Janus nevěděl, co má dělat dřív. Když mu Apollo přinesl Hope, netušil, jestli mu má děkovat, nebo se na něj rozkřiknout. Hope byla v bezvědomí. Na boku měla velkou ránu, skrz kterou bylo vidět. Mohlo ji způsobit kopí, nebo cokoli podobně ostrého. Tváře měla dívka vlhké. Janus by řekl, že plakala, kdyby nebyla mokrá celá. Z oblečení jí kapalo, vlasy měla vlhké, zvlněné víc než obvykle.

Bůh slunce od něj stál skoro dva metry a i na tu vzdálenost Janus cítil horko, které z něj sálalo. Snažil se dívku zahřát, aby snad nenastydla.

„Co se stalo?" dostal ze sebe konečně bůh portálů.

„Prosím, potřebuje pomoct," potřásl hlavou Apollo, „nejdřív léčení, pak mluvení."

Janus si povzdychl. Tušil však, že chlapec má pravdu. Pustil ho dál a navigoval ho do dívčiny ložnice. Bůh slunce položil Hope na postel a hrnul se zpátky ke dveřím.

„Kam jdeš? Budu potřebovat pomoct," Janus ho chytl za paži.

„Hned jsem zpátky," uklidnil ho Apollo, „přivedu Aphrodité. Pomůže ti."

Janus ho pustil jen nerad. Přinesl si do ložnice ručníky a teplou vodu. Máčel v ní měkké ručníky a přikládal je dívce k ráně. Mezitím přiložil jeden ručník i dívce na čelo.

„Dítě moje," zašeptal Janus, kdyby mohl, plakal by, „vydrž. Bude to dobré."

V pokoji se výrazně oteplilo, když se Apollo vrátil. Přivedl s sebou Aphrodité, přesně jak slíbil. Bohyně lásky byla znalá i jiným lektvarům, než jen těm láskyplným. Při pohledu na dívku pobledla a pohledem střelila po Janusovi.

„Co se jí stalo?" zeptala se a sedla si vedle dívky na postel.

„Přišla za námi na bojiště," začal vysvětlovat Apollo, „vůbec nevím, jak se tam dostala. Musela nějak projít portálem, ještě dřív, než se za námi zavřel. Zatoulala se do džungle. Možná, že hledala Mercuryho."

„Mercuryho?!" přerušil ho ostře Janus.

„Měli mezi sebou jakési nesrovnalosti," odkašlal si bůh slunce a pokračoval ve vyprávění, „ale zpět k věci. Nešťastnou náhodou narazila na Fenrira. Pak se tam přimotal i Mercury a pokusil se jí ochránit. Jenže tam přišel Ymir a..."

„Apollo," utnula ho Aphrodité rázně, „co jí to udělalo?"

„Ledový osten," odpověděl v krátkosti Řek.

Bohyně lásky pokývla hlavou a z taštičky u pasu vytáhla malou lahvičku. Otevřela jí a něco málo látky si nanesla na dlaň. Rozmazala látku okolo dívčina zranění. Pak vytáhla jinou ampulku.

„Pomoz mi," špitla k Apollovi.

Těsně potom, co to řekla, se z úst dívky ozvalo zamručení.

„Je při vědomí?" překvapilo Januse.

„Částečně," potvrdila Aphrodité a střelila pohledem po bohu slunce, „tak co bude?"

Chlapec opatrně nadzvedl Hope hlavu a bohyně lásky jí obsah ampulky vylila do úst. Dívka polkla a Apollo jí položil hlavu zpátky na polštář. Během pár vteřin nabraly dívčiny tváře tu správnou barvu.

„Cos jí to dala?" zajímal se bůh portálů.

„To není podstatné," zavrtěla hlavou Řekyně, „odvedl si dobrou práci, Janusi. Ty ručníky byly namístě. Jelikož byla rána způsobená ledem, voda pomohla, aby rána nezačala mokvat. Nanesla jsem jí na ránu lektvar z léčivých bylin. Nechám ti ho tu. Ráno, v poledne a večer ho jí na tu ránu nanes, ale jen trošičku. Teplý obklad na čele nechej. Dokud se nezačne rána hojit, smí jen pít."

„Jen pít?" nechápal Janus. „Ale co když bude mít hlad?"

„Tak tohle," podala mu jinou lahvičku, „kapku toho jí dej do pití. Uvidíš, že hlad mít potom nebude."

„Dobrá, dobrá, ale," zakoktal Říman.

„Pomůžu ti s ní," Apollo mu přiložil ruku na rameno.

Šlo z něj takové teplo, že kdyby Janus mohl, zpotil by se. I přesto mu byl bůh za nabízenou pomoc vděčný. Pousmál se, ale úsměv ihned nahradil pohled plný starosti.

„Bude v pořádku," konejšila Januse Aphrodité, „jen dodržuj, co jsem ti řekla."

Mercury držel v ruce sklenici. Byla plná vína, ale nebyla to první, kterou si nalil. Díval se na ni s přimhouřenýma očima.

Ve víně je pravda, říkali.

Přitiskl si okraj sklenice ke rtům a upil.

Na dně lahve, říkali.

Pohledem střelil po lahvi vína, která stála na nočním stolku vedle postele. Zbývala v ní už míň než polovina.

Tak do toho, už moc nezbývá. Jsem zvědavý, jaká ta pravda bude. Nejspíš to bude bolet, ale bolí to už i teď.

Posel dopil sklenici a s hlasitým cinknutím jí odložil na stolek. Zády se opřel o zeď a zapřel se o ní i hlavou.

„Do háje!" udeřil hlavou do zdi. „Do háje! Ne, ne, ne!"

Dveře do pokoje se otevřely. Vešel do nich Apollo. Podíval se na Mercuryho a tiše za sebou dveře zase zavřel.

„Apollo!" zahuhlal Mercury, div, že nezkomolil bohovo jméno.

Víno mu začínalo svazovat jazyk, ale to mu bylo celkem i jedno.

„No, no, nenamáhej se, vím, co máš na srdci," uklidňoval ho bůh slunce.

„Tak, ale mluv. Jak je jí?" zadrmolil posel.

„Bude to chvíli trvat, než se z toho dostane," Apollo byl upřímný.

„Ptala se na mě?" Mercury vstal, ale nohy se mu zamotaly.

Klopýtl a zachytil se o Řekova ramena.

„Jestli se na tebe ptala?" pozdvihl obočí bůh slunce. „Nezbláznil ses náhodou? Víno ti zaslepilo rozum, hm? Neviděl jsi snad, jak se na tebe tam venku dívala? Zranil jsi ji. Zklamal. Zlomil si jí srdce."

„Ne, ne," zavrtěl hlavou Mercury, zněl zoufale, až plačtivě, „ne. Neublížil jsem jí. Řekni to. Nebo jsem alespoň nechtěl. Vždyť jsem pro ni udělal tolik. Řekni, bylo toho málo?"

„Snad nebylo," pokrčil rameny Apollo, „ale všechno to je nic, když se podíváš na jinou. Kdyby ses na ni aspoň jen díval."

Odstrčil od sebe posla, který žuchl zpátky na postel. V očích ho začaly štípat slzy. Zavřel je, aby slzy potlačil. Když je znovu otevřel, Apollo stál zase ve dveřích.

„Necháš mě tu?" zamručel Mercury.

„V tomhle ti nepomůžu," potřásl hlavou bůh slunce, „bude lepší, když teď budeš sám. Srovnáš si myšlenky. Všechno ti dojde. Uvědomíš si to a ono. Však víš. Já bych tu byl jen navíc."

„Apollone, stůj!" křikl posel, když už byl jeho přítel na chodbě.

Apollo se na moment objevil ve dveřích.

„Neříkej mi tak," sykl, „víš, že nesnáším, když mi ke jménu přidávají to en."

Zavřel za sebou dveře a Mercury znovu osaměl.

Poslovi se zavíraly oči, podřimoval. Jakmile se však, byť jen pokusil usnout, před očima se mu objevily obrazy z bitevního pole. Vybavilo se mu, jak viděl Hope ležet na zemi, před Fenrirem. Trhl sebou.

To bylo ještě v pořádku. To jsem měl zvládnout. Měl jsem.

Místo sklenky vzal do ruky lahev. Pevně sevřel její hrdlo a hltavě se napil. V očích ho zase pálily slzy.

Přestože se díval do zdi, obrazy neustupovaly. Viděl Hope zmraženou. Její tělo bylo pokryté jinovatkou, rty měla modré. Ztuhla v pohybu. V tváři měla zamražené zděšení.

Moje Hope. Moje krásná, krásná Hope. Lorelaine.

Pak jako by slyšel její výkřik. Přestože toho předtím nebyla schopná. Ostny se jí vynořily před nohami. Jen jeden, ten nejdelší z nich jí zasáhl. Projel jí bokem. Křičela by, kdyby mohla. Muselo to strašně bolet.

Mercury zavřel oči. Nedokázal potlačit slzy. Byla tam kvůli němu. Kvůli němu je zraněná. To on za to všechno mohl. Zuřil. Byl naštvaný sám na sebe. Bolelo ho u srdce, sotva dokázal dýchat. Čím víc si to všechno uvědomoval, tím častěji upíjel z lahve.

Když se mu před očima zjevil další obraz, Hope už kolem sebe ostny neměla. Zmizely. Zůstala po nich jen díra v jejím boku. V náručí jí svíral Apollo. Zahříval dívku, snažil se jí pomoct, zatímco Mercury byl bezmocný. Hope se na něj dívala. Znovu si vybavil ten pohled. Nebyla v něm ta láska, jako předtím. Její pohled byl zastřený čímsi jiným.

Mercury zasténal. Pevněji sevřel láhev a chtěl jí mrštit oproti zdi. Ještě předtím se na ní však podíval. Byla prázdná. Láhev byla prázdná, stejně jako on. Jediné co cítil, byla nenávist. Nenávist vůči sobě samému. Zoufalost a zášť. Záviděl Apollovi, když si vzpomněl, jak se k němu dívka vděčně tiskla. Záviděl svému nevlastnímu bratrovi. Vnímal hořkou změnu v jejich vztahu a uvědomoval si ji jen nerad. Znovu se podíval na prázdnou láhev. Zadíval se na ní a pak ji uviděl. Pravdu.

Nelhali. Skrývá se na dně, jako všechno neobjevené. A bolí. Bolí víc než bych čekal. Je hořká, hořčejší než jakýkoli alkohol. Mluví však jednoznačně. Ztratil jsem ji. Ztratil jsem to, na čem mi celý život tak záleželo. Ztratil jsem Hope a co ztracené je, už se jen těžko nazpět získá.

Hope sotva vnímala, že je při vědomí. Tělo jí neposlouchalo, nedokázala ani otevřít oči. Nemohla by však říct, že jí bylo špatně. V podstatě jí nic nebolelo. Jak ráda by to ale vyměnila za to, aby mohla zapomenout. Zprvu bylo všechno rozmazané, pak se ale vše začalo zaostřovat. Oči jí zaplavily slzy. Rychle zamrkala, aby je zahnala. Podívala se do tmy. Chtěla natáhnout ruku, aby si rozsvítila lampičku, ale nemohla nahmatat spínač.

Kde to jsem?

Srdce se jí divoce roztlouklo. Začala panikařit. Hrudník se jí sevřel úzkostí a do boku jí vstřelila ostrá bolest. Sykla a do očí se jí vtlačily další slzy. Vší silou nadzvedla dlaň a přiložila si jí k boku. Nahmatala ránu. Hlubokou, hlubokou ránu. Nepotlačila výkřik. Hlasitě se rozplakala.

Uslyšela cvaknutí dveří a trhla sebou. Než však stačila zaostřit na tmavou postavu, rozsvítila se lampička. Hope přimhouřila oči, když pokoj osvítilo zatím slabounké světlo. Poznala postavu před sebe.

„Papá," vydechla se slzami v očích, „já, já..."

„Jsi doma, neboj se," konejšil jí, „je to dobré."

„Tohle, já," zakoktala a shlédla si na ránu.

„To nic, zahojí se to, uvidíš," Janus ji vzal za ruku, kterou měla přiloženou k ráně.

„Papá," zopakovala a polkla.

Teprve teď si uvědomila, jakou má žízeň.

„Mám žízeň," špitla.

„Na," podal jí skleničku a pomohl jí nadzvednout se, aby se mohla napít.

Stačilo jí pár loků, aby uhasila žízeň. Pak si znovu lehla.

„Kde jsou všichni?" zeptala se.

Teprve když tu otázku vyslovila, sama nechápala, na koho se to vlastně ptala. Na Mercuryho?

Ne, nechci ho vidět. Nechci.

Na Apolla? Na Nicka?

Nick, určitě se o mě bojí! Řekl mu někdo, kde jsem?

„Nick," uniklo jí ze rtů.

„Apollo mu vše určitě řekl," Janus jí přiložil ruku na čelo, kde měla položený obklad.

„Apollo?" Hope svraštěla obočí.

Janus jí vyměnil obklad za nový, který měl příjemnou chladivou teplotu. Zavřely se jí z toho oči. Celé tělo se jí uvolnilo, cítila se příjemně unaveně.

„Ty si to nepamatuješ, dítě?" slyšela Januse. „To on tě sem přinesl..."

Ostatní nebylo podstatné. I kdyby bylo, neslyšela to. Usnula.

Apollo zamířil k části kolejí, kde bydlela Hope s Nickem. Musel to tomu chlapci říci. Musel mu alespoň říct, že se nějakou dobu neukáže. Věděl, že mu na ní záleží. Viděl, jak se na ni díval.

Cestu k jejímu bytu znal už nazpaměť. Užíval si, když za ní ob den chodil. Teď však bral návštěvu onoho bytu spíš jako povinnost. Věděl, že Lorelaine tam nenajde. Ta myšlenka ho užírala od té doby, co se vrátil z římského pantheonu. Měl jí z dosahu. Do teď o ní tak moc usiloval. Všechno se to začalo rozmazávat. Naději mu dávalo jen to, jak se k němu na bojišti tiskla. Způsob, jakým se dívala na Mercuryho. Neznamenalo to pozitivní posun v jejich vztahu, ba naopak. Znamenalo to, že by se Hope mohla začít zajímat o jeho maličkost než o jeho nevlastního bratra.

Jenže jak tomu dopomoct, aby si mě trochu víc oblíbila?

Byl zvyklý, že slečny skoro omdlévaly, když se vůbec v jejich blízkosti objevil. Byl zvyklý na jejich poklony. Flirtovaly s ním samovolně, bylo to jako představování se. Culily se na něj, smály se, kdykoli se na ně podíval. Mohl říct cokoli a hihňaly se, červenaly. Když jim skládal písně, skoro nedýchaly.

Jenže Lorelaine byla jiná. Ona se před ním červenala jen málokdy. Sotva s ním promluvila. Moc dobře věděl, že lekce hraní na kytary začaly jen kvůli Mercurymu. Tenkrát ho jen chtěla odehnat, aby s jeho polobratříčkem mohla být déle o samotě.

Časy se mění, má zlatá. Něco s tím uděláme.

Prsty si zajel do vlasů. Ani si neuvědomil, že se ocitl před dívčiným pokojem. Než ale zaklepal na dveře, něco mu došlo.

No jistě, protočil oči, asi bych měl zapracovat na vzhledu a postoji. Co vím, nemá ráda ty namyšlené idioty... Jako jsem já.

Poklepal na dveře. Hodnou chvíli to trvalo, než se před ním otevřely. Stanul v nich Nick. Vždycky byl vážný, ale dnes vypadal přeci jen jinak. Byla to spíš ustaranost než vážnost.

„Jdu nevhod?" pozdvihl obočí Apollo.

„Mám návštěvu," odkašlal si Nick.

„Ne, ne, já už odcházím," ozval se z pokoje hluboký drsný hlas.

Apollo ho znal. Patřil Arovi, bohovi války.

Ares se objevil ve dveřích. Postavil se za Nicka a položil mu ruku na rameno.

„Apollo?" překvapilo boha války. „Co tě sem přivádí?"

„Trávím tu víc času, než to vypadá," zamručel bůh slunce, „jdu za tvým synem, Aree. Mám zprávy, které mu musím sdělit."

„Myslím, že část těch zpráv už jsem mu pověděl," svraštěl obočí Ares, „na tobě je spíš ta pozitivnější část."

Apollo poodstoupil od dveří nastejno s Nickem a bůh války jimi prošel.

„Jsem rád, že jsem tě tu zastihl Nicku," pootočil se na chlapce, „synu."

„Taky jsem rád, že jsi tu byl," Nick se mu podíval do očí, „tati."

Ares mu znovu přiložil ruku na rameno a přátelsky ho poplácal. Pak se otočil a odešel. Apollo ho sledoval do chvíle, než mu zmizel z dohledu.

„Tak s čím si přišel?" ozval se Nick a pohledem ho pustil dál.

„Ares už ti zřejmě řekl, co se dnes stalo na bojišti," Apollo se pozastavil uprostřed místnosti.

Pootočil se na chlapce. Teprve teď si všiml, jak je bledý. Na odpověď mu jen kývl.

„Donesl jsem Lorelaine do římského pantheonu, kde vyrostla. Donesl jsem ji, Janusovi, bohovi, který jí vychoval," bůh slunce doufal, že tím chlapce uklidní, „stará se o ní, s malou výpomocí Aphrodité. Lore by měla být v pořádku, jen se tu nějakou dobu neukáže."

„Je to s ní vážné?" Nick skoro ani nedýchal, když tu otázku vyslovoval.

„Nicku, Janus se o ní postará," Apollo se snažil tvářit povzbudivě, „budu Lorelaine navštěvovat, jak jen to půjde."

„Vezmeš mě někdy s sebou?" v hlase syna boha války zazněla naděje. „Prosím. Potřebuju jí vidět."

„Vezmu," pokrčil rameny bůh slunce, „jen stačí říct, ale měla by odpočívat, však víš."

„A Mercury? Co je s ním?" zajímal se chlapec.

„Mercury se utápí sám v sobě," Apollo mu uhnul pohledem, „šla za ním, šla tam kvůli němu a zranili jí. Je na čase, aby se o ni postaral někdo, kdo to s ní alespoň trochu myslí vážně."

„Jestli mluvíš o sobě, tak se přede mnou nemusíš přetvařovat," uchechtl se Nick, „moc dobře vidím, jak se na ni díváš. Vím, žes byl první, kdo jí měl v náručí, když jí tekly slzy po tvářích. Vím, že v tobě teď snad uvidí větší podporu než ve mně. Avšak mezi námi dvěma je jeden velký rozdíl. Já jí nikdy neublížím. Proto tě prosím, snaž se jí ublížit co nejméně. Pokud možno vůbec. Ona není jako ty ostatní holky, se kterými jsi zvyklý randit."

Bůh slunce se nadechl, že mu na to odpoví. Ústa se mu však naprázdno zavřela. Jen pokýval hlavou a zamířil k odchodu. Tady už nebylo co říct, co dodat. Ten chlapec k němu mluvil upřímně, hnán čistou starostí a přátelstvím. Nebylo jak mu oponovat.