Hope netušila, jak daleko od univerzitního pozemku se dostala. Nohy jí nesly samy a nesly jí rychle a daleko. Když na ní konečně dolehla únava z dlouhého kómatu, byla už zřejmě kilometry od kolejí.

Prudce se nadechla a rozhlédla se kolem sebe. Z neznámého důvodu se ocitla v lese. Všude okolo rostly vysoké stromy a působilo to, že je daleko větší tma, než vlastně byla. Hope se úzkostně stáhnul hrudník.

„Tak a co teď?" promluvila sama k sobě, jako by čekala pomoc od toho, co se v ní skrývalo. „Kam jsem to došla, hm? Co tu mám dělat? No tak, pomoz!"

„Je to složité, že?" uslyšela náhle a ten neznámý hlas jako by se ozýval odevšad. „Dělá si to, co chce, ale když to vážně potřebuješ, tak je těžké se na to spolehnout."

„Ano," Hope se snažila otáčet po hlase, „ale já vím, že bych tomu uměla rozkázat. Jen, jen zatím nevím jak."

Co to dělám?! Mluvím ani nevím s kým! Sakra!

„Jsi odvážná, to se musí nechat," zasmál se chraplavě hlas, „chtít rozkazovat něčemu, co nemáš plně v moci a ani nikdy mít nebudeš. To chce odvahu."

„Budu to mít v plné moci," rozkřikla se dívka sebevědomě, „vím to. Naučím se to ovládat a pak už se nebudu muset bát..."

„Bát čeho?" zajímal se hlas a tiše se zachichotal. „Bát se někoho obejmout? Bát se vůbec vyjít na denní světlo? Ale to je smutné, moje milá. Když nemůžeš dát ani polibek svému milovanému."

Ale můžu! Chtělo se jí křičet. Můžu! Merc se mě nebojí! On ví, jaké to je! Ví to.

Zůstala však zticha. Stále se ohlížela okolo sebe, jen aby alespoň zahlédla někoho, komu patřil ten hlas, se kterým tu celou dobu mluvila. Nikoho však neviděla.

„Nebojím se," zašeptala si sama pro sebe.

Na to už žádnou námitku neuslyšela. Její tep se trochu zklidnil a ona byla schopná přinutit nohy k poslušnosti.

Jdeme zpátky, přikázala sobě i té energii v ní.

Pod nohami jí křupalo jehličí a spadané šišky. Šla za světlem měsíce, které jí přinášelo klid a jistotu. Netušila, kam dojde, ale ať už to bylo kamkoli, rozhodně to bylo lepší než temný les.

Hope svůj krok nezrychlovala. Šla pomalejším jistým tempem a neohlížela se. Dodávala si tím jistotu a odvahu. Nechtěla, aby to něco s čím mluvila, si myslelo, že se bojí. Nebála se. Alespoň ne toho něčeho, ukrytého mezi stromy.

Dívka se dostala na okraj lesa. Stačilo udělat krok, aby vyšla na dobře osvětlenou mýtinu, kde by se cítila jistěji a pohodlněji. Než však ten krok stačila udělat, z ničeho nic se před ní zhmotnila postava. Bylo to, jako by se vynořila ze země. Postava byla obklopená černým dýmem a byla zahalená do dlouhého pláště. Do obličeje jí nebylo vidět. Měla přes hlavu přehozenou volnou kapuci.

Hope strnula. Patami se zaryla do země a skoro zapomněla dýchat. Potlačila vyjeknutí a oněměle zírala na postavu před sebou. Zpod kapuce se ozval pobavený chraplavý smích.

„Smrti nemůžeš lhát o svém strachu," zasmála se postava, „ví, jestli se bojíš, i když se přesvědčuješ o opaku."

K čertu se vším! Chci odsud pryč.

Hope couvla a pocítila záchvěv v oblasti hrudníku. Zavřela oči a povolila vnitřní energii uzdu. Momentálně jí bylo jedno, co se s ní bude dít. Potřebovala jen dodat jistotu, že to zvládne. Ať už proti ní stál kdokoli.

V ruce se jí zhmotnila válečná sekyra a ona jí pevně sevřela prsty. Když znovu otevřela oči, postava zahalená dýmem před ní stále stála.

„Co ode mě chceš?" zeptala se Hope jistým hlasem.

„Nač tu zbraň?" postava naklonila hlavu k rameni. „Bojovat přeci nehodláme."

„Mluv," vyštěkla dívka nervózně.

Upírala na bytost oči a snažila se odhalit, kdo před ní vlastně stojí. Postava udělala krok jejím směrem a ona si právě v ten moment všimla páru křídel, které bytost schovávala za zády.

„Jsi anděl?" zeptala se.

Hlas se jí trochu třásl, byla z něj slyšet opatrnost a úzkost.

„Křídla napoví hodně, já vím," povzdechla si postava a pozvedla si ruce ke kápi, „ale dost už těch tajnůstek. Myslím, že jsem tě vylekal dostatečně. Nepřišel jsem sem, aby ses mě bála."

Hope couvla, když si bytost trhnutím rukou sundala kapuci. Podívaly se na ní tmavé oči, v nichž se fialově lesklo. Nadechla se, aby vyřkla snad milion otázek. Nestihla to.

„Jsem Thanatos," zachraplala postava, „pravá ruka smrti. Byl jsem pro tebe poslán."

„Poslán," zakoktala Hope, „ale, kým?"

Co ode mě chceš?

Odpovědí jí byl úšklebek na Thanatově tváři. Pak už byla jen tma.

Apollo se po boku svého bratra už nějaký ten čas potuloval venku. Hledal s ním Hope, ještě s pomocí Lily, Januse a Chrona.

„Musíme se rozdělit," rozhodl po nějaké době Chronos a zastavil, „zvládnete to vy tři spolu?"

Apollo se na Mercuryho zkoumavě podíval a jeho bratr se na něj zamračil.

„Jo, nejspíš ho nezabiju," ušklíbl se.

Skupinka dvou bohů se oddělila od zbytku a cesta náhle začala ubíhat v tichosti. Předtím se okolím alespoň rozléhal šepot Januse s Chronem. Bez nich však nikdo nevěděl, jak začít rozhovor a o čem vůbec.

Apollo se nadechl, že se pokusí něco prohodit a navázat komunikaci. Nestihl to.

„Omlouvám se," odkašlal si Mercury, „že jsem tě praštil."

„Taky se omlouvám," pokývl bůh slunce, „víš, že to bylo po delší době, co jsme se porvali?"

„Po pravdě, ani mi to nechybělo, ale zasloužil sis to," uchechtl se posel.

Nastalo ticho, které znovu porušil Říman.

„Jak jsi vůbec mohl?!" v jeho hlase bylo znatelné podráždění. „Věděl jsi, co mi udělala."

„Kdybyste mě to nechali vysvětlit, tak byste se možná dozvěděli, že jsem si toho vůbec nebyl vědom," povzdychl si Řek, „byl jsem mimo. Hodně jsem toho vypil a prostě jsem se vedle ní ráno vzbudil. Jestli je pravda co říká, to nemám tušení."

Postřehl, jak se jeho bratr nadechl k odpovědi, když se za nimi ozval hlasitý povzdech. Hned na to kolem nich rázným krokem prošla Lily a zpomalila až pár metrů před nimi. Oba dva bohové se na ni hodnou chvíli dívali, než Mercury popostrčil Apolla dopředu. Bůh slunce sykl a probodl ho vyčítavým pohledem. Pak ale Lily dohnal a sjednotil s ní krok.

„Není ti zima?" zeptal se šeptem, pokoušeje se s ní mluvit.

Dívka potřásla hlavou, aniž by se na něj podívala.

„Lily, omlouvám se. Já vím, že omluva je málo, ale nevím, co víc ti mám říct. Stále mám ten dojem, že to všechno je jen vymyšlené. Nepamatuji si z toho večera vůbec nic, takže buď se mi pokusíš věřit, nebo tě hned teď odnesu do pokoje, protože nemáš nejmenší důvod tady jinak být," zahuhlal.

Blondýnka se zhluboka nadechla a zarazila se. Apollo na ní překvapeně zamrkal.

„Takže za prvé: mám stejný důvod tady být jako ty, hledám Lorelaine. A za druhé: přestaň s těmi pitomými výmluvami, že si to nepamatuješ. Je to tvoje vina. Všechno," zavrčela.

„Všechno?" svraštěl obočí. „Tak počkat. To, že se Lorelaine ztratila, není moje vina. Dalo by se říct, že je to vina těch dvou, co se před chvílí oddělili."

„Tím vším jsem myslela celý ten večer," opravila ho, „a neříkej, žes tomu nerozuměl. Moc dobře víš, o čem mluvím. Zas tak hloupý nejsi."

„Hloupý?" vydechl uraženě. „Já, že jsem hloupý?!"

„Jo, to seš," prošel kolem něj Mercury, přičemž mu vlepil pohlavek, „jsi pěknej blbeček."

Apollo dotčením zrudl. Zatnul ruce v pěst, až si nehty zaryl do dlaní. Stiskl rty k sobě, aby nezačal hlasitě nadávat a zhluboka se nadechl.

„Tak znovu," odfoukl si, „je mi to vážně líto, mrzí mě to. Ale pochybuju, že i kdybych se ti tu momentálně vyznal ze svých citů, tak by sis o mně nemyslela, jakej jsem idiot. Spíš by to mělo opačný efekt."

Když se na ta slova podíval Lily do očí, oněměle na něj zírala. Ten zoufalý pohled plný nechápavosti a překvapení mu rozbušil srdce. Uvolnil ruce a potřásl hlavou. Tady už udělal vše, co mohl. Víc udělat nemohl, ani neuměl.

Občas si přeju, abych těm holkám viděl do hlavy.

Prošel kolem Lily a rychlým krokem se snažil dohnat Mercuryho. Věděl, že by jí za sebou neměl nechávat samotnou, ale netušil, jak by jí měl říct, aby šla s ním. Pár kroků za poslem se na ní alespoň otočil. Cuklo to s ním, když náhle stála před ním. Klopýtl a zakymácel se.

„Snad jsem tě nevylekala?" zamžikala na něj Lily a chytla ho za paži, aby nespadl. „Můžu jít s tebou?"

Řek nebyl schopný říct jí „ne".

Janus s Chronem postupovali čím dál tím víc od univerzitního pozemku. Pokoušeli se postřehnout jakoukoli známku cesty, kudy mohla jít Hope.

„Je to dobré nebo zlé?" prohodil Janus ke svému příteli.

„Co myslíš?" zajímal se Chronos.

„To, co se teď děje," vysvětlil bůh portálů, „to, že Hope zná svého otce. A to, že je bůh ví kde. Tohle všechno, co je to?"

„Nemůžeš přesně říct, jestli je to dobré nebo zlé. Má to svůj důvod. Záleží na tom, k čemu to povede," zauvažoval bůh času, „to, že zná svého otce, bych bral jako kladný fakt. Ovšem pak nechápu, proč ho nepoznala osobně, ale ve snu. A to, že se ztratila, je, no..."

„Špatné," doplnil ho Janus, „ale i dobré, protože to byl její způsob, jak zabránit tomu, aby někomu dalšímu ublížila. Jako mně."

„Nechtěla tě zranit," namítl Řek, „je sama sebou velmi zmatená. Snaží se jen přijít na to, co všechno v sobě má."

„A to je dobré," povzdychl si bůh portálů, „jenže, co když fakt, že se na to snaží přijít sama, povede k něčemu špatnému?"

„Janusi," Chronos zastavil a dostal se naproti svému příteli, „tohle filozofování k ničemu nevede. Chápu tvoje starosti, tvoji snahu rozlišit dobro a zlo, ale to, co Hope nosí v sobě, není snadno definovatelné. Moc dobře víš, že je to uvnitř každého z nás. Jen si vzpomeň na válku, připomeň si ty momenty. Nebylo to jednoduché. A naše Hope to zažívá, aniž by její vnitřní energie bylo potřeba. Trápí se. Je vyděšená. Děsí ji jen pomyšlení, že někomu z nás ublíží. Nemusíš to být ty, já nebo Mercury, ale i někdo, koho zrovna nemusí. Důležité je, abys jí věřil. A podporoval jí. Teď jí ale hlavně musíme najít."

Musíme ji najít, rozhodl se vnitřně Janus a přikývl svému příteli, musíme ji najít a zabránit tomu, aby se z dobrého mohlo stát zlé. Pokud ještě není pozdě.

Mercury začínal být zoufalý. Přemýšlel, jak už je to dlouho, co se pohyboval venku. Když k tomu přidal čas, jak dlouho byla Hope pryč, než se jí vydali hledat, hrudník se mu stahoval úzkostí.

Zastavil a popadl dech.

„Hope!" vykřikl co nejhlasitěji. „Lorelaine!"

Kolikrát ta jména už křičel? Obě dvě patřila jediné dívce, ale nikdy mu nepřišla odpověď. Zabořil si prsty do vlasů a přivřel oči.

Kde jsi Hope? Laine, kam jsi šla?

„Je to marné," uslyšel za sebou Lily, „sotva jsme propátrali nějakou větší plochu. Je nás málo, abysme ji na celém ostrově hledali sami."

„Nemůžu jí přestat hledat," zavrtěl hlavou posel, „musím jí najít, aby se jí nic nestalo."

„Co když už je zpátky v pokoji?" ozval se Apollo. „Třeba už se vrátila. Mercu, jak jí tady chceš najít? Lily má pravdu. Jsme venku už strašně dlouho."

„Něco se jí stalo, určitě se jí něco stalo," naléhal Mercury, „musím ji najít."

„Musíš jít domů," vzala ho za rameno Lily, „určitě už tam na tebe čeká."

„Ne," Mercury se jí vycukl ze sevření, „s tím já se prostě nespokojím."

Nečekal na další přesvědčování. Rozeběhl se. Běžel rychle a neohlížel se. Pátral po jakékoli stopě po Hope. Nenacházel však nic. Až se pak dostal do hlubší části lesa, kde bylo nezvykle temno. Zastavil a rozhlédl se. Cítil se tu zvláštně. Něco mu vnitřně napovídalo, že právě tady byla Hope naposledy. Měl chuť se rozeběhnout, když si všiml ušlapaného jehličí. Vypadalo to, jako by někdo stál dlouho na jednom místě a nervózně přešlapoval. A těsně před tím místem byla v zemi malá prohlubeň. Dolíček jako kdyby někdo do země zaryl silou tenisák.

„Co se tu stalo," zahuhlal si posel sám pro sebe.

Přistoupil blíž k prošlapanému místu a dřepl si u něj. Natáhl k němu ruku a čekal, že snad spatří nějakou vidinu. Nic se však nestalo. Mercury zazoufal a znovu se narovnal.

Co mám dělat? Tak co? Je v nebezpečí, určitě, vím to.

Posel zoufale zasténal a pohledem začal pátrat po okolí. Napadla ho šílená myšlenka vyplývající z jeho nešťastné situace. Ihned, jak ho to napadlo, začali ho pálit chodidla.

Ne, ne. Trvalo dlouho to uspat, tak proč to budit. Ale, potřebuju ji najít.

Zhluboka se nadechl a přivřel oči. Přešlápl a zkusil svou vnitřní energii alespoň polechtat. Neočekával reakci a tak ho trochu vyděsilo, když se v něm opravdu něco pohnulo.

„Mercu!" uslyšel za sebou a prudce se otočil, možná až moc prudce.

„Všechno v pořádku?" zeptala se Lily.

Ona a Apollo před ním stáli celí udýchaní. Oba dva ho probodávali zkoumavými pohledy plnými obav. Posel jen pokýval hlavou, aby je trochu uklidnil a pak kolem nich beze slova prošel.