Hope se nechala vést zbraní. Když se ocitla v pantheonu, sekyra se rozplynula a dívka se rozeběhla vpřed. Znala římský pantheonu už od malička. Trvalo jí jen chvíli, než se dostala ke známému obydlí. Na tváři se jí objevil úsměv. Chtěla se vřítit dovnitř, když náhle spatřila postavu, která postávala na druhém schodu přede dveřmi. Zpomalila do kroku a muže si prohlížela. Byl vysoký, snědé pleti, svalnatý, se širokými rameny. Delší černé vlasy mu dopadaly na ramena, která měl krytá brněním. Obličej mu však maska nezakrývala. Hope se mohla podívat do tváře ostrých rysů a do modrých očí, které znala. Vídala je pokaždé, když se podívala do zrcadla.

Muž si jí všiml a usmál se. Napřímil se a trochu nervózně se ošil. Hope netušila, jak by měla zareagovat. Měla by k němu dojít a pozdravit? Nebo se mohla rozeběhnout? Jak mu měla říkat?

Srdce jí divoce tlouklo. Konečně ho viděla doopravdy. Tohle nebyl žádný sen, tohle byla realita. Stál tu před ní, usmíval se na ní přesně tak, jak se na ní vždycky usmíval Janus. Udělala k němu pár pomalých kroků, pak se rozeběhla. Běžela k němu, jak nejrychleji mohla, přestože jí ta rychlost strašně vysilovala. Vběhla mu do náruče. Objal ji a ona kolem něj ovinula svoje paže. Do očí se jí nahrnuly slzy.

„Tati," vydechla a ucítila, jak ji objal těsněji.

„Kolikrát už jsem tohle toužil slyšet," šeptl, „kolikrát..."

„Tolik jsem se bála, tam dole," po tváři jí stekla první slza, „ale tys přišel. Přišel jsi a pomohl mi, bylo to..."

Hope se odmlčela. Vycítila, že není potřeba mluvit. Oba dva moc dobře věděli, jak se věci mají. Když se od sebe konečně odtáhli a podívali se sobě do očí, oba dva se usmáli.

„Tolik jsi vyrostla," Chaac jí palcem setřel slzu z tváře, „kdyby tě tak viděla Venus. Byla by pyšná na to, jaká z tebe vyrostla silná a krásná žena."

„Máma?" Hope těkala pohledem po jeho obličeji. „Víš, kde je máma?"

„Nevím, dítě," zavrtěl hlavou, „kéž bych to věděl."

„Nejspíš je to takhle lepší," pokývala hlavou a zadívala se do země, „je to správně tak, jak to je. Že?"

„Nejspíš ano," povzdychl si a znovu ji krátce objal, „možná bys už měla zajít dovnitř. Všichni tě tam čekají."

Hope kývla, a když jí pustil, proklouzla dveřmi dovnitř.

„Lorelaine!" uslyšela povědomý hlas.

Než se po něm stačila otočit, někdo ji sevřel v náruči a zdvihl ji do vzduchu. Rozesmála se a pevně dotyčného sevřela za ramena, aby nespadla.

„Apollo," objala ho, když se na něj konečně podívala, „seš v pořádku."

„A ty?" postavil ji na zem. „Ty seš v pořádku?"

„Ano," kývla jsem, „jsem, jen..."

Zadívala se za Apolla, když postřehla pohyb. Stál za ním Janus. Díval se na ni trochu nevěřícně, jako kdyby právě viděl přízrak. Hope se odtáhla od Apolla a prošla kolem něj směrem k Janusovi. Nadechla se, ale netušila, jak začít.

„Jsi v pořádku?" zeptal se jí starostlivě jako vždy. „Není ti nic?"

„Jsem v pohodě," potřásla hlavou.

„Tvé rameno," všiml si zakrváceného trička, což způsobilo zranění dýkou, „to ti udělal Aaron? Bolí to?"

„Skoro to necítím," pousmála se, „zahojí se to, neboj se."

Viděla na něm, že se zdráhá. Nejradši by jí podrobil kompletnímu vyšetření.

„Ach jo, papá," neudržela se a objala ho, „no tak, jsem tu a v pořádku."

„Možná bys mi tak měla přestat říkat," šeptl.

„Proč?" nechápala a odtáhla se na délku paží. „Stalo se něco? Mezi tebou a Chaacem?"

„Ne, jen," uhnul jí pohledem, „on je tvůj pravý táta. Myslím, že od teď se ti bude snažit vynahradit všechno, co..."

„Ty jsi byl, seš a vždycky budeš můj papá," usmála se na něj, „ten, který se o mě staral, vychoval mě. Ten kdo mě naučil chodit a bránil mě před někým, s kým chci nejspíš strávit zbytek svého života."

„Moje malá Hope," vydechl a přitáhla si ji do náruče.

Pevně ji objal a ona s úsměvem přivřela oči. Svíral ji pevně, a když jí konečně pouštěl, vtiskla mu polibek na tvář.

„A teď," špitla, „kde je Mercury?"

„Nahoře, Lily o něj pečuje," pokývl hlavou ke schodům.

Hope vyběhla schody, jak nejrychleji mohla, přestože cítila, jak jí opouští síly. Vběhla do svého bývalého pokoje. Ve své posteli našla ležet Mercuryho. Vedle postele seděla na židli Lily. Dívka vypadala zamyšleně.

„Ahoj, Lily," přerušila její myšlenky Hope, „už můžeš jít, budu tu."

„Hope," zamrkala na ni blondýnka, „seš si jistá, že to zvládneš?"

„Ano, ano, neboj se," ujistila ji Hope a přešla k posteli.

Když Lily odešla, Hope si opatrně lehla za Mercuryho a objala ho.

„No vida, už seš teplejší," špitla a políbila ho na rameno, „vždycky se mi líbilo, jak jsi mě dokázal zahřát. Zvláštní, že jsi měl vždycky o pár stupňů víc a teď tě musím zahřívat já. Ale my to spolu zvládneme, slyšíš. Postarám se o tebe, ty můj poslíčku."

Hope se uculila, přivinula se k poslovi a zavřela oči.

„Promiň, Mercu," zahuhlala, „vím, že bys mě nejspíš uškrtil, kdybys mě slyšel, ale nemohla jsem si pomoct. Koukej se vzbudit brzo. Miluju tě."

Janus nahlédl do pokoje. Bylo už k večeru a on se chtěl ujistit, že je všechno v pořádku. Když spatřil Hope ležící vedle Mercuryho, pousmál se. Všechno bylo v pořádku. Bůh portálů v tichosti sešel schody a vyšel ven. Nebe začaly pokrývat hvězdy.

„Krásná noc," prohodil, „čistá, bez mraků."

„Teď už bude všechno jako tahle noc," odpověděl mu hlubší hlas, „mám takové tušení, že od teď bude už vše, jak má být."

„Tušení," pokývl hlavou Janus, „stačí mi podívat se na ty dva, když jsou spolu. Jsou jako jing a jang. Jen nevím, proč jsem to předtím neviděl."

„Bál ses o ní," Chaac stanul po jeho boku, „taky bych se bál. Jen se podívej, jak úžasná žena z ní vyrostla. Jen potřebovala trochu pomoct s tím vším, co jí náleží. Mercury jí chtěl taky pomoct. Jen jsi v něm viděl spíš hrozbu, než pomoc."

„Bál jsem se, aby nepadla do špatných rukou. Ten kluk je někdy tak zbrklý. Měl jsem dojem, že s ním ztrácí hlavu až moc. Jen mi nedocházelo, že když jí zakážu se s ním vidět, jen to zhorším," povzdychl si Říman.

„Všechno zlé je pro něco dobré a opačně. Stačí se podívat zpět na to, co se stalo tam dole," pousmál se mayský bůh, „viděl jsi to, co dokázala? Wow. Nemůžeš na ní být pyšnější. Za tu cestu to stálo, nemyslíš?"

„Byla úžasná," potvrdil Janus, „ale i přesto jsem se o ní strašně bál. Představa, že by tu nebyla, je strašná. A i tak jsem jí nedokázal zabránit, aby šla někam tam ven za magorem, co skoro zabil jejího přítele. Měl jsem jít s ní nebo ji aspoň, já nevím..."

„Janusi," Chaac ho vzal za rameno, „už to není ta malá holčička. Já vím, nemám co mluvit, sotva jsem ji jako malinkou viděl, tys ji vychoval, ale... Musíš vidět, co se z ní stává. Začíná mít svůj život. Včera večer, když jsem se k ní dostal a předal jsem jí nějakou část energie a znalostí, bylo v ní už tolik potenciálu. Musela trénovat sama, Janusi. Byla si tolik vědoma toho, že může někomu ublížit. Proto se odhodlala všechno zvládnout sama. Odsunula stranou i svého přítele. Musíš v tom vidět víc."

„Má v sobě víc," kývl, „má v sobě hodně. Jen doufám, že nikdy nebude nucená to použít. Doufám, že tohle bylo naposledy, co se jí něco takového přihodilo. Co to vůbec bylo?"

„Myslíš ta záře?" pozdvihl obočí bůh hromu a deště.

Janus pokýval hlavou a zadíval se do noci.

„To bylo něco, čemu se říká sebeobětování. Netuším, jak se jí to povedlo. Většinou je to věc hodně emocionálně zaměřená a situace musí být vážně vypjatá. Myslím, že to způsobil Aaron, když zranil Mercuryho. Totiž, čím víc je Hope naštvaná, či jinak emocionálně vytížená – negativně myslím – tím větší má potenciál k energetickému výbuchu. Musíš předtím strašně dlouho zadržovat své vnitřní schopnosti a použít je k něčemu, pro co bys obětoval život. A ona by ho pro Mercuryho obětovala. Vlastně si byla celkem jistá, že omdlí nebo třeba i nepřežije. Šla do toho s tím, že když oni ublížili jemu, ona ublíží jim. Ať ji to stojí cokoli," vysvětlil Chaac.

„Asi bych ji vážně měl přestat brát jako moji malou holčičku," povzdechl si bůh portálů.

„Jo," uchechtl se mayský bůh, „tak to budeme dva."

Apollo seděl dole v obýváku na větším gauči. Lily seděla vedle něj. Byla o něj opřená a tiše podřimovala. Apollo ji objímal a přitahoval si ji k sobě. Vypadala tak sladce a bezbranně, když spala.

„Bože můj," zahuhlala náhle, „já jsem usnula."

„To nevadí," bůh slunce se sklonil a políbil jí na čelo, „potřebovala sis odpočinout."

„Přišla jsem o něco? Stalo se něco?" promnula si oči a zívla.

Apollo se pousmál a vtiskl jí polibek do vlasů. Byla tak sladká.

„Neboj se," šeptl, „to bych tě přeci vzbudil."

„Kecáš," plácla ho do ramene, „klidně bys mě to nechal prospat."

Bůh se tiše zasmál a ona si na něj obkročmo sedla. Odstranila si vlasy zpřed obličeje a šibalsky se pousmála.

„Tak, možná bychom si měli promluvit," naklonila hlavu k rameni.

„Promluvit?" přejel jí prstem po lícní kosti. „A o čem, Lily?"

„O nás dvou?" zadívala se na něj. „O tom jak to teď všechno bude."

„Sotva ses probrala po velké bitvě a už chceš řešit vztahy?" zády se opřel do kanape. „Lily, co je s tebou? Máme si užívat, že nás Hádes nepohřbil zaživa a ty..."

Umlčela ho několika polibky na rty. Když se odtáhla, prsty mu projela vlasy.

„Co tím chci říct je, že už se na tebe vážně nezlobím," usmála se, „a, že sis u mě všechno spravil. Což ale neznamená, že to hned zase pokazíš. Teď jde o to, jak to vidíš ty?"

Jak to vidím já? Jak jen ti to mám říct, hmm...

„Miluju tě," šeptl prostě a políbil jí, „to je všechno, co ti k tomu můžu říct. Dlouho jsem tohle necítil a myslím, že je to správně. Vím, že je to správně. Tam dole jsem měl hrozný strach, že tě ztratím. Poprvé v životě jsem věděl, co je pro mě nejcennější..."

„Ššš," přitiskla mu prst ke rtům a začervenala se, „taky tě miluju, ty můj hlupáčku. Jen..."

„Co jen?" pozdvihl obočí. „Nesnáším „jen"."

„Budeme to muset říct tátovi," skousla si spodní ret, „víš, měl by vědět, že jsem si někoho našla, takže..."

„Lily, to nemůžeš myslet vážně," zakoktal, „mám jít za Hou Yim s tím, že randím s jeho dcerou?"

„A proč ne?" našpulila rty. „Je to bůh stejně jako ty, ne snad?"

„Jo, jo, je," odfoukl si a zapletl si prsty do jejích vlasů.

„Pápa! Chaacu! Apollo!" ozvalo se náhle seshora. „Pojďte nahoru."

Mercury netušil, kde se momentálně nachází. Když konečně procitl, první co ucítil, byla strašlivá bolest. Pramenila v hlavě a pokračovala přes srdce doprostřed hrudníku. Zhluboka se nadechl a bolestně zasténal. Když pozdvihl ruku, aby se mohl chytit za hlavu, zavadil prsty o něco hebkého. Naklonil hlavu tím směrem a spatřil prameny havraních vlasů.

„Lorelaine," vydechl a usmál se.

Vypadalo to, že dívka poklidně spí. Nechtěl jí budit, ale na druhou stranu s ní tak moc toužil mluvit a podívat se jí do očí.

„Laine," přetočil se na bok a posunul se blíž k ní, „Lore. Ty seš v pořádku."

Vypadala bezstarostně. Náhle se její víčka pohnula a zamrkala na něj. Chvíli se na něj dívala, jako by právě viděla anděla. Pak se její rty pootevřely překvapením a prudce ho objala.

„Mercu," zajíkla se, „Mercu, lásko."

Skoro přestal dýchat, když uslyšel to oslovení. Odtáhl si jí na délku paží a sklonil se, aby jí mohl políbit na rty. Políbil jí hned několikrát a stále měl dojem, že je tohle všechno jen sen.

„Vzbudil ses," vzala jeho obličej do dlaní, „probral ses. Bože můj..."

„Jenom tvůj," překryl její ruce svýma, „lásko..."

„Bála jsem se, že budeš spát strašně dlouho, že bude trvat, než se uzdravíš," oči se jí leskly slzami.

„Ššš," konejšivě ji políbil, „neplač, Hope. Prosím. Nechci tě vidět plakat po tom, co jsem se probudil z kómatu."

Ano, z kómatu. Nejspíš jsem byl i na nějakou dobu úplně mimo, ale jsem tu. S ní.

Sedl si a Hope se posadila vedle něj. Nemohl se na ni vynadívat. Vypadala jinak, než když se na ni naposledy díval tam dole a přesto byla stále stejná.

„Bála jsem se, že tě ztratím," objala ho a pohladila ho po zátylku, „už mi tohle nikdy nedělej prosím. Když řeknu, ať jdeš, tak jdi, prosím. Víš, že to zvládnu. Teď už to musíš vědět. Tolik jsem se toho naučila, jen kdyby to nebylo za takových okolností."

„Neopustím tě," přitáhl si jí k sobě a opřel si bradu o její rameno, „už nikdy, nikdy. Jsi to jediné, co mám. Nepustím tě."

„Papá! Chaacu! Apollo!" zavolala směrem ke dveřím. „Pojďte nahoru."

Reakce byla v podstatě okamžitá. Z chodby byly slyšet rychlé kroky po schodech a během pár vteřin se rozrazily dveře do pokoje. První vběhl dovnitř Apollo. Pozastavil se hned za prahem a nevěřícně na svého bratra koukal. Pak ho sevřel v pevném objetí a zdvihl ho z postele.

„Tohle už nikdy, nikdy nedělej," ušklíbl se.

Mercury se usmál a opětoval bratrovo objetí. Když se od sebe odtáhli, usmáli se na sebe. Jako další do místnosti vběhli Janus s Chaacem. Při pohledu na Januse se Mercury usmál, ale úsměv mu zmrzl, když se podíval na Chaaca.

„Tys nám dal," povzdychl si Janus a založil si ruce na prsou, „nevzbudil ses několik dní. Aphrodité už si začínala zoufat, že její kouzla nefungují... A Hope? Pokaždé spala u tebe, kdyby ses náhodou vzbudil."

„Jsem rád, že jsem jí u sebe měl, když jsem se probral," Mercury vzal Hope kolem pasu, ale nespouštěl přitom oči z Chaaca.

Do pokoje se vkradla blondýnka a na tváři se jí objevil úsměv. Posel udělal pár kroků, než se s dívkou střetli a objali se.

„Vítej zpátky, Mercury," zahuhlala Lily.

„Díky," usmál se a odtáhl se, „děkuju všem, že jste se o mě starali a..."

Pohledem se znovu pozastavil u Chaaca. Mayský bůh hromu a deště se pousmál a Mercury se nervózně ošil. Do teď měl určitý respekt jen před Janusem. Byl to ale respekt pramenící zejména z věkového rozdílu mezi bohy. Když se Mercury podíval na Chaaca pociťoval k němu takový respekt, jaký cítí snad každý chlapec k otci jeho přítelkyně.

„Pojď, promluvíme si," Chaac pokývl hlavou ven z pokoje.

„Hned budu zpět," šeptl směrem k Hope a políbil jí do vlasů.

Posel se dostal s bohem deště ven. Zamířili po úzké cestičce skrz pantheon a Mercury se začal cítit poněkud lépe.

„Věděl jsem, že bude lepší, když to nebudu probírat tam vevnitř," pousmál se Chaac.

„Díky," zamumlal Mercury, „já... Chtěl bych říct, že..."

„Klid," Chaac ho vzal kolem ramen a zazubil se, „nemusíš se mě bát jako nějakého přísného otce. Vím, že u tebe je Hope v dobrých rukou. Vidím, že je s tebou šťastná a kazit jí to? Ani náhodou. Už tak jsem toho zanedbal až až. Má svůj život, svoje city."

„Záleží jí na tobě," posel na moment přivřel oči a promnul si obličej dlaněmi – chůze ho začala unavovat, „znamená to pro ni strašně moc, že tě konečně našla. A já jsem taky rád, že jste se konečně sešli. Kdybys jí viděl, jak byla bezradná, když se tě pokoušela najít."

„Taky jsem jí hledal," pokýval hlavou bůh deště, „jenže to není tak jednoduché. Myslel jsem, že Venus bude o ní něco vědět, jenže jsem nenašel ani ji. Jako by zmizela, bůh ví kam. Když jsem se konečně odhodlal kontaktovat ji skrz sny, strašně jsem se bál. Věděl jsem, že pokud nebude zrovna spát, zkolabuje. Vím, že se to několikrát stalo a strašně mě to mrzí."

„Úplně jí slyším říkat, že tě mrzet nemusí, že díky tomu jste se našli," uchechtl se Říman, „jsem rád, že to všechno bereš takhle. Myslím, že by sis měl o tom promluvit i s ní."

„Až bude někdy vhodná chvíle, jistě," kývl Mayan, „teď by nebylo od věci, aby ses šel ještě prospat. Bude ještě hodnou chvíli trvat, než se plně zotavíš."

Mercury si skoro ani nevšiml, že dorazili zpátky k Janusově obydlí. Sotva vyšel schody zpět nahoru do ložnice. Vnímal, jak mu nohy slábly, a ztrácel energii. Na posteli seděla Hope, čekala na něj. Posel k ní došel a žuchl do peřin.

„Tak co ses dozvěděl?" zamrkala na něj dívka, v očích starosti a obavy.

„Má mě rád," zazubil se Mercury, „takže je všechno ok."

„Ještě aby nebylo," Hope se k němu sklonila a políbila ho, „vždyť jsme se našli."