Hope necítila skoro nic. Nemohla pokrčit prsty na rukou, ani na nohou. Nemohla končetinami pohnout. Jediné, co vnímala, bylo nádherné teplo. Rozlévalo se jí celým tělem. Bylo tak moc příjemné, možná až moc.

Před očima se jí honilo neskutečně moc myšlenek. Viděla před sebou samu sebe, jak omdlévá. Viděla se bledá, s modrými rty, od nosu jí ucházely obláčky bílého kouře, když vydechovala nosem. Pak ale byla už jen tma. V hlavě slyšela jakési zvuky, které nedokázala definovat. Znělo to jako vrčení, chrčení, řinkot zbraní.

Zhluboka se nadechla. Zabolely jí z toho plíce. Bylo to, jako by byly pokryté tenkou vrstvičkou ledu, která právě teď praskla. Bolestně vzdechla a pokusila se otevřít oči. Snad měla řasy slepené k sobě, pokryté jinovatkou. Šlo to ztěžka. Nejprve viděla jen světlo, bílo. K uším jí dolehlo jakési huhlání, které se pomalu ale jistě zostřovalo do hlasů.

„Hope, slyšíš mě?" znělo to starostlivě.

„Lorelaine," někdo jí pohladil po vlasech, cítila lehký polibek na čelo.

Několikrát zamrkala, oči si už světlu přivykaly. Tu místnost nepoznávala. Ke stěnám byly přidělány svícny, které osvětlovaly pokoj. Byla vymalovaná světlounce žlutou barvou.

Hope svraštěla obočí a lehce zaklonila hlavu. Podívala se do zelených očí, které poznávala. Pousmála se, ale její úsměv ihned nahradil nejistý výraz.

„Apollo," zachraplala, „kde... Kde to jsem?"

V krku měla sucho. Drásalo jí každé slovo, které se pokusila říct.

„V Asgardu," odpověděl jí s úsměvem.

Vlasy měl trochu rozcuchané, ale vypadal stále úžasně.

„V Asgardu?" Hope si odkašlala a pomalu se posadila, „pít, prosím, pít."

„Na," uslyšela vedle sebe.

Srdce se jí rozbušilo, když ten hlas poznala. Vzhlédla, aby se podívala do oříškových očí. Byly úplně jiné, než ty Apollovi. Nadechla se, že vysloví poslovo jméno, když se náhle otevřely dveře do pokoje. Objevil se v nich svalnatý chlap s tmavými vlasy, které mu dopadaly na ramena. Po jeho boku šla dívka s blond vlasy.

„Ah, už je vzhůru," chlap se pozastavil ve dveřích, ale dívka pokračovala v chůzi.

„Výborně, jen výborně," přisedla si k ní na postel.

Hope nevěděla, na koho se má dívat dřív. Těkala pohledem po tolika tvářích. Nejvíc jí asi zaujala ona dívka, tu neznala vůbec, netušila, o koho jde. Pak tu byl Mercury. Srdce se jí vždycky rozbušilo o trochu víc, když se na něj podívala. Na konec zbýval ten chlap ve dveřích. Při pohledu na něj se jí úzkostně svíral hrudník. Tušila, o koho jde. Nejspíš to byl Thor, severský bůh hromu.

„Jsem v severském pantheonu," dostala ze sebe po dlouhé odmlce.

„Ano, to jsi," usmála se na ni dívka, „doufám, že ti chlapci neubližovali."

Střelila pohledem na Apolla a Mercuryho. Hope se pootočila na boha slunce. Ještě stále jí objímal a ona si uvědomila, jak by to mohlo vypadat. Začervenala se a trochu se od něj posunula. Ztratila tím tak zdroj tepla, ale cítila se pohodlněji.

„Ne," zahuhlala, „neubližovali."

„Jak je ti?" dívka se dotkla jejího čela a pousmála se, „vypadáš dobře."

„Děkuji, já, cítím se víc než dobře," pokývala hlavou.

„Vděčíš tady Apollovi," mrkla na Řeka, „bez jeho tepla bys nám tu umrzla k smrti, dítě. A ano, Mercury na tom má taky svůj podíl samozřejmě."

Hope zrudla snad ještě víc. Sklonila hlavu a promnula si ruce. Náhle postřehla, že na odhaleném boku schází jizva. Zhluboka se nadechla a vzhlédla.

„Jak jste to..." vykoktala.

„Moje práce," dívka se na ní zazubila, „a taky Freyi."

„Já se moc omlouvám, ale nemám ponětí, kdo jsi," pípla.

„Oh, omlouvám se, nepředstavila jsem se," chichtla se, „jsem Hel a to je..."

„Thor," doplnila ji Hope a obě najednou se podívaly na chlapíka u dveří.

Janus se díval směrem k duhovému mostu vedoucímu k Asgardu. Byl to úchvatný výhled a byl by snad ještě lepší, kdyby boha netížily myšlenky. Hope byla mimo už nějakou tu hodinu. Před chvílí za ní šli Thor s Hel, aby jí zkontrolovali a Janus doufal, že se vrátí s dobrými zprávami. Dobré znamenalo jakékoli, kromě těch, které by znamenaly zhoršení.

„V pořádku?" uslyšel za sebou a trochu sebou cukl.

Pootočil se po hlase a spatřil pár kroků od sebe stát Nicka.

„Nejspíš ano, doufám, že ano," kývl Janus.

Chlapec na něj nejprve trochu šokovaně a pak překvapeně zamrkal.

„Něco špatně?" naklonil hlavu k rameni bůh.

„Tvoje tvář," Nick udělal rukou do vzduchu kruh kolem svého obličeje, „je jiná."

„Oh, tohle," Janus se lehce pousmál, „měním výrazy poněkud často."

„Ještě jsem to neviděl. Do teď jsi měl ten bezstarostný, mladý, obličej," chlapec působil zaskočeně.

„To je druhý. Patří budoucnosti. Tenhle, do kterého se díváš, je obličej minulosti. Plný vrásek a starostí, které minulost způsobuje," vysvětlil bůh portálů.

Nick udělal pár kroků a postavil se vedle něj. Opřel se o mramorové zábradlí před nimi a povzdechl si. Janus se ho chtěl zeptat, co ho trápí, ale ani nemusel.

„Když jsem jí poprvé uviděl, působila tak ztraceně. Vpadla do pokoje a na několik hodin prostě jen zůstala ve své ložnici. Ve škole neuměla ani základy. Taková malá ovečka, která se zatoulala od stáda. Nemohl jsem jí v tom nechat. Pomáhal jsem jí, jak jsem jen mohl. Kdybych tušil, co to se mnou udělá, nevím, jestli bych to dělal. Nejspíš jo. Je tak okouzlující, přestože si vůbec nevěří. Stále si myslí, že nic neumí, že nemá žádné schopnosti. Kdyby jen cítila to, co z ní vyzařuje, mluvila by jinak," zašeptal do ticha.

„Také to cítím," uznal Janus, „díky tomu tady vůbec je."

„Jak to myslíš?" zajímal se chlapec.

„Ještě se na to neptala, ale tenkrát, když byla ještě malinká, jsme jí společně s Chronem zachránili. On zpomalil čas, já použil portál. Vytáhl jsem jí z auta, které mělo vážnou havárii s kamionem. Kdybych jí odtamtud nedostal, nebyla by tu," vysvětlil Řek.

„A máš tušení, co bude mít za schopnosti?" Nick se na něj pootočil.

„Ne," zavrtěl hlavou bůh, „nevím. Ani jako malinká nejevila známky čehokoli."

„A myslíš, že..." chlapec nestačil dokončit větu.

Ozval se hlasitý výkřik. Janus sebou trhl a prudce se otočil po hlase. Vycházelo to z pokoje, kde ležela Hope. Nebo to alespoň vypadalo, že to vychází odtamtud. Janus na nic nečekal. Vytvořil před sebou portál a vběhl do něj. Nicka nechal za sebou. Na moment se za to na sebe zlobil, ale neměl na vybranou. Musel se za svou holčičkou dostat co nejdřív.

Mercury nespouštěl z Hope oči. Stále byla trochu bledá a zřejmě i dost zmatená. Hel jí podala kelímek s vodou a ona se z něj sotva napila.

„Jsem v severském pantheonu," šeptla a očima pátrala po pokoji.

Klid malá, jen klid.

Mercury měl chuť se k ní dostat a prudce jí obejmout. Místo něj však za ní seděl Apollo. Momentálně jí konejšivě masíroval záda v oblasti trapézových svalů a vypadalo to, že si to Hope alespoň trochu užívá.

„Zřejmě ti to dalo hodně zabrat," povzdechla si Hel, „neboj se, dáme tě zpátky dohromady."

Mercury postřehl, jak se na moment dívka zadívala do jinam a zatajila dech. Motala se jí hlava, poznal to. Potvrdila to tím, že se volnou rukou za hlavu chytla a prsty si vjela do vlasů.

„Slyšela jsem vrčení, cinkání mečů. Co se, co se dělo, když jsem spala?" zahuhlala.

„Není možná," Apollo se pozastavil, „nebyla jsi tam, když jsme bojovali s Fenrirem."

„Třeba nešlo o boj s Fenrirem," nadhodila Hel a podívala se na svého bratra, „když už mluvíme o našem povedeném vlčkovi, našel jsi ho, Thore? A Ymira?"

„Zaúkoloval jsem Lokiho s Tyrem," zamručel Thor.

„Lokiho s Tyrem," Hel se zablýsklo v očích, „dokážeš alespoň někdy něco udělat pořádně?! Jak myslíš, že to dopadne?!"

„Dělám věci pořádně," Thor se zamračil, „dopadne to dobře. Sama to víš."

Mercury pozoroval, jak bohyni ztmavly vlasy. Byla to otázka vteřiny. Vyšvihla se na nohy a bleskově se přesunula k bohovi hromu a blesku. Vypadalo to, že přitom levituje pár centimetrů nad zemí.

„Co si neudělám sama, to zřejmě nemám, že?!" zasyčela.

„Uklidni se," Thor svraštěl obočí, „potřebuju, abys tu zůstala s tou malou. Půjdu za nimi."

„To bych prosila," zavrčela Hel.

Jakmile se Thor vypařil z místnosti, její vlasy začaly světlat.

„Hel," promluvil konečně Mercury, „já..."

„Pšt, posle," pozvedla varovně ruku, „ještě ne, dej mi chvilku."

„Ale Hel," Říman nervózně přešlápl.

Hope zbledla ještě víc. Sledoval, jak křečovitě zatnula nehty do deky, kterou měla shrnutou na nohou. Střelil pohledem po Apollovi. Bůh slunce si však evidentně ničeho nevšiml. Byli všichni slepí? Nebo se jemu vážně jen něco zdálo?!

„Není s ní něco v pořádku," vyhrkl.

„Chci si lehnout," zamumlala skoro nastejno Hope.

„Je jen unavená," potřásla hlavou Hel.

Apollo vyhověl dívčinu přání a vstal z postele. Protáhl se a pak se pár kroky dostal ke zdi, o kterou se zády opřel.

„Ne, není jí dobře," stál si za svým Mercury.

Hel si povzdechla a zadívala se na Hope. Dívka si lehla na bok a schoulila se do klubíčka. Posel skoro viděl, jak se třese. Vnímal energii, která z ní prchala. Hope zaťala prsty do deky.

„To se mi nelíbí," zamračila se bohyně.

„Nějaká reakce na léčbu?" zapátral Mercury.

„Ne, to je vyloučeno," zavrtěla hlavou, „tohle je něco jiného."

Než stačil kdokoli z nich něco podniknout, Lorelaine hlasitě vykřikla.

Hope netušila, co se s ní děje. Celé tělo se jí chvělo. Střídavě jí polévalo horko, střídavě zima. Ten pocit proudil ze středu hrudníku. Nebylo to od srdce. Bylo to, jako by ve středu jejího těla byl zdroj čehosi.

Z úst se jí vydral další výkřik.

„Lorelaine," uslyšela povědomý hlas.

Janusi, papá.

Chtěla se na něj otočit, ale tělo jí neposlouchalo. Drkotala zuby, tiše vzlykala. Zavřela oči a ponořila se do myšlenek. Vnímala vzdálené hučení hlasů, které nezněly zaostřeně, přestože věděla, jak moc blízko k ní ostatní stojí. Nechala se unášet myšlenkami.

Všude byla tma. Nebyla to ale úplná tma. Nebe bylo pokryté černými mraky a působilo to, jako by snad byla noc. Hope stála uprostřed ničeho. Nad ní byla obloha, ale kolem ní nic. Prázdnota.

„Hej!" vykřikla do ticha.

„Neboj se," uslyšela nad sebou.

Snažila se nalézt zdroj hlasu, ale nemohla.

„Kdo seš?" zvolala. „Kde seš?"

„Stejně by to přišlo. Je jen dobře, že kolem sebe máš bohy. Pomohou ti," pokračoval hlas.

„Co mám dělat?" zeptala se zoufale Hope.

„Nebraň se tomu," radil jí hlas, „věř sobě. Bude těžké to ovládnout, ale ty to zvládneš."

„Jak to můžeš tak jistě vědět?" v očích jí pálily slzy.

„Nikdo k tobě nemá blíž než já," zasmál se mile hlas.

„A kdo jsi?" naléhala Hope. „Chci tě vidět."

„Je mi líto, že jsem tě našel až teď v téhle situaci," povzdechl si.

Hope vykřikovala další otázky, ale svůj hlas už neslyšela. Nebe protnulo několik jasných záblesků a spustil se prudký déšť. Dívka se nejprve přikrčila, když jí déšť kompletně zmáčel. Pak ale pocítila něco, co nikdy předtím. Narovnala se a vzhlédla k nebi.

„Lorelaine," uslyšela svoje jméno.

Někdo jí stiskl ruku a ona zamžourala do světla.

„Kdo to byl?" zahuhlala.

Částečně byla myšlenkami ještě ve snu.

„Janus tu byl," konejšil jí přítomný, „to bude dobrý."

„Kde je? Kde je papá?" prudce se posadila a rozhlédla se po místnosti.

„Hel ti dala nějaké prášky na bolest a řekla, že bys měla odpočívat. Máme se tu u tebe střídat. Dostal jsem svolení tu zůstat jako první," sevřel její ruku pevněji.

Konečně se na něj podívala. Srdce se jí v ten moment skoro zastavilo.

„Mercury," vydechla.

Vycukla by se z jeho sevření, kdyby na to měla sílu. Všechna její energie se ale soustředila do středu jejího těla. Začínalo to bolet, pálit, štípat. Oči jí samovolně slzely, lapala po dechu.

„Omlouvám se, strašně moc," šeptl, „nechtěl jsem ti ublížit."

„Neměl jsi jí dovolit se k tobě přiblížit," zamručela.

„Jenže já jí nechci," namítl, „prosím Lore, odpusť."

Hope potřásla hlavou. Nejradši by mu řekla, že mu odpouští, ale nemohla. Nemohla najít hlas, aby promluvila. Všechno se v ní na moment zastavilo a pak se zase rozeběhlo. Jenže v jiném tempu. Lapla po dechu a našla sílu se poslovi vycuknout.

„Řekl jsem něco špatně?" nechápal.

„Musím jít," vyhrkla jen.

Nohy jí nesly samy. Ke dveřím, které rozrazila. Vyběhla na chodbu. Srdce jí divoce bušilo. Energie ze středu těla se jí začala šířit do rukou. Uvnitř ní všechno řvalo na poplach. Všechno nasvědčovalo tomu, že tohle nebude nic hezkého.

„Stůj!" náhle jí chytil do náruče.

„Mercury! Musím, musím pryč! Ven, prosím! Nechápeš to!" zazmítala sebou.

„Lore, co se děje?!" zadíval se jí do očí.

„Vezmi mě pryč, prosím," špitla zadýchaně, „hned. Všechno ti pak povím. Vezmi mě tam, ven."

Z chodby k nim dolehly hlasy. Hope se poslovi podívala do očí. Prosila ho mlčky a poznala, že váhá. Náhle ji však chytil do náruče a beze slova se rozeběhl. Zastavil se až na duhovém mostě.

„Tak co se děje?" zazoufal.

„Couvni," udělala od něj krok zpět.

Celé tělo jí pulzovalo. Hrudník, ruce. V uších jí hvízdalo. Klesla na kolena a za hlavu se chytla. Z očí jí vytryskly slzy. Během vteřiny se nad její hlavou seskupila černá oblaka a z nebes spadly první kapky.

„Hope," zazoufal Mercury, „Hope dýchej. Slyšíš!"

„Nechápeš to," zavzlykala a potřásla hlavou, „nikdo mě tady nechápe."

„Chápe," namítl křikem, „jen se nesmíš bát. Je to dobré."

„Bolí to," vzdechla a dlaněmi se opřela o duhový most.

„Hope, poslyš," uslyšela ho znovu.

„Sklapni!" vykřikla, co nejhlasitěji mohla.

Po tom výkřiku se rozplakala. Nechtěla tak reagovat, ale něco v ní to po ní chtělo. Strhla se průtrž. Skrz déšť nebylo skoro ani vidět. Hope byla promočená na kost. Vlasy jí splihly a lepily se jí na tváře.

„Jen do toho," přehlušil déšť poslův hlas, „musí to z tebe ven, víš to. Tak se vykřič, do toho."

Ty kecy jí lezly na nervy. Uvnitř tušila, že to Mercury říká schválně, že jí provokuje. A využila toho.

„Říkám, mlč už!" vyjekla.

Z nebe vyšlehl blesk. Rozetnul tmavé nebe a následoval ho hrom. První blesk vystřídal další. Nebe se rozsvěcovalo a zhasínalo. Dunělo hromy, chroptělo. Zuřilo. Hope vnímala, jak jí ubývají síly. Ta energie se z ní vytrácela s každým dalším udeřením blesku. Hromy jí pomáhaly od bolení hlavy. Když už v ní nezbylo nic, z toho nového, zůstala mlčky klečet na zemi.

Nebe se pomalu utišilo. Sem tam už padaly jen kapky. Uslyšela kroky a vzhlédla.

„Mercu," vydechla.

„Už je to dobré," pomohl jí na nohy.

Opřela se o něj, rukama se zavěsila kolem jeho krku. Vzal jí za boky, svíral jí pevně.

„Mercu, já," šeptla.

„Nemluv, určitě seš vyčerpaná," přivinul si jí k sobě.

„Musíme si promluvit," namítla.

„Jindy, promluvíme si jindy," pohladil jí po vlasech.

„Ne," potřásla hlavou, „mrzí mě, co se stalo."

„Omlouvám se," vydechl jí do ucha, „slibuju, že už ti neublížím. Slibuju, jen mi dej ještě šanci, prosím. Jen jednu."

Hope kývla a natiskla se na něj. Začala jí být v mokrém oblečení zima. Po chvíli se přeci jen na Mercuryho podívala. Sklonil se k ní a ona zavřela oči. Čekala polibek. Nechala by si ho dát. Jeho rty se však pouze otřely o ty její. Posel jí láskyplně políbil na tvář a vzal jí do náruče.

„Čas se vrátit do postele," špitl, než se rozeběhl.