oslovení můj a se zavřenýma očima si lehl na postel.

"Nic zajímavého. Četl jsem si knížku," odpověděl voják a stále se usmíval. Bylo příjemné slyšet známý hlas.

"To jsi celý ty a tvoje blbé knížky. Já jsem byl dneska na misi a-"

"Jsi v pořádku? Prosím, že jsi v pořádku," okamžitě začal Steve panikařit a rychle se posadil. Měl o svého přítele tak hrozný strach.

"Samozřejmě, že jsem v pořádku. Náhodou to byla sranda. Našli jsme skupinku teroristů a zezadu jsme je napadli," rozplýval se Bucky, zatímco se blonďák zamračil.

"Střílení lidí není sranda," šeptl a myslel to vážně. I když byl ve vojsku dlouho, nikdy si zabíjení neužíval. Naopak - hnusil se sám sobě.

"Když myslíš. Jsou to zmrdi, tak jsem je zabil. Ohrožují mě a hlavně ohrožují i tebe," uchechtl se muž na druhé straně telefonátu.

"Neohrožují mě. Teď už ne. Navíc víš moc dobře, že to jsou lidi stejně, jako my. Někteří tam nejsou dobrovolně," dál se mračil blonďák a mrzelo ho přítelovo chování.

"To jsou kecy. Navíc to není oni dva týdny, co jsi sám zabil-"

"Dost! Nemluv o tom!" křikl vystrašeně Steve a hned na to měl před očima celou hrůznou scenérii.

Steve klečel na zemi a pohledem hypnotizoval krev, která mu odkapávala z prstů. Nevnímal nic, co se dělo kolem. Neslyšel hlasy svých kolegů ani chraplák polního doktora. Soustředil se jen na červenou tekutinu, která ještě před několika momenty patřila živému člověku. Bytosti, kterou se slzami v očích zabil. 

Jakmile ucítil ruku na rameni, vyděšeně zvedl pohled a díval se na vojáka z jeho jednotky. Něco mu říkal, ale Steve nic neslyšel. V uších měl jen podivný pískot a hučení. Bolela ho hlava, bolelo ho všechno. Přes příšerný tlak na hrudi nebyl schopný žádného pohybu. Ani nezaregistroval, že mu slzy stále tekly po tvářích. Vlastně se dávil vzlyky, ale to ho netrápilo. Soustředil se jen na vyhaslé oči, které ještě před chvílí svítily bojem o život.

"Haló? Jsi tam?" probudil blonďáka ze vzpomínání Buckyho hlas. Steve jen zmateně zamrkal a snažil se zahnat slanou vodu.

"Bucky," šeptl a hlas se mu klepal. Věděl moc dobře, že už slzy dlouho neudrží.

"Brouku promiň, ale budu muset jít. Nový Kapitán volá. Znáš to. Miluju tě," vychrlil ze sebe muž na druhé straně a hovor ukončil. Takhle to dělal pokaždé. Vždy, když Steve potřeboval podporu, jeho přítel musel jít udělat něco neodkladného.

Steve odhodil telefon někam na matraci a schoval si obličej do dlaní. Cítil se tak hrozně sám. Neměl nikoho. Rodinu měl v Austrálii a nechtěl jim zbytečně kazit dovolenou. Jeho přítel se na něj pokaždé vykašlal, když ho nejvíc potřeboval. No a kamarády neměl. Tedy možná měl, ale přes jedenáct let se jim neozval. Nemohl jen tak zazvonit u nich doma, který ani nevěděl, kde je, a poprosit o objetí, které tak moc potřebuje.

Blonďák se posadil a rozhlédl se po malé místnosti. Pohled se mu zastavil, jakmile spatřil peněženku na stole. Váhavě se k ní vydal a vyndal z ní kartičku, která ho děsila a zároveň věděl, že je to správná věc. Několikrát si jí přečetl a u toho si setřel zbytek slz. Nakonec se odhodlal a číslo vytočil.

"Dobrý den! U telefonu sekretář-"

"Dobrý den. Chtěl bych si se slečnou Morse domluvit schůzku," přerušil Steve hlas milého pána.

"Na jaký den?" 

"Co nejdřív," šeptl. Možná měl chvilku počkat, než se mu přestane chvět hlas, ale moc dobře věděl, že by se později k hovoru neodvážil.

"Dobře. Uvolnilo se nám místo dnes v osm. Vyhovuje Vám to?" ozval se po chvíli sekretář. Blonďák se hned cítil klidnější.

"Určitě. Jsem vám moc vděčný," vydechl úlevou a rychle zkontroloval hodinky. Ještě má dvě hodiny čas.

"Výborně. Mohu poprosit o vaše jméno a stručný popis toho, co vás trápí?" pokračoval muž.

"Kapitán- Tedy Steve Rogers. Omlouvám se," zarazil se voják. Byl až moc navyklý na svoji hodnost, že se takto představoval automaticky.

"V pořádku," odpověděl sekretář.

"Řekněte slečně Morse, že mě posílá plukovník Richard. Ona už bude vědět," řekl a prohrábl si vlasy. 

"Dobře. Tak se uvidíme za chvíli," loučil se muž a i Steve se rozloučil. Znovu si lehl na postel a přemýšlel, jestli udělal dobře. 

Už teď se toho setkání bál. Nevěděl, co ho čeká. Doufal, že mu to alespoň trochu pomůže a když ne, tak se alespoň někomu svěří.

Za necelé dvě hodiny později čekal Steve v malé čekárně a nervózně bubnoval prsty o dřevěnou opěrku lavice. Každé dvě vteřiny kontroloval hodiny, které se skoro nehýbaly. Ani si nemohl krátit chvíli povídáním si s ostatními lidmi, protože zde byl sám. 

Leknutím nadskočil, když se otevřely dveře a v nich stála vysoká blondýna. Mile se na Steva usmála a pokynula mu, ať ji následuje. Nejistým krokem se za ní vydal a přál si, aby to měl za sebou.

Vstoupil do kruhové místnosti, která na něj okamžitě přenesla klid a uvolnění. Vypadalo to tu spíš jako u někoho v obýváku, než jako ordinace. Všiml si velkého gauče a křesla, které stálo naproti jemu.

"Huntere, jdi už. Po práci půjdu rovnou domů," zachytil Steve kousek rozhovoru blondýny a nějakého muže, který byl na odchodu.

"Víš, že tě nerad nechávám chodit v ulicích sama. Zvlášť po večerech," povzdechl si muž a voják v něm okamžitě poznal onoho sekretáře.

"A ty zase víš, že se o sebe umím postarat," odpověděla mu blondýna a popostrčila Huntera ke dveřím. Ten se k ní vrátil, rychle ji políbil a zmizel.

"Omlouvám se za něho. Už tady neměl být," řekla blonďatá slečna a usmála se na Steva, "jinak já jsem Bobbi Morse, ale ty mi říkej jen Bobbi. Můžeme se posadit?" Pokynula žena na gauč a voják se k němu vydal. Opatrně si na něj sedl a sledoval podlahu.

"Docela ti trvalo, než jsi přišel. Steve, můžu ti tak říkat, že jo? Už jsem se docela bála, jestli sis někde nepodřezal žíly," začala mluvit Bobbi a Steve vykulil oči. Nadechoval se, že něco řekne, ale nakonec si to rozmyslel.

"Hned na začátek ti chci říct, že vše, co se stane v této místnosti, zůstane jen mezi námi dvěma. Nemusíš se tady cítit nepříjemně ani pod tlakem. Nebudeš mi muset říkat věci, které nechceš, i když ti hodně pomůže, když mi budeš říkat vše. To poznáš časem sám. Jsem tu od toho, abych ti pomohla, ne abych se ti smála. Když budeš chtít skončit, skončíme. Nejsi tady ničím držený a já přestanu mluvit, když si to budeš přát. Je ti všechno jasné? Nebo máš nějaké otázky?" vysvětlovala Bobbi a u toho se na Steva usmívala.

"Proč jste se o mě bála?" vyřkl blonďák otázku, která ho pálila na jazyku.

"Steve, můžeš mi tykat. Neber to jako sezení u psychologa. Spíš... Jako bychom byli přátelé a povídali jsme si nad sklenkou vína."

"Ale nemáme sklenku vína," poznamenal Steve, který se trochu uvolnil. Vzal si její slova k srdci. Je tu od toho, aby mu pomohla. Přesto jí hodlal ještě nějakou dobu vykat.

"Určitě se postarám, aby tu na dalším sezení byla," zasmála se Bobbi, "abych se vrátila k tvému dotazu. Plukovník mi dal tvoji složku, takže vím, co se ti stalo." Jakmile to dořekla, voják sebou cukl a vystrašeně se podíval ženě do očí.

"Neboj, nebudu o tom mluvit, dokud si to nebudeš přát," zareagovala okamžitě. Steve se trochu uklidnil, ale přesto byl vyděšený,

"A o čem chcete mluvit? Když ne o tom?" nechápal, i když si značně oddychl. Ještě na to nebyl připravený. Stále to bylo moc čerstvé.

"Tak třeba o tom, jak ses dnes měl? Co jsi dělal?" navrhla Bobbi a blonďák ji trochu nechápavě sledoval.

"No probudil jsem se a pak jsem se celý den jen poflakoval," řekl nakonec pravdu. Snažil se přijít na to, proč takovéhle pitomosti probírají.

"A jaké jsi měl pocity, když ses probudil?" vyptávala se blondýna dál. Voják se na chvilku zamyslel. Snažil se vzpomenout si, co dělal hned poté, co se probudil.

"Nejdřív jsem se cítil šťastně. Po celém týdnu, co jsem zpět, jsem se opravdu dobře vyspal. I když jsem měl předtím panický záchvat-" pokračoval Steve, ale na konci se zasekl. Tohle rozhodně nechtěl říkat nahlas. Ovšem Bobbi zpozorněla.

"Jaký záchvat? Dějí se ti často?" zeptala se a u toho si do ruky vzala blok na psaní a tužku. Steve psycholožku vyděšeně pozoroval.

"Já-já se o tom ještě bavit nechci," šeptl voják a Bobbi chápavě přikývla. Něco si na papír napsala, ale hned potom se znovu usmála.

"Takže nejdřív jsi se cítil šťastně. Co následovalo?" vrátila se k původní otázce a Steve si oddychl.

"Pak jsem si uvědomil, že jsem v bytě zase sám a začal jsem panikařit. Cítil jsem v sobě hroznou prázdnotu," řekl popravdě a sám nevěřil, že to říká někomu cizímu. Je tu od toho, aby ti pomohla.

"A viděl jsi dnes někoho? Šel jsi třeba do obchodu, nebo tak?" 

"Ne, Vy jste dnes byla první," odpověděl upřímně a Bobbi se trošku zamračila. Poté si znovu něco poznamenala do bloku a chvilku přemýšlela.

"Víš, není dobré, když se od ostatních lidí distancuješ. Podle toho, jak mluvíš, jsi společenský člověk a samota ti ubližuje. Co ty a kamarádi? Máš tady někoho, s kým můžeš vyrazit do hospody?"

"V armádě mi říkali, že bych neměl pít. Může se to-"

"-zvrtnout a lehce se staneš alkoholikem. To ano, ale jedno pivo v pátek večer ti nic neudělá. Naopak přijdeš na jiné myšlenky a nebudeš se pořád vracet do minulosti," vysvětlovala Bobbi a Steve musel uznat, že má pravdu.

"Nemám tady nikoho," šeptl blonďák po chvíli ticha. Znovu cítil, jak má kolem srdce nepříjemný pocit. Pocit samoty.

"Rodinu? Kamarády? Přítelkyni?" nadzvedla jedno obočí. Steve se musel smutně pousmát. Opravdu na tom nebyl dobře.

"Rodinu mám v Austrálii, kamarády nemám a pokud je mám, tak stále válčí. No a můj přítel je ještě v Afghánistánu," vysvětlil voják smutně.

"Tak proč jsi jel do New Yorku?" nechápala Bobbi a Steve se opravdu musel zapřemýšlet. Sám nevěděl. Jakmile dostal propustku, první a jediná destinace, která ho napadla, byl New York. Ani na vteřinu nepomyslel, že by letěl někam jinam.

"Studoval jsem tady a mám tohle město plné vzpomínek," řekl nakonec. 

"A teď doufáš, že se ty doby vrátí a že zase budeš šťastný a nepoznamenaný válkou," řekla Bobbi nahlas blonďákovy myšlenky. Dost ho to překvapilo, ale nic neřekl. Jen přikývl hlavou na souhlas.

"Budu tě muset zklamat, Steve. Zažil sis hrůzy, které si většina lidí neumí představit. Byl jsi v armádě celých jedenáct let. I když nechceš, poznamenalo tě to a už nikdy nebudeš stejný, jako jsi byl. Máš břímě, které musíš nést, i když nechceš. Samozřejmě se to časem zlepší. Zvykneš si na to, částečně zapomeneš a budeš se snažit žít dál. Jestli ti můžu poradit, najdi si lidi, kteří s tebou to břímě ponesou. Někoho, na koho se budeš moct spolehnout a kdo tě bude mít rád. Jedině pak zase budeš šťastný," mluvila přátelským hlasem Bobbi a Steve měl opět oči plné slz. 

"Vlastně tu je jeden člověk. Ale poznal jsem ho teprve včera," vyhrkl voják, když si vzpomněl na hnědovlasého upíra. I když nechtěl, usmál se a všímavé ženě to neuniklo.

"Pověz mi o něm víc," pokynula blondýna a voják se nadechl.

"Šel jsem do baru. Potřeboval jsem jít mezi lidi. Celý týden jsem byl zavřený na hotelovém pokoji a začínal jsem z toho šílet. Tak jsem si vyrazil. V tom baru, jsem ho potkal. Jmenuje se Ed a byl převlečený za upíra. Je docela komické, že se i v našem věku převlékáme na Halloween. Šli jsme večer do parku. Tam-tam jsem dostal ten záchvat. Pořád o tom nechci mluvit, omlouvám se."

"Nemusíš se omlouvat, pokračuj," pobídla ho Bobbi. 

"Pak jsme šli ke mně domů, kde mi pomohl záchvat zvládnout a byl u mě do doby, než jsem usnul. Dneska jsme si chvilku volali a mám pocit, že bychom se mohli stát přáteli," dovyprávěl a stále se mírně usmíval.

"No vidíš! To bude tvůj anděl strážný. Chceš další radu? Přijď sem za dva dny a teď mu běž zavolat. Pomůže ti to," usmála se Bobbi a Steve ji znovu zaraženě pozoroval.

"Myslím to vážně. Pro dnešek jsme skončili. Ráda jsem tě poznala, Steve," loučila se blondýna. Voják se s ní také rozloučil a poté se rozběhl na hotel s jediným cílem. Zavolat svému andělu strážnému.